Babišova vláda vyhlašuje 14. února 2021 nový nouzový stav poté, co poslanecká sněmovna ten předchozí zrušila. FOTO: vlada.cz
FOTO: vlada.cz
„Hejtmani zachránili Česko“, tak zněl patetický titulek jednoho článku v Aktuálně.cz z konce minulého týdne. Považuji za nutné opakovaně zdůraznit, zejména s ohledem na další vývoj politické situace v České republice, že pravdou je pravý opak.
Česká opozice, která se hlásí k demokracii, už pár let omílá, že „Antibabiš“ a „Antizeman“ není žádný program. S tímto sloganem nejprve v roce 2017–18 slavně prohrál prezidentskou volbu Jiří Drahoš (pak se odklidil do senátního mauzolea), zároveň nebo krátce poté ji hlásal na stránkách babišovských Lidových novin předseda ODS Petr Fiala. Tato nesmyslná a defétistická teze dnes přináší své plody.
Andrej Babiš, jak se zdá, definitivně ztratil auru politického spasitele. Tato ztráta bývá v politice trvalá a její důsledky pro politickou kariéru jsou většinou smrtelné. Dosud však má v rukou politické nástroje čelného představitele exekutivy a využívá jich s obratností, jež je motivovaná do velké míry i zoufalstvím.
To ho nejspíš vedlo k tomu, aby úplně ignoroval rozhodnutí poslanecké sněmovny o zrušení nouzového stavu. Opřel se přitom o něco, co na rozdíl od sněmovny není vůbec žádný politický orgán, totiž o hejtmany. Každý hejtman je hlavou exekutivy ve svém kraji, a to je vše – na celostátní úrovni může jeho politická váha (zvláště pokud se srotí všichni) fungovat jako nástroj silného politického nátlaku (mimochodem, faktickým, i když asi nezamýšleným nástrojem politického nátlaku bylo v konečné fázi i rozhodnutí Spolkové republiky Německo o faktickém uzavření hranic; německé obavy jsou přitom jistě pochopitelné).
Poté si pan Babiš pozval k jednání představitele opozičních stran. Jejich ideová pozice byla slabá (žádný Antibabiš, žádný Antizeman!), jejich obavy (dané třeba např. neschopností připustit si, že důsledky zrušení nouzového stavu neměli do detailů promyšleny) jim předem svazovaly ruce.
A tak se ze strachu všech přímo i nepřímo zúčastněných v tomto maléru nakonec zrodilo něco, co je obtížné pojmenovat jinak než jako faktické přepsání Ústavy České republiky v každodenní politické praxi. Vláda, opřená o společnou vůli hejtmanů (společné vůle se dosáhlo během kabinetního vyjednávání), obešla poslaneckou sněmovnu, která už právoplatně rozhodla, a začala vyjednávat (zase kabinetním způsobem) s vedením politických stran. To je politické uspořádání, které nemá s ústavou nic společného, a zároveň taky precedens pro budoucnost. Že dejme tomu demokratické politické strany na takové jednání přistoupily a za jakých okolností se to stalo, je velmi těžké pojmout jinak než jako nepromyšlené kapitulantství. Celkový dojem ze současné české politické situace se dá bohužel shrnout do známé okřídlené formulace „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“.
Pandemie sama o sobě není ani náhodou politická záležitost, způsob, jak se s ní politické vedení vyrovnává, už ovšem ano. A důsledky toho, co se u nás v podstatě pod kabinetní pokličkou odehrává, jsou katastrofické. To, co je ve hře, je právní stát a demokracie. Hrozí, že budou obětovány úsilí o záchranu tzv. holého života. Jistě, na čas. To, jak dlouhý čas to bude, a co, až uplyne, pak z demokracie a právního státu zbude, už není v našich rukou.
Vůbec nechci bagatelizovat opatření a zákazy, které se dnes všude v Evropě (a nejen v Evropě) uplatňují. Jistě mají svůj smysl. Nejsou to však žádné léky, jen něco, co průběh pohromy zmírňuje. Nic lepšího není momentálně k dispozici. A je třeba brát v úvahu, kde je hranice, již nelze při zachraňování „holého života“ překročit. Je dána takovými věcmi, jako jsou demokracie nebo lidská a občanská práva. Získali jsme je poměrně snadno a vlastně na dluh v roce 1989. A s takovými idejemi a zásadami, na nichž demokracie a lidská práva stojí a které jsme zdědili z minulosti: víra v nekonečnou hodnotu nesmrtelné lidské duše a ve společenství bližních, které překračuje hranice prostoru a času. Pokud tu hranici třeba i nevědomky překročíme, resp. podlezeme, nebude to, co pak z našeho „holého života“ zbude, už za žádné zachraňování stát. Jako všechno, k čemu člověka vede – třeba i nepřiznaně – jen zbabělost a cynismus.
Bylo by dobře vědět, co všichni – a naši čelní politici především – právě teď děláme. Nedokážu udělat nic víc, než pokusit se k tomu vědomí přispět. Ale kdybych ani to neudělal, bojím se, že by mi to nikdy nebylo odpuštěno.
