Bezpečnostní konference v Mnichově přinesla po měsících nejistoty jasné slovo nové americké administrativy k fungování Severoatlantické aliance. Viceprezident Mike Pence prohlásil, že Evropa i NATO mají naprostou podporu Spojených států, ale musejí udělat víc pro společnou obranu. Tomu se dá těžko něco vytknout, protože drtivá většina evropských států neplní dohody na výši obranných výdajů, ke kterým se zavázaly.

[ctete]102125[/ctete]

K tomu je nutné předeslat, že na památném summitu NATO v Praze v listopadu 2002, který provázely divoké demonstrace tisíců levicových extremistů z celé Evropy, členské státy Aliance jednomyslně přijaly závazek navýšit obranné výdaje na podíl dvou procent HDP. Stalo se tak rok po teroristickém útoku islámských radikálů na budovy Světového obchodního centra v New Yorku, které si vyžádaly více než tři tisíce obětí.

Nové výzvy NATO 

V tehdejší zlomové atmosféře byla definována nová nebezpečí, kterým čelí západní společenství. Ke stále sílícím hrozbám mezinárodního terorismu, šíření zbraní hromadného ničení, technologií balistických raket a kybernetických útoků se v posledních letech přidala rostoucí asertivita Ruska, kulminující nelegálním obsazením Krymu a zakrývaným angažmá v ukrajinském konfliktu.

Právě rozmach islámského radikalismu a ruského vojenského vlivu, přímo úměrný oslabování americké pozice za Obamova vládnutí, vede k sílícímu tlaku na dodržování dohod, ke kterým se členské země NATO v Praze zavázaly. Tyto signály nevysílá jen nová republikánská garnitura, ale už dříve v tomto směru apeloval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg po svém nástupu do funkce v roce 2014.

„Předpověď na rok 2016 indikuje, že po mnoha letech dojde k plošnému navýšení výdajů na obranu u členských států Aliance v Evropě,“ uvedl loni Stoltenberg, aby doložil, že své předsevzetí myslí vážně. „Čelíme nejistotě, čelíme více hrozbám a bezpečnostním výzvám, než tomu bylo za celou předchozí generaci, musíme ukázat jednotu, potřebujeme být silní a stabilní,“ dodal.

A skutečně, výdaje na obranu evropských spojenců a Kanady se loni zvýšily o 3,8 procenta, což odpovídá 10 miliardám dolarů. „To je významné, ale nestačí to. Schopnost aliance plnit své povinnosti závisí na tom, aby každý člen nesl spravedlivou část zátěže,“ reagoval Stoltenberg.

Americký viceprezident Mike Pence, ministr obrany James Mattis a konečně i prezident Donald Trump neříkají nic jiného. Pence v Mnichově zdůraznil, že Spojené státy budou nadále stát po boku Evropy a že takové přátelství je založeno na společných hodnotách, jako je svoboda, demokracie a právní stát. Dodal však, že většina evropských zemí musí pro společnou obranu učinit víc.

70 procent výdajů NATO v režii USA 

Jeho slova potvrzuje suchá statistika. Zatímco evropské členské státy Aliance vydaly v roce 2015 na obranu celkem 243 miliard dolarů, Spojené státy 618 miliard dolarů, což je téměř 70 procent celkových výdajů v rámci NATO. Pokud by Evropané měli jako celek dostát závazkům dvouprocentního podílu HDP, museli by tyto výdaje zvýšit o 100 miliard dolarů, tedy o více než třetinu.

Skutečností je, že dohodnuté závazky v této věci splňuje jen pět zemí: Spojené státy americké, Velká Británie, Řecko, Polsko a Estonsko. Česká vláda zatím nevyužila hospodářského růstu posledních tří let, aby zvýšila podíl výdajů na obranu, snížený úsporami v době globální krize k jednomu procentu HDP.

Výrazně největší podíl obranných výdajů mají stále Spojené státy (3,6 procenta HDP), i když za Obamovy vlády poklesly z 5,3 procenta HDP v roce 2009. Na druhé straně Rusko dnes dosahuje pětiprocentního podílu HDP a teprve v poslední době narazilo na své limity. Jeho armádní rozpočet mírně klesá vlivem vážných ekonomických problémů.

Navzdory těmto zjevným faktům nebude snadné dohodnout harmonogram zvyšování obranných výdajů, jelikož se do této materie promítají různé mocenské zájmy a ideové pohledy. Zejména evropská levice má se zvyšováním těchto výdajů problém.

Je to vidět na příkladu Německa, kde kancléřka Angela Merkelová americké požadavky podpořila, zatímco její sociálně demokratický ministr zahraničí Sigmar Gabriel je zpochybnil s tím, že neví, odkud by požadovaná částka měla přijít. Tím německá sociální demokracie zřetelně koresponduje se zájmy Ruska, kterému posilování NATO nejde k duhu. „NATO je pořád institucí studené války, a to jak v myslích, tak v srdcích,“ prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

O tom, jak se bude vyvíjet transatlantická vazba, tak budou rozhodovat i blížící se volby, především v Německu a Francii. Bezpečnostní mapu západního společenství nebude utvářet jen tlak americké vlády, ale i ochota evropských partnerů dohody respektovat a vnímat bezpečnostní hrozby poslední doby stejnou optikou.

Proti zájmům Moskvy 

Už ani nemůže překvapit, že v klíčových otázkách zajištění evropské bezpečnosti tradičně selhává šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, který požadavky amerických partnerů důrazně odmítl. Podle něj je v „moderní politické době růst armádních výdajů obecně nepřijatelný a jen těžko obhajitelný“. Rozporuplnost Junckerova přístupu jen podtrhuje jeho snění o společné evropské armádě, aniž by definoval, jak by vypadala, kolik by stála, kdo by ji řídil a jak by byla koordinována s velením NATO, kde je jeho domovské Lucembursko na úplném chvostu členských zemí Aliance v plnění spojeneckých závazků.

Při úvahách o samostatné evropské armádě je nutné brát v úvahu, že mimo tuto hypotetickou strukturu by se octly nejvýkonnější alianční armády Spojených států a Velké Británie, což je velmi nebezpečné. Přicházela by v úvahu snad jedině tehdy, pokud by zkrachoval koncept Severoatlantické aliance, což by byla tragédie, které by v domácích podmínkách zatleskali snad jedině komunisté.

[ctete]101128[/ctete]

Posílení role NATO jde jednoznačně proti zájmům Moskvy, což relativizuje často propírané předpoklady o jejím sbližování s Washingtonem. Ten sice projevil přání s Putinem jednat, ale z pozice síly. Ostatně Mike Pence jej v Bruselu vyzval, aby v ukrajinském konfliktu Rusko dodržovalo dohody z Minsku.

Zároveň je jisté, že část evropských elit ustrnula v době pádu železné opony, kdy se rozšířila naivní pacifistická představa, že zmizelo vnější ohrožení a svět už bude jen bezpečný. Ukazuje se dennodenně, že tomu tak není. Stejně závažné je však zjištění, že pro tyto představitele dodržování slibů a závazků nic neznamená. Potom se nabízí otázka, kdo by byl ve skutečnosti spoluzodpovědný za riskantní rozvolňování transatlantické vazby.