Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s československým gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978). FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Operace Krkonoše. Navenek to mělo být napůl tajné cvičení. Ve skutečnosti šlo o plánovaný útok na Polsko, do kterého Rusové a Gustáv Husák poslali také mizerně připravenou Československou armádu. I když k útoku a okupaci v podobě, jakou zažili Čechoslováci v srpnu 1968, nakonec nedošlo, bylo mezi tuzemskými vojáky několik mrtvých a raněných. Nešlo o zranění z bitvy. Vojáci mrzli v nepřipraveném zázemí. Problémy měla také technika, došlo k několika nehodám, některé stroje ani nedorazily do cíle.
Spíše než o demonstraci připravenosti k akci tak šlo o ostudu. I přes všechny problémy bylo do Operace Krkonoše na československé straně zapojeno více než 17 tisíc vojáků, přes 500 tanků a zhruba 700 transportérů a vozidel pěchoty, desítky děl a další techniky. Další vojáci měli do Polska vtrhnout z NDR a ze Sovětského svazu, kde bylo připraveno dvacet divizí.
Důvody, které bolševiky nutily k plánování invaze, byly shodné jako v případě okupace Československa v roce 1968. Rusové se báli, že o Polsko přijdou. Operace Krkonoše měla být reakcí na vzestup opozičního hnutí Solidarita. Ke krvavému potlačení nakonec v Polsku naštěstí nedošlo.
To ale vojáci v Táboře a Žatci i v jiných městech netušili, když jim 6. prosince 1980 vyhlásili poplach. Také jim jejich nadřízení řekli, že jde jen o cvičení. Mnozí ale věděli, že je to jinak. Na cestu k hranicím s nimi totiž jely také náklaďáky plné ostré munice. „Jeden den se důkladně kontrolovala technika a nakládala se ostrá munice. Večer se vyrazilo na cestu. Vznikaly problémy, protože jsme nikdy předtím s tanky nejezdili po silnici. Na tvrdém asfaltu se pásy chovají úplně jinak než v terénu. Cestou jsme přerazili dost sloupů a plotů. Jeli jsme celou noc. Nad ránem jsem asi třikrát zaspal. Velitel tanku mě musel budit, abych nesjel do příkopu,“ tak vzpomínal na cestu k hranicích Jiří Krůžela, v prosinci 1980 jeden z vojáků základní služby. Své vzpomínky sdělil před časem Paměti národa.
Další pamětníci popisovali zranění vojáků. Ti museli spát přímo v tancích a transportérech, případně pod plachtami náklaďáků. Stany neměli, kamna také ne. Mrazy klesaly až k minus dvaceti stupňům. „Došlo k několika vážným omrzlinám, kdy museli klukům amputovat prsty u nohou,“ vzpomněl Vítězslav Velc, další z vojáků, který dorazil na „cvičení“. Zaznamenána je také minimálně jedna sebevražda vojáka, který neunesl fakt, že pravděpodobně půjde střílet lidi. Paměť národa uvádí, že několik vojáků zahynulo při nehodách. Například jedna celá posádka havarovaného tanku.
Více než sedmnáct tisíc vojáků zůstalo připravených k útoku do 9. prosince 1980. V tento den vydal Husák pokyn, aby se všichni vrátili na své posádky. Husák tak jednal na základě instrukcí z Moskvy. Ta se nakonec rozhodla invazi neprovést.
