Bývalý ukrajinský ministr obrany v letech 2019-2020 Andrij Pavlovyč Zahorodňuk pro web Nastojaščeje Vremja komentoval ukrajinskou protiofenzivu. Zmínil, v čem je tentokrát ústup Rusů odlišný. Nebyl to totiž ani tak ústup, ale spíše útěk.
Zahoroďnuk říká: „Ještě to není zlomový okamžik. Jedná se o zlom v severním operačním směru. Rozhodně se jedná o psychologický zlom, který je důkazem toho, že ruské ozbrojené síly a generální štáb nejsou schopny pracovat více než jedním směrem. Soustředí se na jih a na ostatní zapomínají. A rozhodně nemohou pracovat ve třech, čtyřech nebo pěti směrech. Zahájení války 24. února tuctem útočných směrů bylo jednou z jejich největších chyb. Jejich vojenská organizace není schopna zpracovat takové množství informací a učinit správná rozhodnutí. To, co se nyní děje, je samozřejmě překvapením pro všechny, včetně nás, protože jsme nečekali, že se ruská organizace na místě tak rychle rozpadne.“
Rozebírá, co bylo významnou příčinou rozpadu ruské obrany: „Jejich personál je velmi demotivovaný. Nechápou, co tam dělají. Velmi dobře chápou, že byli posláni bojovat s ‚nacisty‘, které ani zblízka neviděli, protože je nemáme. Velmi dobře chápou, že bojují proti obyčejným lidem, kteří chtějí žít normální život. Nechápou ani politické, ani strategické a velmi často ani operační cíle této vojenské kampaně.“
Ruští vojáci se do této situace dostali kvůli centralizaci jejich armády a tomu, co Zahorodňuk nazývá „sovětismus“. To je sovětský systém řízení, který nerespektuje život vojáka a jeho názor. Když pak ruští vojáci vidí, že v obraně dochází k závažným chybám a ukrajinské jednotky začínají prorážet, propadají panice. Vědí, že si na ně nikdo ani nevzpomene, a začínají hromadně opouštět pozice.
To, že Rusové nechávají na ústupu tolik vybavení, je zcela nezvyklé. Takové věci se normálně nedějí.
„Jedná se o bezprecedentní příběh. Takový ústup tu ještě nebyl. Obvykle se snažili organizovaně ustoupit. Ze všech ostatních oblastí Ukrajiny během této války Rusové ustupovali velmi organizovaně a snažili se vše vyvézt. A tady to byl ústup. Řekněme nekontrolovaný ústup… Prostě utekli a všechno tam nechali. Hlavním úkolem bylo přežít. Během několika minut se na jejich pozicích mohli objevit ukrajinští vojáci a zajmout je nebo zastřelit. Nastala panika, a to bylo vše.“
Dá se také nalézt jednoduché vysvětlení, proč někteří pro útěk ani nepoužili své tanky: „Někteří si prostě uvědomili, že by to nemuseli stihnout, a navíc by je mohli v těch tancích rozstřílet. Tank je cíl, stejně jako cokoli jiného. Ukrajina má vynikající zbraňové systémy, Javeliny, naše raketové systémy, HIMARS, proti kterým žádná dynamická ochrana tanků nic nezmůže. Pokud jde o munici, je třeba ji organizovaně skladovat, odebírat a nabíjet. Chce to čas, vyžaduje to rozkazy. Hlavním bodem je stále následující: potřebujete rozkazy. A tady běželi bez jakýchkoli rozkazů, běželi sami za sebe. Nikoho neposlouchali, prostě odešli, jak mohli.“
Na některých místech se ukrajinská armáda dostala až k hranicím s Ruskou federací. Podle Zahorodňuka není překročení hranic politický cíl. Stále zbývají tisíce tisíců kilometrů čtverečních, které se Rusko snaží udržet.
Dosavadní úspěch protiofenzivy je důležitý i v tom, že je to signál Západu. Ten vidí úspěch a bude se na něm chtít podílet. Pokud by někdo dnes položil otázku, jestli bude Ukrajina schopna vyhnat ruská vojska, může dostat konkrétní odpověď: „Podívejte se na sever Ukrajiny, podívejte se na regiony, které opouštěli. Obvykle to bylo tak, že Ukrajina vytvořila podmínky, za kterých Rusové sami ustoupili. To znamená, že buď to byl Hadí ostrov, nebo to bylo v okolí Kyjeva, Černihiva, v okolí téhož Charkova, jen dříve. A nyní vidíme to, čemu se ve vojenském jazyce říká porážka. Když je bojový potenciál zcela neutralizován. Ustupují, protože si uvědomují, že budou zajati nebo jednoduše zničeni. To už je naprostá ztráta kontroly.“