NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / I sám vznik válečného rodinného dramatu Jána Sebechlebského (* 6. 5. 1966) Tichá pošta (2025) připomíná svou historií tak trochu známou společenskou hru, podle které film dostal název. Při ní se zpráva předávaná šeptem v řetězci posluchačů dočká většinou na konci nehorázného a často i zábavného zkomolení. Tady se ovšem za dramatických okolností německé okupace předává potajmu zraněný francouzský letec a jemu i všem okolo hrozí smrt. A paměť o tom se pak udržuje přes věznění v komunistických lágrech a roky 1968 a 1989 až do počátku našeho tisíciletí.

Teprve tehdy, v roce 2002, vydal totiž autor toho příběhu, spisovatel a scenárista Jiří Stránský (1931–2019), svou novelu Tichá pošta poprvé – jako bibliofilský tisk se třemi dřevoryty Matěje Formana. Proč právě jeho, vysvětlí se později, důležité je, že v roce 2004 vyšla novela znovu, v souboru se třemi dalšími prózami (Zelenolhotská Venuše, Piknik, Rozhovor). V té době jsem s Jiřím Stránským psal knižní biografický rozhovor Srdcerváč (2005) a měl jejich rukopisy v ruce: Tichá pošta pocházela ze srpna 1997, Zelenolhotská Venuše z roku 1999, Rozhovor a Piknik z roku 2004. Na rozdíl od jiných Stránského próz šlo tedy o díla zcela současná a například režisér Hynek Bočan, který se Stránským spolupracoval už od 60. let, mi o souboru Tichá pošta řekl, že ho má „za to nejlepší, co kdy napsal“.

Narušený monopol

Sám Bočan si z Tiché pošty ke zfilmování vybral Piknik, který potom podle Stránského a svého scénáře natočil v roce 2014 jako televizní film, svůj poslední. Podle Stránského látek předcházel za Bočanovy režie dokument Tábor Černého delfína (1967), film Bumerang (1996), čtyři řady seriálu Zdivočelá země (1997, 2001, 2008, 2012) a stejnojmenný filmový sestřih jeho první řady (1997) a televizní filmy Uniforma (2001) a Žabák (2001). Už mezitím narušil ale určitý Bočanův režijní monopol na Stránského látky Petr Nikolaev filmem Kousek nebe (2005) a po něm právě i Ján Sebechlebský dalším televizním filmem Balada o pilotovi (2018).

Všechny Stránského látky jsou založeny na autopsii, zejména na jeho zkušenosti politického vězně 50. let a pak znovu i 70. let. Sebechlebský si však vybral dvě, které exploatují ještě další motivické zdroje. V případě novely Balada o pilotovi (2013) příběh Stránského tchána Karla Balíka, za války pilota RAF, který ale už předtím uvízl v osidlech sovětské NKVD, a ta ho pak ze msty po válce podle všeho zlikvidovala při záměrně zinscenované letecké havárii. V případě Tiché pošty vyprávění Stránského spoluvězně Václava Vičana, se kterým se ocitl v roce 1954 na společné palandě v jedné z cimer tehdejšího uranového koncentráku, a ten se s ním podělil o historii svého syna Jožky a svou z roku 1945, několik týdnů před definitivní německou porážkou.

Nález v lese

Přátelské soužití jedné české a jedné německé rodiny kdesi v Krkonoších rozdělila před válkou hranice mezi Německou říší a protektorátem Čechy a Morava. Osobní vztahy jejich příslušníků zůstaly však navzdory všemu zachovány až do února 1945. Tehdy klukovští potomci Jochen (Jakub Král) a Jíra (Theodor Schaefer), kteří se přes hranice scházejí na společné lyžování, najdou v lese sestřeleného francouzského pilota Pierra (Jean-Thierry d’Almeida) z pověstné východní letecké eskadry Normandie-Niemen. Má dvě střelné rány a potřebuje nutně lékařskou pomoc.

Kluci ho za pomoci Jochenova otce Erlebacha (Karel Dobrý) dopraví povozem do stavení Jírovy rodiny Soukupových a čtrnáctiletá dcera Anka (Eliška Dytrychová) jde nocí do vedlejší vesnice pro doktora (Luboš Veselý). Cestou tam i zpět ji náhodně vezme autem zdejší německý velitel horských myslivců Gollwitz (Roman Poláčik). Němci už po pilotovi pátrají, zdá se však, že v Gollwitzovi je jakási elementární lidskost, které není třeba se bát. Opak se ale ukáže jako pravda.

Vyprávění o dětské solidaritě

Podle Jiřího Stránského projevil jako první zájem o zfilmování Tiché pošty Ivan Passer, který ostatně už v 60. letech Stránského inspiroval k tomu, aby sepsal své zážitky z komunistických lágrů. S tím, že by on a jeho kolegové z české filmové nové vlny podle nich natočili podobný povídkový film, jaký tehdy stvořili v hrabalovských Perličkách na dně (Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965). Záměr z politických důvodů neprošel přes ústředního ředitele Čs. filmu Aloise Poledňáka, Stránský pak ale povídky vydal pod názvem Štěstí (1969) jako knihu a právě podle nich vznikly po letech třeba filmy Bumerang, Uniforma a Kousek nebe.

O Tiché poště mi Stránský v roce 2005 řekl: „Přál bych si ale, aby čtenář vycítil symbolický význam toho vyprávění o dětské solidaritě právě dnes, kdy naopak svět dospělých je doslova zahlcen halasnými proklamacemi, za kterými se mnohdy skrývá jen hluboké prázdno.“ Passerův zájem se mu zdál takové poselství látky potvrzovat, projekt se však nakonec ani nerozběhl. A podobně skončila i snaha Petra Nikolaeva, který za normalizace strávil osm a půl roku v emigraci ve Francii a příběh francouzského pilota zachraňovaného českými dětmi se mu jevil jako spojení jeho vlastní východní a západní zkušenosti. „Tichá pošta by mě přitahovala, musely by se ale na ni najít peníze,“ prorokoval tehdy realisticky. Než se peníze našly, trvalo to ještě skoro dvacet let.

Indiáni na válečné stezce

Němci pod Gollwitzovým velením začnou prohledávat chalupy, Anka však vytuší nebezpečí hned po jeho první „návštěvě“. A zorganizuje nejen urychlený Pierrův odvoz, ale vymyslí a naplánuje i trasu jeho skrytého transportu do nemocnice, kde jedině mu mohou opravdu pomoci. Rodiče Soukupovi (Matěj Hádek, Judit Pecháček), zejména maminka, jsou proti, ale Ančina akce jim zachrání život. Když k nim kolaborantský poštmistr Tománek (Daniel Fischer) Němce přivede, Pierre už je pryč.

Postará se o něj štafeta dětských pomocníků, méně nápadných než dospělí, kteří si Pierra předávají od vesnice k vesnici. Všichni přitom čelí nečekaným nárokům a musí v sobě přemoci nejednu slabost, animozitu, dětskou naivitu a roztržitost, i třeba lenost, pohodlnost, bázeň a strach. Polomrtvého letce se snědou pletí, která vzbuzuje jejich údiv i obdiv a pro kterou mu říkají Cikán, převážejí na žebřiňáku pod senem, převazují mu rány a krmí ho a přitom musejí zachovávat nejvyšší obezřetnost a zcela nedětskou mlčenlivost. Ale jsou prostě jako „indiáni na válečné stezce“.

Děti v hlavních rolích

Podle Stránského dcery Kláry Formanové (* 1965) hovořil otec o scénáři filmu jako o hotovém někdy od roku 2013, teprve v roce 2019 však prý došlo ke konečné domluvě se Sebechlebským. Scénáře existovalo několik verzí, Sebechlebský však tlačil na to, aby v něm tak jako v povídce zůstaly hlavními hrdiny děti, a právě to prý Stránskému konvenovalo. Jenže 29. 5. 2019 Jiří Stránský zemřel a scénář osiřel. Vzápětí se jej ale se Sebechlebským ujala Klára, vystudovaná scenáristka, mj. spoluscenáristka studentské komedie Ondřeje Trojana Sedum (1989) či asistentka režie na baladě Zdeňka Tyce Vojtěch, řečený sirotek (1989). Právě tam se seznámila s Petrem Formanem (* 1964), synem režiséra Miloše Formana a herečky Věry Křesadlové, a když se pak vzali, obě rodiny se propojily i umělecky. Petr hrál ve Zdivočelé zemi či Kousku nebe, Matěj, Petrovo dvojče, zas začal ilustrovat knihy Jiřího Stránského.

Když se dnes člověk dívá na hotový film, dovede si představit, co mohlo od jeho realizace odrazovat. Právě práce s dětmi jako hlavními protagonisty a také se zvířaty, zejména koňmi. Věcné reálie z časů před osmdesáti lety, a to nejen ty hmotné (práce v lese a na pile, bydlení, ošacení, jídlo), ale i politicko-geografické. Trojí jazykový kontext: český, německý a francouzský. Potřeba zasněžené zimy a nedotčených krajinných scenérií a z toho vyplývající produkční nároky a obtíže. A konečně kontext historický, který příběhu nadgenerační, nadnárodní a mezirasové vzájemnosti a pospolitosti vtiskuje konkrétní dějinný rozměr i nadčasový humanistický patos.

Dobrý lidi jsou všude

Trasa transportu Pierra zasněženou mrazivou krajinou měří skoro 30 kilometrů a vychází z toho, co Anka připomene otci: „Sám jsi přece říkal, že dobrý lidi jsou všude.“ To se také vrchovatě naplní, i když všichni zúčastnění, zejména dospělí, jako třeba veterinář (Michal Isteník), si uvědomují, že jejich účast smrtelně ohrožuje nejen je, ale i jejich rodiny, blízké i celou sousedskou komunitu na každé štaci transportu. Německá branná moc je v posledním tažení, blíží se východní fronta, cílové město s nemocnicí čelí náletům a okupační krysy opouštějí potápějící se loď.

To je i případ Gollwitze, který stačí ještě opakovaně hrozivě vstoupit do děje, doslova posedlý touhou po kořisti, nakonec však první prchající v převleku ze scény a padající zaslouženě do svých vlastních tenat. Anka i její otec se mezitím vydají každý svou cestou za Pierrem, aby dílo záchrany dokončili, když už se stačil na konci štafety uplatnit se svým otcem Václavem (Petr Forman), partyzánskou spojkou, i Jožka Vičan (Karel Klement). Právě ten získá pak Ančinu pozornost, která se do té doby upínala na Pierra, a osudy postav jsou pak ve zkratce dopovězeny hlasem dospělé Anky (Jitka Ježková) mimo obraz: Pierre se přijel po válce s manželkou podívat na místa své záchrany, Jochen byl i s otcem odsunut do Německa, Anka s Jožkou emigrovali do Francie.

Opak drzosti a uřvanosti

V původní Stránského povídce jsou její reálné zdroje a následné osudy postav popsány v samostatném doslovu, který Stránský uvedl slovy: „Možná ten příběh pokazím, ale musím dodat, že se odehrál a že měl dokonce několik pokračování.“ Pavel Mandys to tehdy komentoval slovy: „Litujeme, že je to sepsáno jako zpráva na čtvrté stránce novin, místo aby vznikla druhá, přinejmenším stejně dlouhá část povídky.“ (Týden 10. 1. 2005)

Letec Pierre se do Československa vrátil v roce 1947, při návštěvě ho doprovázela Anka a teprve tehdy se do sebe s Jožkou zamilovali. Vzali se v roce 1954, to už otec Vičan, odsouzený po udání na dvacet let, seděl čtyři roky. Propuštěn byl po třinácti letech, Anka s Jožkou a se dvěma dětmi emigrovali v roce 1968 do Francie, kde naopak zas jim pomáhal Pierre, teď už plukovník na ministerstvu obrany a podpůrce organizace pro uprchlíky z totality s názvem – Tichá pošta. A proč tichá? Protože „tichost a důvěrnost jsou opakem uřvanosti a drzosti“. I Václav Vičan se dočkal svobody, po dvou letech ale zemřel, Pierre zahynul při hromadné havárii na dálnici a Tichou poštu s pomocí skautů převzal jeho vnuk.

Rodiče a děti

Jak vidno, představuje povídka i film skutečně jen výsek reálného příběhu, který si však Stránský jako živelný vypravěč se sloní pamětí i fabulační fantazií nemohl nechat pro sebe. Film ve voiceoverovém epilogu zužitkovává i něco z doslovem přidaných informací, ale už v kratičkém prologu mění optiku zření. Místo dvou německých chlapců nalézají proto Pierra kamarádi Jochen a Jíra, Němec a Čech, které stejně jako jejich rodiny nerozdělila ani hranice, ani válka, ale až poválečný odsun. A kamarádská věrnost a soudržnost se vine celou zápletkou, se skautským odhodláním „duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním“.

To je citace ze skautského slibu a Stránský byl skautem už od předválečných dob a zůstal jím doživotně, jak svědčí i dokument Břetislava Rychlíka Skautské desatero Jíry Stránského (2016). Do pojetí vztahů v Tiché poště se zároveň kromě skautských zásad promítla i jeho hluboká víra v pevné rodinné svazky, jaké tu představuje Jochenův vztah s otcem, povolaným na poslední chvíli na frontu, a zejména rodina Soukupova, v níž Anka představuje typ dospívající dívky, která se během několika dní přerodí pod vlivem okolností v dospělého člověka.

Štafeta lidství

Tichá pošta vznikala jako koprodukce česká (8Heads Productions), slovenská (Arinafilm) a srbská, česká producentka Julietta Sichel byla autory oslovena v roce 2022 a právě na základě jejích připomínek došlo prý k silnější konkretizaci dětí ústředními postavami Anky, Jíry a Jochena. Oproti povídce přibyl i antagonista Gollwitz, změnila se pilotova barva pleti a vypadl závěrečný vstup ruských tanků. To všechno bylo motivováno potřebou dramatizace původní povídky, vyprávěné v prozaické zkratce a v převážně obecných charakteristikách postav, a také hlediskem střízlivé realističnosti a uvěřitelnosti.

Přesto se film jisté zaměnitelnosti dětí neubránil, dané ovšem tím, že nejdůležitější ve štafetě jsou kromě kolíku (Pierre) rozbíhači (Jochen, Jíra) a pak zejména finišmani a finišmanky (Anka, Jožka). Síla kolektivní štafety lidství spočívá především v pečlivě budované vizuální atmosféře, na níž mají zásadní podíl architekt Jan Vlček výběrem lokací a dobovým zabydlením interiérů, kostýmní výtvarník Jan Kocman překvapivými oděvními kreacemi a zejména kameraman Martin Štrba teple šerosvitnými kompozicemi vnitřků chalup, mrazivými venkovskými scenériemi i velkolepými dronovými panoramaty. Hudba Vladimíra Martinky je poeticky vznosná i účelně dramatická, vytváří náladu putování, aniž by byla nadužívána, jak je dnes často zvykem.

Symbolika konkrétního

Natáčení samotné začalo v železničním skanzenu v Zubrnicích 5. 2. 2024 a trvalo celkem 32 dní. Dalšími místy natáčení se stalo Úterý, Kořenov či Jizerka, na Slovensku kysucký skanzen Vychylovka a Oravská Lesná. Jde o výpravný historický, a tudíž i vysokorozpočtový film, proto byla nutná podpora z více zdrojů, aby bylo možné vůbec zaplatit použití dobové vojenské techniky či parních lokomotiv. Triková postprodukce probíhala v Praze a Bělehradě, castingem na dětské role prošlo na 600 dětí, v rolích dospělých se objevují herci čeští i slovenští, což jako by neslo i svou vlastní symboliku. Stejně jako obsazení Antonie Formanové, dcery Kláry a Petra Formanových, vnučky Stránského, do role učitelky venkovské malotřídky.

Premiéra Tiché pošty proběhla 27. 2. 2025, film zatím vidělo přes 12 tisíc diváků a tržby činí necelé dva miliony korun. Snímek se vymyká svou poetikou i tempem současným diváckým zvyklostem, věren Stránského víře ve váhu „tichosti a důvěrnosti“, v přednost konkrétního činu před abstraktním žvaněním. Pro leckoho to může být i při nostalgické vzpomínce na filmy třeba Věry Plívové-Šimkové zkouška odolnosti a objevování potlačených vlastních instinktů. V každém případě však Tichá pošta po svém obnovuje tradici českého dětského a potažmo i rodinného filmu, jsa tak sama jakousi tichou poštou filmařskou.