To, co se odehrálo v jižním Izraeli, kam vtrhly z Pásma Gazy stovky, možná tisíce příslušníků hnutí Hamás, které, připomeňme, vzniklo před lety jako palestinská odnož Muslimského bratrstva, stojí mimo jakékoli vyjádřitelné kategorie. Vzpírá se jakémukoli vylíčení. Snaha o popis (a není náhodou, že tato teze byla použita v případě holokaustu) je ve své podstatě jen devalvací skutečnosti, její neskonalé hrůzy.

Fotografie a krátké filmového sekvence zachycující cynické vraždění nejen mužů, ale i žen a docela malých dětí, hanobení ostatků, jásání nad zohavenými těly, jsou naprosto nepochopitelné. Do uzávěrky tohoto článku je potvrzeno 1 200 obětí řádění Hamásu, včetně dětí sťatých v kibucu Kfar Aza.

I tentokrát je třeba s definiční jistotou zopakovat, že teror (v tomto případě namířený proti veskrze mírumilovným obyvatelům kibuců a účastníkům hudebního festivalu, respektive taneční party) nemůže být nijak relativizován, nebo dokonce omlouván a legitimován vypočítáváním jakýchkoli, ať už domnělých, nebo skutečných příčin. Je podstatou terorismu, našeho pohledu na něj, že je oddělen od sledu politických a vojenských aktů, příčin a následků. Že je pro svou zrůdnost doslova oddělen od chodu dějin, které by ho mohly v nějakém morálně pochybném výkladu alespoň částečně legitimizovat. Tím se liší od útoků na vojenské cíle.

Hamás nyní, tak jako před ním v lidských dějinách snad jen Islámský stát (bez všeho zlehčování brutálních teroristických činů minulosti), překročil ty nejzákladnější civilizační a etické normy, ať už vrozené, nebo získané výchovou, přičemž debatu o jejich poměru přenechme filozofům. Jisté je, že tyto mravní bariéry jsou samotnou podstatou lidství. Patří mezi ně neubližování dětem nebo starým lidem, nepřijatelnost mučení a poprav dětí, útoku na plod těhotných žen, znásilňování spojené s vražděním a koneckonců i uboze přízemního okrádání zdecimovaných obětí.

Řádění Hamásu není proto aktem politickým, za nějž se ho nyní snaží vydávat palestinští vůdci, íránští ajatolláhové nebo propalestinští…