To vzácné pojmenování domov: O otevřenosti k jiným kulturám a civilizacím skrze vztah k vlastnímu domovu

Kostel sv. Vavřince v Želině u Kadaně (Petr Kinšt / Eikimedia commons / Public domain)

Kostel sv. Vavřince v Želině u Kadaně | FOTO: Petr Kinšt / Eikimedia commons / Public domain

Letní měsíce zvou k cestám odněkud někam. K cestám naplánovaným do posledních podrobností i k těm, kde se cíl v hrubých rysech vytkne jen světovou stranou našeho putování. Mnoho moudrých lidí dokázalo svým životem a dílem, že nezáleží na tom, jestli se člověk vydá na druhý konec planety, nebo k božím mukám za vesnicí. Tam i tam lze učinit převratné objevy, v tom nejlepším případě objevy v sobě samém.

Mám tu zkušenost, že největší rozdíly nejsou napříč kulturami a civilizačními celky, ale mezi lidmi jako takovými. Pokud má člověk alespoň průměrnou znalost nějakého světového jazyka, která ho vyvede z komunikační hluchoty a otevře ho druhým, zjistí, že lidé mají všude po světě dost podobné radosti a starosti, sny a očekávání, osobní preference i vlastnosti, které nejsou záviděníhodné. Největší rozdíl jsem vždy pozoroval v určitém ohledu až v tajemném přístupu lidí ke krajině, v níž žijí a pro kterou si ve stovkách jazyků uchovávají pojmenování tak vzácné, jako je třeba láska, přátelství nebo dítě: Domov.

Dobytím Bastilly začala 14. července 1789 francouzská revoluce (anonym, 1789–1791) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Pokud mu ho nevezme válka, živelní pohroma, tragická shoda okolností nebo některá z revolucí hlásajících „chceme to, co máte vy“, nenechá si člověk domov vzít, pošpinit a zplanět. Na domovu se nejvíc pozná, jestli a jak vážně ještě člověk něčemu věří, co je schopen obětovat, oželet, odpustit a snést.

Domov je dostředivým tématem hovorů. Nemusím lidi v Austrálii nebo Peru přesvědčovat o svých matematických, uměleckých nebo teologických vizích. Stačí si s nimi povídat o tom, co pro mě znamená domov, místo bezpečí, které jsem si vybral k životu, anebo které si k životu vybralo mě.

Čtu si v knižním rozhovoru Jorgeho Maria Bergoglia, který se stal v roce 2013 papežem Františkem. Mnoho otázek, které mu položili Sergio Rubin a Francesca Ambrogetti, se týká jeho vztahu k domovu – k tomu v Argentině i k tomu v Itálii. Papežovi rodiče byli spjati s Itálií, kde žili až do roku 1929, kdy se rozhodli utéct do Argentiny před Mussoliniho fašistickým režimem. František sám sebe mnohokrát nazval imigrantem; a i když se narodil už v Buenos Aires, dodnes v něm zůstává to, co zažili jeho rodiče, když přistáli v přístavu Dobrých větrů a museli začít úplně nový život, v nové kultuře, v novém jazykovém prostředí, v podstatě od nuly, s několika kufry, v nichž odvezli celý svůj předešlý domov.

Tato zkušenost ztraceného domova i to, co František zažíval ještě jako generální představený argentinských jezuitů a biskup, pomohly formovat jeho vztah k lidem, kteří si při útěku před válkou, revolucemi, dopady klimatických změn, před náboženským a politickým pronásledováním neuchovali ani střípek svého domova, ale jen pár střípků vlastního života, který začali zase pomalu skládat dohromady. Ostatně jeho vůbec první papežská návštěva patřila imigrantům. A nebyla ani jediná, ani poslední.

Průchozí dům v Celetné ulici, v němž měl svůj obchod otec Franze Kafky (Pražské příběhy / se souhlasem)

Mám za to, že otevřenosti vůči lidem rozličných kultur, náboženských vyznání a jazyků se lze s trochou dobré vůle naučit právě prostřednictvím vlastního kladného vztahu k domovu, k tomu, z čeho jsem vyrostl a díky čemu jsem, jaký jsem, co umím a co dělám, pro sebe, a zvláště pro druhé.

Zkuste někdy vyprávět v exotických zemích o svém domovu, o ulici, v níž žijete, o vesnici pod lesem, o tom, co pro vás tohle posvátné místo v krajině – domov – znamená. Uvidíte, jak pevné a hluboké vztahy tohle vyprávění umí vytvořit.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články