Tomáš Halík FOTO: Nicola Zörkler
FOTO: Nicola Zörkler
Profesor Tomáš Halík působí jako červený hadr na všechny představitele ruské páté kolony u nás. Je velkým kritikem prezidenta Miloše Zemana i směřování církve pod vedením kardinála Dominika Duky. V rozhovoru pro Revue FORUM hovoří o tom, co by měla církev udělat pro to, aby se situace změnila, o tom, jak řešit hluboké rozdělení společnosti včetně rodin nebo o možném dalším směřování církve. Výjimečně toto interview zveřejňujeme v tento sváteční den v plném znění.
V těchto dnech jsme si připomínali třicet let od doby, kdy jsme znovu získali svobodu. Kde se po těch třech desítkách let nachází česká společnost?
Pro mnoho lidí bylo toto výročí příležitostí k reflexi. Konala se celá řada konferencí, přednášek, výstav i mediálních pořadů, byla to příležitost srovnat naděje listopadu 89 s dnešní realitou. Výsledek je jednoznačný: vážíme si daru svobody, ale uvědomujeme si, že je velmi zranitelná. Demokracie je dnes mnohými věcmi ohrožovaná. Některé mají globální charakter: nárůst populismu, xenofobie a nacionalismu je něco, co vidíme téměř po celé planetě.
Čím to je?
Podle mého názoru je to reakce na globalizaci. Tento proces jako by dosáhl svého vrcholu a nyní se ukazuje jeho odvrácená stránka, která budí strach. Zejména lidé, kteří nemají dostatečné vzdělání, kteří neměli možnost cestovat a srovnávat naši situaci s mezinárodní, jsou dezorientováni. Mnozí dnes cítí hněv na elity, které globalizační proces vynesl. Tyto elity tvoří lidé různého charakteru. Někteří byli na změny po roce 1989 připraveni tím, že měli dost peněz, informací a styků – ti byli ovšem často spojeni se strukturami minulého režimu. Patří tam ale i lidé, kteří se vzdělávali a pracovali na sobě, takže byli schopni využít možnosti, které se pádem režimu otevřely. Vznikly tak elity vlivu v médiích, elity finanční, elity mocenské. Na druhé straně mnoho lidí nové možnosti zaskočily, cítí se dezorientováni a mají pocit, že se jim nedostává uznání, že není slyšet jejich hlas. Avšak nové sociální sítě jim nabídly možnost vyjádřit frustrace a úzkosti – a na to reagují populističtí politici, kteří potencují tyto nálady a využívají je. Jde o globální jev, avšak v postkomunistických zemích má specifické zabarvení. V Maďarsku a v Polsku jsou už u moci populistické síly, které podkopávají základy demokracie, útočí na nezávislost justice, zejména ústavního soudu, na svobodu univerzit, na nezávislost médií, na neziskové organizace. A nyní tyto snahy bohužel vidíme i u nás.
Jak moc tuto situaci ovlivnil Miloš Zeman?
Značně. Prezident vždy nějakým způsobem udává tón. Zeman se podepsal na vulgarizaci společnosti, a to nejen svým slovníkem, ale celkovým vystupováním. Jde vlastně o takového Antimasaryka. Masaryk byl člověk, který se nebál postavit proti veřejnému mínění, byl velmi statečný – například ve věci Rukopisů, v Hilsnerově aféře… A Zeman dělá přesný opak. Jezdí po naší zemi a posiluje předsudky, vypráví občanům své vousaté anekdoty, hrubě útočí na své oponenty, společnost trvale rozděluje a rozeštvává, nestydí se prokazatelně lhát. Nikdy jsem od něj neslyšel nějakou pozitivní státnickou vizi. Trvale znečišťuje morální klima společnosti. Je zjevné, že je stále více manipulován oligarchy, kteří mají své zájmy v Rusku a v Číně. Tyto země v něm vidí svého trojského koně v Evropské unii a v NATO. V servilnosti vůči těmto mocnostem nezná meze – vzpomeňme na lokajskou „omluvu“ Číně za přijetí dalajlamy v Praze. Tehdy si on i ostatní vrcholní čeští politici sundali kalhoty dřív, než čínští komunisté stačili pohrozit rákoskou; na každý projev české hrdosti vůči Číně odpovídá strašením, jaké to bude mít následky. Vzpomeňme na jeho poznámku k Putinovi, že by se novináři měli střílet – to bylo trapné i samotnému Putinovi, v jehož zemi se nonkonformní novináři opravdu střílejí.
Je možné to fatální rozdělení společnosti, k němuž Miloš Zeman tak výrazně přispěl, nějak překonat? Jak z toho ven?
Hodně nadějí spojuji s mladou generací. Podívejte se na Milion chvilek pro demokracii. Jim se podařila přinejmenším jedna věc – překlenout rozdíl mezi Prahou a venkovem. Zeman od počátku štval venkov proti Praze a stejně štval proti intelektuálům. Populisté vědí, že vzdělaní a přemýšliví lidé je volit nebudou, proto se snaží vůči nim podněcovat nenávist. Jenže nyní vidíme, že velkých manifestací se účastní lidé z celé republiky, že neskočili na tvrzení o existenci nějaké „pražské lumpenkavárny“, která prý pohrdá zbytkem společnosti. V menších městech a obcích se také demonstruje, což je aktem určité odvahy, protože leckde hraje mocenskou úlohu Babišovo impérium, které zaměstnává mnoho lidí. I proto se mnozí dlouho báli vyjádřit svůj názor, avšak teď občanská odvaha roste. Neočekávejme, že přijde rychlá změna politické situace, ale mění se morální klima, což je předpoklad každé politické změny. Velkým poučením uplynulých třiceti let je to, že „biosférou“ demokracie je celkové klima společnosti – to, jaké hodnoty lidé sdílejí.
Ukazuje se, že obrat v roce 1989 mnohé lidi zaskočil, nebyli na něj připraveni. V disentu, v podzemní církvi, kde jsem působil, jsme si v 80. letech uvědomovali, že se blíží změny. Nechtěli jsme, aby šlo jen o nějakou perestrojku socialismu. Věděli jsme, že je potřeba zahájit určitý „pedagogický“ a „terapeutický“ proces ve společnosti, kultivaci životní orientace. Tak vznikla iniciativa „Desetiletí duchovní obrody národa“, ekumenické dílo, k němuž bylo možné pozvat lidi přes názorové hranice, snažit se obnovovat kvalitu různých dimenzí života společnosti, jako je vzdělání, právní kultura, rodinné vztahy, péče o slabé a nemocné… Církev, která tento projekt ústy kardinála Tomáška iniciovala, chtěla ukázat, že jí nejde jen o její vlastní zájmy, nýbrž o službu společnosti jako celku. Ve druhém roce tohoto programu přišla rychlá politická změna a lidé, kteří tvořili „braintrust“ celého projektu, se stali biskupy, jeden se stal ministrem, jeden rektorem univerzity… A já jsem zjistil, že většina kléru na nic podobného připravena nebyla. V církvi převládla snaha vrátit se před období komunistické totality, což bylo neblahé.
Máte za to, že církev neměla usilovat o restituce?
Na otázky restitucí mám zcela opačný názor, než jaký je rozšířen ve veřejném mínění. Restituce jsou výhodné pro stát, méně výhodné pro církve. Když stát zkonfiskoval církevní majetek, zavázal se zákonem, že bude platit všechny aktivity církví. To bylo pro něj velmi výhodné v době, kdy uznaných církví bylo minimum a nemohly vykonávat prakticky žádnou činnost. V okamžiku, kdy se objevila celá škála nových náboženských společností a kdy církve vyvíjejí množství aktivit, např. ve zdravotnictví, školství, sociální péči a kultuře, bylo by to pro stát neúnosné hradit ze zabaveného a poté zdevastovaného majetku. Z tohoto hlediska bylo pro stát výhodné říci: „Vezměte si svůj majetek (respektive to, co z něj zbylo) a hospodařte si na svém.“ Z hlediska církví je toto řešení velmi riskantní. Ovšem debatovalo se o tom pětadvacet let a nenašlo se žádné jiné, vhodnější řešení. Kdyby stát nevrátil nic a nic by neplatil, přestali bychom být právním státem. Církev ale udělala velikou chybu, když nebyla schopna společnosti nejprve ukázat, k čemu tu je, co může nabídnout – a pak teprve by veřejnost pochopila, že to má jisté právně-ekonomické předpoklady. To, že se jí to nepodařilo, ji těžce poškodilo.
Program duchovní obnovy ale asi nebyl zpřetrhán pouze restitucemi.
Ukázalo se, že naprostá většina kléru nebyla na výzvy nové doby vůbec připravena. Pro mě to byl určitý šok, sám jsem byl formován kněžími, kteří prošli komunistickými kriminály, někteří dokonce už nacistickými. Byli to velmi vzdělaní, stateční, skvělí lidé. Tady se formovala moje víra – a já jsem měl naivní představu, že toto je reprezentativní vzorek církve. Zjistil jsem však, že tomu tak není a že mnozí nejsou připraveni na to, sehrát nějakou jinou roli než tu, kterou jim vnutil komunismus. Tehdy mohli celebrovat mši a opravovat kostel. A najednou zde byly různé úkoly – ve školství, v médiích, v kultuře, zejména dialog se sekulární společností. V tom se církev jako celek ukázala nekompetentní. Vinou rigidního vedení teologické fakulty a nedostatečné péči biskupů se ještě dlouho po pádu komunismu zanedbalo vzdělání kněží i laiků. Církev bez vzdělání – jak mi řekl jeden z nejvyšších představitelů jezuitského řádu v Římě – je v sekulární společnosti vykastrovaná.
Má církev šanci na to, aby se účastnila nějakého podobného hnutí nebo aby je vedla?
Nemyslím si to, česká církev na to dnes nemá. Pozorně sleduji vývoj v celosvětové církvi, hovořím na různých kontinentech s teology, křesťanskými mysliteli a biskupy – a mám pocit, že církev stojí před nutností nové reformace. Zdá se mi, že roli „rozbušky“ sehrávají věci kolem sexuálního zneužívání. Připomíná mi to skandály s prodejem odpustků ve středověku. Také tehdy se zdálo, že jde o marginální záležitost, avšak ona otevřela zásadní otázky. A protože církev včas nereagovala, došlo k reformaci a k tragickému schizmatu, které vedlo až k náboženským válkám. Někteří lidé, ke kterým bohužel patří i náš kardinál Duka, problémy kolem zneužívání systematicky bagatelizují. Pořád říkají, že jde o okrajový jev, o několik jednotlivců, svádějí to na sexuální revoluci 60. let. Zcela opačný je přístup papeže Františka, který chápe, že se jedná jen o vrchol ledovce – že tím opravdovým problémem je „klerikalismus“. Nejde jen o zneužití sexuální, ale i o zneužití autority a moci. Klerikalismus je podoba církve, která si hraje na majitele veškeré pravdy, je nekomunikativní a uzavřená do sebe. Otevírají se zásadní otázky vztahu církve a společnosti. Spor papeže Františka s jeho konzervativními kritiky nápadně připomíná spor Ježíše s farizeji.
Je možná reforma bez schizmatu?
To je hlavní otázka, před kterou teď církev stojí. Jak je rozdělená společnost, tak je rozdělená církev. Hranice nejsou mezi jednotlivými církvemi, ale napříč. Napětí je veliké. Dvě názorová křídla ve světové církvi žijí v odlišných kulturních a psychologických světech. Nedojde-li k schismatu, bude to zázrak. Já jsem se dlouho snažil o „zlatý střed“, ale když tradicionalisté začali předloni obviňovat papeže Františka z hereze, uvědomil jsem si, že nemohu být neutrální. Otevřeně podporuji reformní snahy papeže Františka a jsem aktivní součástí mezikontinentální sítě teologů, biskupů, kněží i aktivních laiků, kteří se snaží jeho impulsy domýšlet a realizovat. Součástí toho jsou čtyři rozsáhlé mezinárodní výzkumné úkoly, týkající se budoucnosti církve, jichž jsem hlavním řešitelem. Už bych nedokázal žít v církvi, která by se vracela před 2. vatikánský koncil a před papeže Františka.
Hovoříte o tom, jak by se měla a mohla dále vyvíjet církev. Je to s politickou situací analogické?
V politické oblasti je velmi těžké předvídat. Ještě nikdy se společnost tak rychle neměnila. Sužuje nás řada otázek jako změny klimatu, migrační krize či nárůst populismu. To si před dvaceti lety málokdo dovedl představit. Záleží na spoustě věcí. Není možné dělat nějakou futurologii, která nosný model pro budoucnost jednoduše vypočte ze stávajících trendů. Musíme uvažovat v alternativních scénářích. Tradiční politické strany ztratily svoji přirozenou základnu. Celosvětově je v krizi sociální demokracie, která ztratila své tradiční voliče – dělníci převážně volí krajní pravici. Zrelativizovala se jasná hranice mezi pravicí a levicí. Extremisté na pravici i na levici se sobě podobají a spolupracují. U nás se to zamíchalo ještě více. Fašistoidní strana si notuje s komunisty a velkokapitalista Babiš se o ně opírá. Členem ČSSD je Jaroslav Foldyna, který by daleko více slušel krajnímu křídlu KSČM, ODS zase ještě nedávno měla ve svých řadách Václava Klause mladšího, který je blíž nahnědlé okamurovské protievropské sektě. Tradiční strany ztrácejí identitu, nereprezentují zájmy určité sociální skupiny. Lidé se s nimi také už tolik neidentifikují, což souvisí s všeobecnou krizí institucí. Byly rodiny, které tradičně volily sociální demokracii, jiné, které tradičně volily pravici. Dnes ale lidé tyto strany chápou jako stánky, na nichž je určité zboží, rozhlížejí se a jeden rok jdou k tomuhle stánku, za rok k jinému. V USA mají mnozí lidé podobný vztah k církvím.
Jeden program je ale celkem čitelný – odchod z Evropské unie, kritika Západu kvůli údajné nadvládě progresivistů… To souvisí i s některými proudy v církvi, které se hlásí k předkoncilnímu období. Znepokojuje vás tento proud?
Pečlivě ten jev studuji. Nazývám tento proud „katolicismem bez křesťanství“. Jde o určitý trend v katolické církvi, který vznikl v reakci na protestantismus, pak na modernitu a zejména na revoluce 19. století. Zaměnil „katolicitu“ (všeobecnost, univerzalitu) za „katolicismus“, -ismus mezi -ismy. Víru chápal jako ideologii, církev jako pevnost obleženou nepřáteli. Tento model byl inspirován zejména mysliteli, kteří po Francouzské revoluci uprchli do Ruska. Pro ně se církev stala symbolem politické reakce proti modernitě, novověku a osvícenství. Papežství se jim zdálo být symbolem stability uprostřed měnícího se světa. Tato podoba katolicismu imponovala lidem, kteří naprosto zřetelně odmítali ducha evangelia, jako byl např. zakladatel pozitivismu August Comte nebo ve 20. století Charles Maurras, ideolog Action Francaise nebo souputník nacismu Karl Schmidt. Dnes jsou inspirátory „náboženské pravice“ amerických neokonzervativců.
Když církev rozpoznala tento vývoj jako slepou uličku, reformní Druhý vatikánský koncil (1963-1965) zahájil dialog s ostatními církvemi, ostatními náboženstvími a zejména se sekulárním světem. Církev si uvědomila, že jinak se stane naprosto marginální a uzavřenou. Samozřejmě že zde byla souvislost s „druhým osvícenstvím“ 60. let a s jejich mentalitou otevřenosti vůči novému. Později se církev tak trochu lekla své vlastní otevřenosti. V době Jana Pavla II. a Benedikta XVI. se sice některé impulsy koncilu prohlubovaly, například zmiňovaný dialog s ostatními náboženstvími nebo se současnou filozofií, ale nedošlo k reformám uvnitř církve. Citlivou otázkou byla sexuální etika. Na sexuální revoluci církev reagovala určitou panikou a místo toho, aby se nad těmito otázkami nově zamyslela, se zdálo, jako by se ze šestého přikázání stalo první. Všichni věděli, že katolická církev je proti potratům, proti svazkům homosexuálů a proti kondomům, ale skoro nikdo už nevěděl, „pro co“ vlastně je. Až papež František měl odvahu říci, že tento způsob zabývání se sexuální problematikou je neurotická obsese. Musíme znovu objevit to, co je jádrem křesťanství – odpuštění, solidarita s chudými, milosrdenství, atd.
Jak se v této souvislosti díváte na různá hnutí pro rodinu a údajné obránce tradičních hodnot?
Samozřejmě že stabilní rodina je nesmírně důležitá hodnota pro zdravý vývoj jedince i společnosti. Rodina v naší civilizaci prochází krizí a je přirozené, že křesťané cítí zodpovědnost za její uchování. Na druhé straně si myslím, že způsob, jakým o rodině mluví různá pro-life hnutí, je velmi problematický. Struktura rodinného života se v dějinách vyvíjela, vyvíjí a bude vyvíjet. Když konzervativci hovoří o tradiční rodině, ptám se, jakou její formu mají na mysli. Rodinu v biblických dobách? Tehdy existovalo mnohoženství. Ve starověku měla řecká kultura velkou toleranci k homosexualitě. Něco jiného byla zas rodina ve středověku, pak v 19. století a pak dnes.
S jistým zděšením se dívám na to, že jisté kruhy křesťanských fundamentalistů vedou hysterická křížová tažení proti genderovým teoriím. Přitom nerozlišují jejich extrémní podoby od toho, čím tyto studie mohou obohatit teologickou antropologii, protože teologické chápání člověka nemůže ustrnout ve středověké aristotelsko–tomistické metafyzice, nemůže ignorovat poznání kulturní antropologie, sociologie, sociobiologie, neurofyziologie a dalších věd o člověku. To by církev opakovala pošetilé boje proti novověké kosmologii nebo evoluční teorii.
Krajně levicová pojetí a genderové teorie tvrdí, že pohlaví není nic než sociální role – to je podle mého názoru extremismus a mylné tvrzení. Avšak je třeba vidět, že sociální role muže a ženy skutečně prochází v dějinách změnami. Není pravda, že pohlaví není nic než sociální role, ale nelze popřít, že chápání mužství a ženství se proměňovalo a proměňovat bude. Je třeba vést rozumný dialog – po jednom patologickém výpadu z církevního prostředí, který v odborných kruzích církev diskreditoval, se zdálo, že rozumný a věcný dialog mezi teology a odborníky na genderovou problematiku nebude možný a stanoviska obou stran se budou radikalizovat až do vzájemného démonizování a strašení. Naštěstí jsme z iniciativy jednoho z našich biskupů ten dialog na půdě České křesťanské akademie obnovili, byl velmi věcný a oboustranně obohacující.
Z toho, co papež řekl k genderovým teoriím, považuji za nejdůležitější větu: Je třeba tyto věci dále a hlouběji studovat. „Antigenderová“ hysterie, jakou předvádí např. slovenský klerikální demagog Marian Kufa, má – obávám se – především odvést pozornost od problémů se sexualitou v řadách církve.
Aktuálně se mluví o tom, že česká vláda odmítá přijmout čtyřicet dětských uprchlíků bez doprovodu. Neměla by se proti tomu církev, a zejména kardinál Duka, vymezit?
Pan kardinál se už loni k přijetí válečných sirotků vyjádřil tak, že je třeba to vidět politicky. Já se to snažím vidět spíš ve světle evangelia. Podepsal jsem i nyní prohlášení na podporu přijetí těch dětí, zejména když je tu jasná ochota mnoha rodin se o ně postarat. Podepsalo to i mnoho evangelických farářů, přidávají se i katoličtí kněží. Mám sice výhrady vůči řadě polských biskupů, ale polští biskupové k otázce uprchlíků řekli, že kdyby polská vláda byla proti jejich přijetí a spolu s ní devadesát procent Poláků, oni se budou řídit evangeliem, nikoli veřejným míněním a postojem vlády. Pan kardinál Duka, jak se mi zdá, je spíše inspirován politickým prostředím, ve kterém se pohybuje. V jednom rozhovoru zveřejnil svou politickou filozofii: Je lepší být v pozici, než v opozici. Jsem rád, že kněžská poslušnost vůči biskupovi se nevztahuje na oblast politických názorů. Pro řadu věcí si Dominika vážím, ale tady musím dát přednost svému svědomí.
Ty síly, s nimiž se kardinál Duka přátelí, představují protievropský proud. Snaží se vykreslit progresivistickou, levicovou a prouprchlickou Evropu, proti níž stojí obránci naší kultury.
Velmi mi vadí, když si pravicoví populisté berou do úst křesťanství. Jejich volání po „křesťanské Evropě“, nostalgie po středověké Christianitas, je ovlivněna romantickou utopií, idealizovaným obrazem Evropy, jaká ve skutečnosti nikdy nebyla. Evropa byla, je a bude mnohobarevná – jednota v rozdílnosti, nikoliv uniformita, je síla a bohatství každé civilizace. Uniformita, uzavřenost, vede k degeneraci. Pokud se proti ideologickému zneužívání křesťanství populistickými politiky nepostaví ti, od nichž bychom to právem čekali, cítím jako svou mravní povinnost to vyvažovat. „Křesťan nemůže být nacionalistou,“ učí papež František.
Co je pro vás osobně Evropská unie?
Evropská unie je odpovědí na sny a snahy mnoha generací. Je to první velká šance Evropu sjednotit nikoli silou diktátora, ale svobodnou volbou národů jako společenství hodnot. Právě proto, že se snaží o demokratickou podobu, nese to s sebou jistě komplikace a řadu kritických jevů – demokracie je pomalejší než diktatura. Ale nevidím žádnou rozumnou alternativu. Jsem přesvědčen, že izolovat se od EU by pro nás znamenalo ekonomickou i politickou sebevraždu. Nemůžeme ignorovat, že na východě je rozpínavé Rusko. Nebezpečný ruský mesianismus měl po určitou dobu masku marxismu, tu odložil, ale jeho podstata zůstala. A není náhoda, že v čele dnešního Ruska stojí bývalý důstojník KGB a oligarchové bez skrupulí. Tato mocnost, která se nesmířila se ztrátou svých kolonií, má snahu obnovit v nějaké podobě svou někdejší dominanci a snaží se infiltrovat bývalé sovětské republiky a satelity a ovlivňovat volby v demokratických státech Západu. Proto jsme vystaveni masivní propagandě, ruskému velkoprůmyslu lži – ta je dnes daleko sofistikovanější a agresivnější, než byla ta sovětská. Je extrémně zaměřena na naši zemi, kde má své spojence – ať už ty, kdo pro ni otevřeně pracují, nebo ty, v nichž přežívá inklinace k panslovanským mýtům. A nyní se velmi zaměřuje na konzervativní část křesťanů: těm líčí Putina jako nového Konstantina Velikého, který povede vojska uvědomělých proti bezbožnému Západu. Zeman a jeho lidé záměrně ignorují a znevažují důležité varovné informace našich bezpečnostních služeb o aktivitách Ruska a Číny, a škodí tak našim národním zájmům a bezpečnosti státu.
Vy sám jste terčem velkého množství útoků. Jak se s tím vyrovnáváte?
Můj otec, který byl editorem díla Karla Čapka, mně jednou ukázal hnusné anonymy, kterými se čeští fašisté po Mnichovu snažili uštvat Čapka k smrti. To, co dnes dostávám, je jako přes kopírák – stejná sprostota, stejné gramatické chyby. Zpočátku jsem se snažil, abych každému slušně odpověděl. Mělo to efekt asi v jednom případě ze sta – jeden člověk mi poté napsal, že se omlouvá, že se zrovna včera opil a napsal hloupost.
Pak jsem se tím začal spíš bavit – jsem vděčný, že lidé tohoto typu nejsou mými, nýbrž spíš Klausovými, Zemanovými a Okamurovými fanoušky. Já bych se styděl, kdyby byli mými příznivci. Jeden člověk mi psal i hezky literárně: „ty jedna židovsko–jezuitsko–havloidně–americko–zednářská arcisvině“ a druhý mě zase tituloval „podzvíře“. Dcera jednoho z těchto lidí mi napsala, že její otec se zapletl s bývalým režimem, dnes celý den sedí zavřený v pokoji, pije alkohol, dívá se na porno a píše takové věci. To je celý jeho život, bojí se vyjít mezi lidi. Nemá ten člověk už peklo na zemi?
Pak pravá ruka prezidenta Klause, Petr Hájek, pustil do světa směšnou „fake news“, že jsem si v době komunismu kněžské svěcení vymyslel (proč bych to asi dělal, když jsem za to mohl dostat jen pár let vězení?) a že mé akademické tituly jsou padělané, ve skutečnosti jsem inženýr a ne profesor. Nevěřil jsem, že se na to někdo chytne. Ale nese to své jedovaté ovoce – od té doby se šíří na internetu můj „alternativní životopis“, snůška těchto lží a jeden bývalý vysokoškolský učitel, který byl veden jako agent StB, po léta na veškeré církevní i akademické instituce doma i ve světě, s nimiž mám cokoli společného, posílá moje fiktivní životopisy a zpochybňuje mou akademickou pověst. Předložil jsem to kompetentním institucím – rektorátu UK a Etické komisi univerzity, které rozhodly, že jeho útoky jsou neopodstatněné. Nicméně ten člověk to dělá dál, a tak na něj raději už všechny instituce upozorňuji předem. Dělá neskutečnou ostudu sobě i naší zemi.
Teď už mi však dlouho spílají hlavně zaplacení ruští trollové a několik vytrvalých psychopatů, takže jsem to přestal vůbec číst – jedna naše pracovnice dvakrát denně otevře mou poštu a všechno to smaže, abych se tím vůbec nezdržoval a nešpinil.
Doba, o níž hovoříme, rozděluje někdy i rodiny. Co mají dělat? Jak se postavit k blízkým, kteří jsou ovlivněni ruskou propagandou a názorově stojí třeba na úplně opačné straně?
Politolog Tom Nichols analyzuje jev „agresivní nevědomosti“: v rámci vzpoury proti elitám se objevuje agresivní pohrdání experty, vzdělaností a procesem učení a korigování vlastního názoru, přibývá lidí ochotných lpět na svých předsudcích tváří v tvář evidentně protiřečícím faktům.
Světonázorové postoje mají z velké části psychologické příčiny – k extremismu mají sklon především ti, kdo v sobě nosí nějaké nevyřešené problémy. I když vzdělání by mělo být imunitním systémem společnosti vůči populismu a demagogii, někdy se ruskou propagandou a ideologií českých komunistů a protofašistů nechají ovlivnit i lidé s vysokoškolskými diplomy. Když je v člověku strach či existenciální frustrace, hledá si ventil v nějakém typu agresivní radikality.
Co dělat s rozpory v rodinách? Už Ježíš v evangeliu říká, že nepřáteli člověka budou jeho nejbližší, že se postaví matka proti dceři. V přelomových dobách se to zřejmě děje. Nicméně snažme se o smíření: Je tu čas vánoční, můžeme si říci, že necháme politické názory v závorce a pokusíme se uvědomit si a prožít to, co nás spojuje.
Naposledy jste vzbudil pozornost s vyjádřením ohledně pohřbu Karla Gotta. Byla katedrála sv. Víta znesvěcena?
Jestliže katedrála vydržela nájezd vojáků Fridricha Falckého a chiliastická vidění Petra Piťhy, určitě se nezboří ani po kýčových momentech v bohoslužbě, při níž vedle oltáře stála olbřímí ikona zpěváka popmusic a zazněly proslovy o tom, jak si Gott nyní s Pánem Bohem osladí kafíčko v nebeském kanafasu. V něčem jsem konzervativní – mám trochu jinou teologickou vizi věčnosti a jiná měřítka vkusu, jiné představy o důstojnosti sakrálního prostoru. Předchůdci nynějšího arcibiskupa by patrně nedovolili z katedrály, která je pohřebištěm českých světců a králů, udělat obřadní síň pro hvězdy populární kultury a zejména pro sebeprezentaci populistických politiků; měli vůči nim svobodnější kritický odstup. Kritici mé kritiky nepochopili, že nemám celkem nic proti Gottovi, ale nelíbí se mi snahy představitelů státu používat katedrálu a populárního nebožtíka k populistickým gestům a sbírání politických bodů. Pohřeb v katedrále a státní vlajky na půl žerdi neměl ani Leoš Janáček či Karel Čapek – to prostě Zeman s Babišem přehnali a nedělali to kvůli Gottovi, ale kvůli sobě.
V nepříliš vzdálené době dojde k penzionování dvou obyvatel Hradu z řad církve i státu; přeju jim upřímně šťastné a klidné stáří. Je třeba myslet na jejich nástupce. Věřím, že Hrad včetně katedrály v budoucnosti opět jednou nabude důstojnosti, kterou měl za Václava Havla a Františka Tomáška, jak jsme na to nedávno vzpomínali. Patřím k pošetilcům, kteří věří heslu na prezidentské vlajce.
