Tři dny a tři noci teroru v ulicích Hamburku vyvolaly prudkou reakci v německých médiích a na tamější politické scéně. Násilí stovek levicových extremistů páchané na obyvatelích města, rabování, žhářství a vandalismus překonaly všechna očekávání. Vrší se otázky, kdo selhal, a co je za nárůstem destruktivních nálad této radikální části společnosti.

Výtržnosti ve čtvrti Schanzenviertel, které si vyžádaly dvě stě zraněných policistů a téměř stejný počet zadržených plenitelů, překryly zpravodajství ze summitu G20, ale i z pokojných demonstrací desítek tisíc účastníků, brojících proti kapitalismu a nadvládě patriarchátu.

Vítejte v pekle

Radikálové jsou ovšem součástí nesourodé levicové scény, která se nedokáže dohodnout na východiscích ze současného stavu ani sama mezi sebou. Proto museli organizátoři masových protestů s jejich očekávatelným angažmá počítat, a nesou za jejich řádění spoluodpovědnost.

[ctete]138515[/ctete]

Už jen samotné motto mezinárodních demonstrací proti summitu G20, „Vítejte v pekle“, nepůsobilo příliš mírumilovně. Organizátoři se nijak netajili tím, že chtěli summit zkomplikovat, ne-li přímo znemožnit. Představitelé dvacítky nejmocnějších zemí světa jsou pro ně symbolem nenáviděného kapitalismu, z jejich pohledu paradoxně charakterizovaného zkázou a násilím na lidech.

Shodují se v tom, že současný neoliberální systém je zlo, a musí být nahrazen něčím jiným. Nejradikálnější anarchisté touží po světové revoluci, znamenající de facto leninské zničení státu a všech jeho existujících demokratických atributů, včetně soukromého vlastnictví. Nahrazen by byl dokonalou utopií, kde bude vládnout spravedlnost, rovnost a zmizí chudoba. Jak toho realisticky dosáhnout, nedomýšlejí.

„Proklamovaný triumf kapitalismu není nic menšího než peklo pro mnoho lidí,“ deklarovali organizátoři protestů. Když jejich spojenectví nazvali „Vítejte v pekle“, mysleli tím, aby se do pekla dostali vládci setkání G20 v Hamburku, a zodpovídali se tak za všechna příkoří současného světa.

Nakonec dostáli svému slovu. Jejich radikální složky však nepřipravily peklo na zemi světovým vůdcům, ale spoustě nevinných lidí, kterým zapalovali auta nebo rabovali obchody. Všichni soukromí vlastníci jsou jimi považováni za součást prohnilého buržoazního systému, ale zničili i vůz Červeného kříže. Házením kamenů či Molotovových koktejlů hrozili zabitím nebo přinejmenším zraněním stovek strážců pořádku.

Teror levicových extremistů na úrovni islamistů

Na nepokoje ostře reagovala německá politická scéna, zejména z řad Křesťanskodemokratické unie (CDU). Ministr vnitra Thomas de Maiziére útočníky odsoudil: „Brutalita, s jakou v Hamburku postupovali extrémně násilní radikálové, je nepochopitelná a skandální. To nejsou žádní demonstranti, to jsou zločinci,“ prohlásil a dodal, že by proti „těžkým zločinům“ měla policie a justice postupovat se vší tvrdostí.

Ještě ostřejší prohlášení poskytl šéf kancléřství Peter Altmaier (CDU). „Teror levicových extremistů v Hamburku byl odporný a tak zlý jako teror ze strany pravicových extremistů a islamistů.“

Pod velký tlak se dostal sociálnědemokratický primátor Hamburku Olaf Scholz, kterého opozice a část médií vyzývají k odstoupení. Situaci podle nich podcenil, když před summitem sliboval, že občané tuto logisticky náročnou událost sotva zaznamenají.

Pochopení u komunistů

Ne všichni politici však vidí problém v první řadě u pachatelů zjevných trestných činů. Zelení, tradiční spojenci antiglobalistických revolucionářů, žádají prošetření zásahů policie, zda některé násilné akce sama nevyprovokovala. Pochopení našli i v řadách salonní komunistické levice (Linke), kde postup policie kritizovala jejich poslankyně Katja Kippingová. Snaží se jen zakrýt teror radikálů, podobně jako se jej snaží bagatelizovat saláfističtí kazatelé.

Jen tak mimochodem, organizátoři protestů v Hamburku našli tradičně pochopení i u českých komunistů. Europoslankyně Kateřina Konečná v Haló novinách (8. 7. 2017) vidí rovněž mnoho důvodů, proč protestovat proti G20. I ona kritizovala postup policie, která se prý snažila účastníky protestů spíše zastrašit, než dohlížet na klidný průběh.

Bylo by nespravedlivé házet vinu na policii, která se ocitá ve dvojím ohni. Na jedné straně musí udržovat pořádek, na druhé straně je pod tlakem, že si počíná příliš tvrdě. A je symptomatické, že se tento rozpor objevuje v případech, kdy má zakročit proti radikální levici. Nikoli proti neonacistům, kteří ovšem mají se svými levicovými protipóly společného více, než si jsou aktéři obou proudů ochotni připustit.

Patří sem mimo jiné používání taktiky Black Bloc, spočívající v zahalování demonstrantů do černého kvůli znemožnění vlastní identifikace. Historie back-blockingu spadá do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy byl použit v Německu místními autonomistickými hnutími při obraně squatů a při solidárních demonstracích s neblaze proslulou Frakcí Rudé armády. V pozdější době se rozšířil do více zemí a částečně je využíván i neonacisty.

Účastníci hamburských protestů přitom nemají jednotné motivy. Jsou mezi nimi stoupenci změny systému, programově používající násilné metody, ale i příslušníci bohatých rodin, kteří si jen vybíjejí svou frustraci či adrenalin se smartphony v rukou.

Levicový extremismus společensky přijatelný?

Němečtí komentátoři se ptají, jak je možné, že situace došla tak daleko, že je v ulicích těmito výtržnickými gangy ohrožována bezpečnost, zdraví a majetek obyvatel měst.

[ctete]138299[/ctete]

Die Welt vidí za excesy dlouhodobě příliš měkkou politiku Německa vůči levicovým extremistům, která je podle něj výrazně odlišná od přístupu k pravicovým radikálům. „To, co se stalo v Hamburku, je důsledkem slepoty vůči levicovému extremismu,“ zmiňuje komentář, podle něhož anarchisté v Berlíně nebo v Hamburku dosud mohli v autonomních centrech – i díky empatii místních levicových samospráv – v klidu plánovat své akce a útoky.

Toto ideové propojení se projevuje v neblahé skutečnosti, že levicový extremismus se stává společensky přijatelným, a existuje i menší ochota v justičním systému trestat násilné kriminální činy těchto radikálů než neonacistů. Tento dvojí metr se ovšem nemusí vyplatit.

Demokracie je přes své nedostatky stále nejušlechtilejší formou vlády. Právo na svobodu projevu se nesmí zaměňovat za právo na násilí a rezignaci na osobní odpovědnost.