Tomáš a Tamara Klusovi: Babiš legitimizoval bývalé agenty StB a zprivatizoval stát

Roman Černý

Manželé Klusovi | FOTO: Roman Černý

Přirození, milí a především angažovaní. Před několika lety otevřeli manželé Klusovi virtuálnímu světu dveře svého domova. A kdo by si myslel, že Tamara s Tomášem zůstali před veřejností již naprosto obnaženi, toho tahle dvojice stále ještě umí překvapit. Nikoli minulostí, ale především plány do budoucna. Příští rok by se rádi více zapojili do veřejného dění a při cestách po republice by chtěli debatovat s lidmi. A to (ne)jenom o politice.  

Sleduje vás velké množství lidí, když často mluvíte i o vážnějších tématech. Ale nepřesvědčujete již přesvědčené? Uzavíráme se v sociálních bublinách? 

Tamara: Určitě to tak je. Krásným příkladem je, že když mě na Instagramu sledovalo pár desítek tisíc lidí, tak byl na profilu mír. Byli tam lidé, kteří věci cítili hrozně podobně. Názory se neodrážely ode zdi ke zdi. Ale čím více se ten počet zvyšuje, tím větší je spektrum lidí, kteří vás sledují a sdílíte s nimi život. Častokrát vedeme dlouhé diskuze o tom, jestli mají sociální sítě vůbec smysl. Jestli to, že tam otevíráme nějaké téma, něco mění. Myslím si, že je načase, abychom více činili, než mluvili.

Pavel Hofman

Jaké jsou tedy vaše plány?

Tomáš: Musíme vyjít do ulic. Nemyslím demonstrace, ale v rámci komunikace. Žijeme ve strachu, že se svět obrací v něco hrozně nepříjemného, ale to není pravda. Jenže to nepoznáme tím, že budeme něco sdílet nebo číst, co sdílel někdo jiný. Je potřeba si s lidmi opravdu povídat. Jako tak trochu politicky angažovaný jsem konfrontovaný se spoustou lidí, kteří mě chtějí inzultovat. Což se mi ovšem neděje ve skutečném životě… Když jdu po ulici, tak nejsou lidi, kteří nesdílejí můj názor, takhle agresivní. Nakonec docházíme k tomu, že opravdu chceme to samé, ale pouze k tomu vidíme jiné cesty. Nezažil jsem nikdy nikoho, s kým bych se neshodl na tom, že je důležité spolu mluvit. A to byli třeba i voliči SPD.

Co takovým lidem říkat?

Tomáš: Musíme začít u těch bazálních věcí, které nás všechny spojují. To je třeba rodina. Všichni chceme bezpečí, štěstí, zabezpečení a harmonii pro naši rodinu. Abychom byli spokojení… Třeba kvalitní školy pro naše děti, spokojené učitele, aby tu byla dobrá zdravotní služba. To jsou témata, která se týkají nás všech. A pak jsou témata, která působí jako rozbušky, jimž je potřeba se nevyhýbat, ale naopak si je ujasnit. 

Když se tedy dostaneme přes základní téma, že jsme lidské bytosti, které mají stejné potřeby, tak najednou diskuze, jestli tu nějaká uprchlická krize probíhá nebo neprobíhá, funguje na úplně jiné bázi. Baví se dva lidi, nikoli dva vojáci na odlišné straně barikády. To jsou témata, kvůli kterým by se mělo podle mě do těch ulic jít. Myslím si, že je to na komunálních politicích, nikoli na těch velkých. Aby se organizovaly panelové diskuze s představiteli té dané obce a problémy se tam řešily veřejně. Když už má někdo problém s nepřizpůsobivými občany, tak jim ukázat ty „nepřizpůsobivé“, kteří jsou vlastně docela přizpůsobiví. A s těmi druhými se snažit domluvit. Ale nikoli tak, že tam rovnou budete posílat policii, ale dostat lidi nejdříve k sobě. Abychom poznali, že jsme všichni lidi.

Na druhou stranu, jak bychom měli předcházet zkratkovitým heslům, která prezentují někteří parlamentní politici v čele s Tomiem Okamurou?

Tomáš: To je pro mě právě teď otázka číslo jedna. Jakým způsobem mluvit s lidmi, kteří jsou jakékoli diskuzi uzavření. Na druhou stranu jim plně rozumím. Jezdím po koncertech a vím, že jsou určitá místa a regiony, kde lidé spadli do totální dluhové pasti. A vlastně se to týká celých rodin. A když za nimi přijedete a říkáte, aby mysleli pozitivně, že jim chcete pomoci, tak je to nezajímá. Oni chtějí slyšet, odkud vezmete peníze a dáte jim je. Těmto lidem je potřeba nejprve skutečně pomoci. Myslím si, že jedním ze stěžejních témat české politické scény by mělo být oddlužení společnosti. Je tady spousta lidí, kteří dluží za úplné ptákoviny. Například přehlédli složenku a dostali se do takové pozice, že opravdu nevidí napravo nalevo.

Tamara: A proto uvěří slovům populistů…

Tomáš: Přesně tak. Ti lidé sázejí na dvě věci. Na jednoduchost verbálního projevu, prosté věty, rychlá řešení a na osobní kontakt. Oni tam totiž opravdu přijedou. Tomio Okamura jezdí třeba po domovech důchodců. To je strašně vychytralé. Je jednoduché tam přijet a slibovat. Babičky a dědečkové jsou většinou frustrovaní lidé, kteří jsou sami. A když tam přijede Tomio a podá jim ruku, tak ještě zavolají Božence, Jarmilce a Pepíčkovi a řeknou, že je to fantastický člověk, který jim pomůže.

Politikům, se kterými nějakým způsobem sympatizuji, říkám, ať jezdí za lidmi. To je věc, kterou demokratické strany zanedbaly. Když Zeman s Klausem uzavřeli opoziční smlouvu, tak si politiku začali dělat pro sebe. Vlastně se úplně zapomnělo, že je potřeba dostávat ji zpět mezi lidi. A neustále tento kontakt oživovat, protože jsou jinak frustrovaní a stávají se z nich oběti manipulátorů. 

Kde vidíte hranici mezi populismem a manipulací?

Tomáš: Tak tady třeba už nejde o populisty, ale manipulátory. V mých očích je populista člověk, který má stále ještě chuť pomoci. Oproti tomu u manipulátora je už ta vlastní vize – pomoci především sobě. 

Zároveň sílí atmosféra návratu k symbolům doby, jako byl Václav Havel. Ale nepanuje i zde černobílé vidění?

Tomáš: Myslím si, že ne. Akorát ta doba byla tak divoká, že je těžké ji jednoznačně zhodnotit. Tím, že se otevřelo úplně všechno, každý mohl cokoliv, tak to leckdo samozřejmě i dělal. Lidi se postupně začali zajímat spíše o svoje záležitosti a politika šla stranou. Myslím si, že to je ten problém. Tuhle dobu nelze idealizovat víc, protože ona byla ideální. Tady se stala nádherná věc, která bohužel nevydržela dlouho, protože nebyla důsledně dořešena… Komunisté měli jít od válu úplně, což je zároveň jediná věc, kde nesouhlasím s Václavem Havlem. Ale kdo ví, jaké byly ty domluvy. Zase by třeba ten jejich odstup nebyl tak jednoduchý. Na druhou stranu si myslím, že tady umožnili podhoubí, aby se tady všechny staré struktury někde udržely a figurovaly jako takoví kardinálové Richelieu.

Například? 

Tomáš: Třeba Andrej Babiš je kardinál Richelieu. Už od revoluce fungoval někde v pozadí. Najednou dostal prostor a legitimizoval spoustu dalších lidí s tíhou na svědomí, že nějakým způsobem spolupracovali s režimem. Teď se za to vlastně nemusí nikdo stydět, protože on sám je premiér.

Co to vypovídá o nás jako společnosti?

Tomáš: Myslím si, že nejsme schopni poučit se z dějin. Třeba nyní budu hodně spolupracovat s Pamětí národa/Post Bellum. Myslím si, že je obzvláště důležité pochopit historii. Díky tomu, že budeme pevně stát na tom, co jsme tu již vybudovali, tak můžeme pevně stát před něčím, co je teprve před námi, a může to mít opravdovou budoucnost. A zároveň mám pocit, že pokud nebudeme schopni pevně stát na vlastních nohou, tak nás zase čeká pevná ruka.

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM! Objednat výtisk je možné ZDE.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner