Katolický kněz a intelektuál Tomáš Halík FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ROZHOVOR / Část katolíků v Česku převzala komunistický obraz „zkaženého Západu“, čehož hojně využívá ruská propaganda, říká katolický kněz a intelektuál Tomáš Halík. Vůdce hnutí ANO Andreje Babiše považuje za „ztělesnění nepřiznaného obdivu mnoha lidí k těm, kteří dokážou šikovně obcházet zákony a snadno se domoci ohromného bohatství a moci bez morálky a odborné kompetence“. Svou kritiku izraelské vlády Benjamina Netanjahua, stud za kardinála Dominika Duku i hrozby a naděje pro Česko a Evropu reflektuje v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Křesťanství, včetně katolictví, často osciluje mezi úzkou spoluprací se státní mocí a nezájmem o světské záležitosti. V čem podle vás aktuálně spočívá prorocká úloha církve uprostřed společnosti?
Církev se musí vyhnout oběma extrémům, nekritickému spojení se státem i úniku před občanskou a politickou odpovědností. Církev by se měla osvobodit od stesku po definitivně ztracené moci a kulturní hegemonii, musí přijmout roli „tvořivé menšiny“, jedné ze součástí občanské společnosti. Vůči společnosti nesmí být konformní a ztratit svou identitu, svou „slanost“, jak říká evangelium, ani se pouštět do předem ztracených „kulturních válek“, do neustálého moralizování. Nesmí se starat pouze o své členy a své institucionální zájmy.
Církev v demokratických společnostech spolupracuje se státem tam, kde aktivity jejích institucí, například zdravotnických, charitativních, vzdělávacích a pastoračních, jako jsou nemocnice, hospice, charitní domovy, školství všech stupňů od mateřských škol po teologické fakulty univerzit, duchovní služba v nemocnicích, armádě nebo věznicích, slouží všem občanům bez rozdílu vyznání. A podobně v oblasti péče o ohromné množství kulturních památek. Stát nesmí mocensky zasahovat do života církve a církev nesmí, a naštěstí ani nemůže, zasahovat do kompetence státní moci. Avšak církev je stále důležitou součástí společnosti, reprezentuje nejen nemalou část občanů, ale zejména hodnoty podstatné pro život společnosti).
Proto má nejen právo, ale i povinnost vyjadřovat se ke společenským otázkám, a na druhé straně musí uznat právo společnosti i médií vyjadřovat se k chování církve. V obou případech to může být kritické, ale mělo by to být kompetentní a seriózní. Církev má vedle zvěstovatelské, liturgické a charitativní role i prorockou roli, která spočívá jednak v povinnosti otevřeně pojmenovat a kritizovat moc, kdykoliv porušuje etické zásady a lidská práva, jednak v úloze teologie „číst znamení doby“. Má-li být církev věrohodná, musí ovšem také pravdivě pojmenovat, nezakrývat a neomlouvat vlastní selhání, například skandální případy sexuálního zneužívání.
Jak toto své poslání plní katolická církev v Česku?
Také u nás v Česku jsou naštěstí křesťané, zvláště někteří teologové, kteří výše zmíněnou roli církve chápou a snaží se ji plnit, ale je jich málo a uvnitř církve nejsou vítaní. Teologické fakulty nevěnovaly přípravě svých absolventů v těchto oblastech potřebnou pozornost, ze strany velké části kléru i hierarchie se projevují spíše povrchní klišé, třeba stálé nářky na morálně zkaženou společnost než schopnosti jasného rozlišování hodnot. Od dob Jana Pavla II. se církev přehnaně soustředila na úzkou agendu, například požadavky na kriminalizaci potratů, zákazy stejnopohlavních sňatků, odmítání antikoncepčních prostředků, což vyvolalo pochopitelnou reakci: Podívejte se do vlastních řad! Až papež František dokázal nazvat přílišné soustředění na tyto otázky „neurotickou obsesí“.
Katolický kněz, teolog a filosof Tomáš Halík (*1948) je farářem akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, profesorem Univerzity Karlovy a prezidentem České křesťanské akademie. Mimo jiné se v roce 2014 stal laureátem Templetonovy ceny a roku 2016 mu byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity. Jako veřejný intelektuál vystupuje na obranu svobody a demokracie, podporuje náboženskou toleranci a rozvoj občanské společnosti. Letos jej České centrum Mezinárodního PEN klubu poctilo Cenou Karla Čapka.
Paradoxní je, že část katolíků v Česku převzala komunistický obraz „zkaženého Západu“, čehož hojně využívá ruská propaganda. Církev byla během desetiletí komunismu totálně vytěsněná z veřejného prostoru a její velká část se dodnes nenaučila se v něm kompetentně pohybovat, srozumitelně komunikovat a rozlišovat hodnoty. Za některé společenské projevy, například za známé alarmistické kázání Petra Piťhy v katedrále svatého Víta, nebo mnohé politické komentáře Dominika Duky a za jeho politická spojenectví, se jako katolík a občan hluboce stydím.
Patřil jste k podporovatelům papeže Františka. Jak jste vnímal jeho často nepoučené komentáře k válce Ruska proti Ukrajině? Co je podle vás stěžejní úlohou petrovské služby v tomto světě? A není zátěží pro její výkon i existence Státu Vatikán?
Ano, papež František se po určitou dobu vyjadřoval k agresi Ruska vůči Ukrajině nešťastně, teprve později to napravil jasnou solidaritou s trpící Ukrajinou. Bylo to dáno několika faktory. Neměl naše zkušenosti s ruským expanzionismem a Rusko vnímal skrze četbu Dostojevského a Tolstého. Chtěl si „neutralitou“ zajistit možnost být zprostředkovatelem mírové dohody. A zároveň byl pod vlivem několika proruských a protiamerických expertů Papežské akademie sociálních věd, zejména ekonoma Jeffreyho Sachse.
Významná úloha papežství – zejména spojí-li se tisíciletá instituce s charismatickou osobností – se nyní zřetelně ukázala kolem pohřbu papeže Františka a volby jeho nástupce Lva. Papež může zejména v dnešní době krize politických autorit a nástupu populistů a demagogů být důležitým hlasem morální autority, jakou svět stále více potřebuje. Existence symbolického Státu Vatikán je důležitou zárukou politické nezávislosti církve a zajišťuje jí důležité místo v mezinárodní diplomacii.
Mám velké obavy z toho, že se nedokážeme bránit dlouhodobé agresivní hybridní válce, kterou proti nám systematicky vede Rusko a zdejší ruská pátá kolona.
V katolické církvi je kladen zásadní důraz na tradici. Jenže tím rozhodně není míněna jakási láska k pompéznosti a triumfalismu. Co jsou podle vás zásadní poklady katolické tradice?
Je třeba jasně rozlišovat dvě protikladné věci: tradici a tradicionalismus. Tradice je životodárný proud tvořivého předávání a stálé reinterpretace, prohlubování a doplňování svěřeného poselství. To je míza stromu života církve, úžasný poklad a životadárný zdroj. Tradicionalismus je naopak nostalgie po minulosti, snaha zastavit proud tradice a fixovat se na nějakou její část, většinou už mrtvou a překonanou. Českoamerický teolog a historik Jaroslav Pelikan napsal, že tradice je živá víra mrtvých, kdežto tradicionalismus je mrtvá víra živých. Pokladem křesťanství je víra v Ježíšovo vzkříšení, zkušenost, že Ježíšův příběh je stále otevřený a „událost Ježíš“ stále pokračuje v dějinách církve a životech věřících.
Jako katolický kněz a veřejný intelektuál komentujete společenské dění i politiku. Blíží se parlamentní volby, které mohou zásadně ovlivnit zejména zahraničněpolitický kurs České republiky. Z čeho máte největší obavu, a naopak, co je vaší nadějí?
Mám velké obavy z toho, že se nedokážeme bránit dlouhodobé agresivní hybridní válce, kterou proti nám systematicky vede Rusko a zdejší ruská pátá kolona. U nás působí nerušeně stovky placených zaměstnanců dezinformačních sítí, a dokonce proruské polovojenské bojůvky jako „Českoslovenští vojáci v záloze“ cvičí v lesích a přes důvodné podezření z přípravy teroristických činů ve prospěch cizí mocnosti se mohou dosud beztrestně organizovat. Opakovaně se ukazuje slabost demokracie v tom, že se nedokáže včas a účinně bránit vůči těm, kteří zneužívají svobody k její destrukci. Moje naděje je v tom, že ve chvíli důležité volby se nakonec demokratické síly dokážou sjednotit proti populistům – a moje obava v tom, že se jim to nepodaří. Maďarsko, Slovensko a nyní i prezidentské volby v Polsku by nás měly varovat a zmobilizovat.
Česko patří svým tisíciletým příběhem k Západu. Jak vnímáte civilizační tápání části českých občanů, kteří odmítají českou přináležitost k západní civilizaci, adorují slovanství či sní o specifickém středoevropanství mezi Západem a Východem?
Mýtus panslovanství, této rasistické kulturně-politické teorie, podobné ideologii pangermánství, čerpal z romantické představy německého filosofa Herdera o „lidu s holubičí povahou“, z fantasmagorie Jana Kollára, autora Slávy dcery, z podvrhů Václava Hanky. Sehrál významnou politickou a kulturní roli v romantické fázi národního obrození v 19. století. Muži, kteří se rozhodli do oslavovaného Ruska jet a důkladně je poznat, zejména Karel Havlíček Borovský a T. G. Masaryk, se vrátili zcela vyléčení z jakéhokoliv rusofilství, poznali neslučitelnost ruské a naší západní civilizace.
Mýty o „spasitelích z Východu“ všemi prostředky živili komunisté až do okupace v srpnu 1968. Dnes ho znovu uživuje Putinova propaganda a protizápadní rétoriku sdílí i nacionální neofašisté, komunisté a křesťanští fundamentalisté. Blouznění o ruském „dubisku“ jako opoře slovanské jednoty, nebo o naší zemi jako mostu mezi Východem a Západem, což byla Benešova fráze, která otvírala dveře stalinismu, je třeba rázně odmítnout. Patříme na Západ a přes všechny jeho slabostmi bychom na to měli hrdí a přijmout naši spoluzodpovědnost za budoucnost této civilizace. Naším národním zájmem je co nejpevnější integrace Evropské unie.
Žvásty J. D. Vance o „dekadentní Evropě“, kterým u nás nadšeně tleská Trumpův fanoušek kardinál Duka, jsou od sovětských dob evergreenem ruské propagandy.
Jak interpretujete jako křesťan, teolog a filosof válku Ruska proti Ukrajině? Moskva opakovaně hovořila o tom, že je to proxy válka s „kolektivním Západem“?
Dnešní Rusko prožívá hlubokou ekonomickou, demografickou a morální krizi a Putin vsadil vše na pokračování války, na svou image obnovitele mocného a stále se rozpínajícího Ruska, na opětovné podřízení bývalých sovětských satelitů, na „totální válku“. Jako křesťan cítím povinnost hlasitě a rázně odmítat Putinovo zneužívání náboženství, kolaborantskou roli moskevského patriarchátu a slepotu křesťanských fundamentalistů vidět v masovém vrahovi Putinovi „obhájce křesťanských hodnot proti materialistickému Západu“.
Občas slyšíme pojmy jako „Putinova válka“ či „válka na Ukrajině“, jako by Ukrajina byla jen jakýmsi objektem a válčil proti ní pouze Putin a jeho gang. A co tradice ruského imperialismu a kolonialismu (nejen) vůči Ukrajině?
Putin je věrným pokračovatelem ruského imperialismu, který trvá od dob carismu přes Stalina, Brežněva až podnes. Kdysi jsme si mnozí mysleli, že nejhorším elementem komunismu je marx-leninismus. Dnes víme, že na marxismus spíše navazovala sociální demokracie. Mnohem nebezpečnější složkou sovětského komunismu byl ruský imperialismus a mesianismus.
Americký prezident Donald Trump se v podstatě chová jako partner Putinova Ruska, takže z Moskvy se už ozývají i hlasy, že rivalem Moskvy není celý Západ, ale jen „dekadentní“ Evropa. Co to pro nás Evropany znamená?
Nechci podléhat konspiračním teoriím, že Trump je ruský agent. Ale položme si otázku, kterou vylovil jeden americký senátor. Kdyby byl Trump ruský agent, dělal by něco jinak, než jak to Trump nyní dělá? Devastace vztahů mezi USA a Evropou, narušování jednoty Západu a jednoty Evropy, ničení intelektuálního kapitálu USA útokem vůči univerzitám a vědeckým ústavům, ničení morální prestiže USA v důsledku odmítnutí solidarity s chudými zeměmi a spoluzodpovědnosti za životní prostředí a mnoho dalších cílů, o něž se Rusko po generace marně snažilo, se podařilo Trumpovy uskutečnit během několika málo měsíců. Žvásty J. D. Vance o „dekadentní Evropě“, kterým u nás nadšeně tleská Trumpův fanoušek kardinál Duka, jsou od sovětských dob evergreenem ruské propagandy. Evropa musí rozvíjet spolupráci s americkou opozicí vůči Trumpovi.
Nedávno jste se zastal civilistů v palestinské Gaze a kritizoval jste izraelskou vládu v čele s Netanjahuem. Ze strany Federace židovských obcí přišlo ohrazení, přičemž jste byl nařčen ze zlehčování antisemitismu. Jste s představiteli zdejších židovských obcí v kontaktu, snažíte si svá stanoviska nějak vysvětlit?
To stanovisko Federace židovských obcí bylo absurdní, zprvu jsem ho považoval za fake-news či provokaci. Dostávám nyní stále více e-mailů z řad členů jednotlivých židovských obcí, které potvrzují, že s nimi ten nactiutrhačný text nikdo nekonzultoval, že s ním nesouhlasí, a naopak se ztotožňují s mým postojem. Má kritická slova vždy byla a jsou jednoznačně a adresně cílena právě vůči nynější Netanjahuově politice a vůči těm, kdo ji omlouvají a nesou tedy morální spoluvinu za její zločiny. Celoživotně se věnuji budování přátelského dialogu a sbližování mezi náboženstvími, rozhodně vystupuji proti všem formám antisionismu a antijudaismu. Je naprosto nestoudné vinit mne z nepřátelského postoje vůči Židům a židovství.
Hlavní důvod, že jsem se připojil k celosvětové kritice zločinů Netanjahuovy vlády, která stále více sílí i v samotném Izraeli, bylo právě varování, že tato politika nebezpečně nahrává antisemitismu. Očekával jsem, že právě věřící Židé jako první tuto politiku odsoudí a řeknou: „Ne v našem jménu!“ Kdo se není schopen kriticky podívat do vlastních řad, ztrácí pro mne důvěryhodnost. Připomíná mi to jisté katolické kruhy, které – jako u nás Dominik Duka – zlehčovaly rozsah a dopady případů sexuálního zneužívání v církvi. Jsem přesvědčen, že člověk se musí pravdivě postavit ke zlu, ať ho činí „naši“, nebo „cizí“, padni, komu padni.
Napříč Evropou posilují všelijaká extremistická a fanatická hnutí. Máte obavu z narůstající nenávisti, včetně antisemitismu?
Ano, mám. A proto se proti náboženskému fundamentalismu, nesnášenlivosti a fanatismu celoživotně angažuji. Jsem spoluzakladatelem inciativy „Společný hlas“, která mnoho let rozvíjí spolupráci mezi křesťany, Židy a muslimy v České republice, za mezinárodní angažovanost proti antisemitismu jsem ve varšavské synagoze dostal čestný titul „Muž smíření“. Jsem hlavním řešitelem mezinárodního výzkumného projektu o politickém zneužívání náboženství v postkomunistickém světě. Uvědomuji si velké nebezpečí zneužití „náboženské energie“ pro zbožštění „vlastních“ a démonizaci „cizích“. Dělám, na co mi síly stačí, aby se rozvíjel pozitivní potenciál náboženství. Právě proto mi ten nešťastný a nespravedlivý útok ze strany Federace židovských obcí připadal jako bodnutí do zad a velmi se mne dotkl.
Když se na počátku 20. století zrodil fenomén davového člověka, přivodilo to nástup tří totalitárních ideologií, komunismu, nacionálního socialismu a fašismu. Nyní jsme konfrontováni s internetovým davem, masivními dezinformacemi a hybridní válkou ze strany revizionistických mocností, jako jsou Rusko a Čína. Co se to vlastně děje?
Ukázala se druhá stránka procesu globalizace. Velký a nejspíš vůbec první prorocký myslitel globalizace, francouzský jezuita a přírodovědec Teilhard de Chardin, upozorňoval na to, že poslední fáze „planetarizace“ nebude automatickým plodem vývojového procesu, nýbrž musí být svobodným duchovním rozhodnutím celé lidské rodiny. Zde lidstvo selhalo, pouhý pokrok techniky a ekonomické a informační propojení onu jednotu nepřinesly. Nedokázal to ani sekulární humanismus, ani dosavadní podoby světových náboženství, včetně křesťanství. Pak se ale o sjednocení, ve smyslu hegemonie a podřízení nejsilnějšímu, pokusí velmoci, to však může vést spíše k mnoha konfliktům, a dokonce ke globální válce. Proti totalitním modelům je třeba ukázat jednotu v různosti.
Stále vidím naději v tom, že teologicko-politické vize papeže Františka, vyjádřené ve společné deklaraci s muslimy a v encyklice Fratelli tutti, a aplikace principu synodality čili společné cesty nejen v církvi, ale i ve vztazích mezi kulturami, státy a náboženstvími, mohou být tou inspirativní vizí. Proto se věnuji jejímu dalšímu promýšlení a rozpracování a přednáším o tom v různých zemích na různých kontinentech.
Co je podle vás v Česku a Evropě největším nebezpečím pro svobodu a demokracii? Koho považujete za hrozbu pro kvalitu demokracie a právního státu?
Největší hrozbou, a to nejen u nás, je jedovatá směs populismu, nacionalismu, izolacionismu a náboženského fundamentalismu, která zneužívá pocity dezorientace a frustrace mnoha lidí a nabízí jim různé obětní beránky jako údajné viníky jejich neštěstí. Za nejnebezpečnější považuji politická uskupení, která znevažují naši českou přináležitost k Západu, k EU a NATO. Tito „vlastenci“ nás vybízejí k národní, kulturní, politické a ekonomické sebevraždě. Podobnou hrozbou jsou zastánci „přímé demokracie“ a referend, která nahrazují parlamentní demokracii emocemi a náladami, snadno zmanipulovatelnými profesionálními demagogy. Nebezpečím jsou bezzásadoví politici typu Andreje Babiše, kteří se točí jako korouhvička podle momentálních průzkumů veřejného mínění. Největším nebezpečím nejsou však tito politici sami, nýbrž ti, kteří jsou ochotni se jimi nechat zmanipulovat.
Jak říkal Karel Čapek: chytrost je vlastnost, ale moudrost je ctnost. V době chytrých strojů je třeba moudrých lidí.
Vůdcem politické opozice v Česku je zmíněný předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Není to ani charismatický vůdce, ani brilantní řečník. V čem podle vás spočívá jeho kouzlo? Odkud pramení jeho vliv na masy?
Je ztělesněním nepřiznaného obdivu mnoha lidí k těm, kteří dokážou šikovně obcházet zákony a snadno se domoci ohromného bohatství a moci bez morálky a odborné kompetence, bez jasné vize a politické filosofie. Stačí jen hlasitě křičet, označovat za viníky všeho zla ty druhé, a spoléhat na krátkou paměť veřejnosti, na to, že lidé zapomenou na jeho zmatené blekotání v době covidu, které způsobilo smrt mnoha lidí, na prohospodaření státních financí nezodpovědným rozhazováním a uplácením potencionálních voličů. Moc figur jako Trump, Fico, Orbán či Babiš spočívá především v neschopnosti druhé strany nabídnout přesvědčivou alternativu. Vítězství takových lidí nastavuje zrcadlo stavu společnosti, která se jim nedokáže bránit.
Tvrdíte, že žijeme v přelomové době, která je navíc nebezpečná. V čem podle vás spočívají hlavní výzvy? Co nám k tomu říkají evangelia, čím k nám, ve vaší interpretaci, právě nyní promlouvá křesťanská zvěst?
Křesťanská zvěst říká stále totéž: Změňte smýšlení! Přeneste centrum života z povrchu, z malého sebestředného já, i ze zajetí kolektivního egoismu, jakým je například nacionalismus, k onomu „vnitřnímu já“, které křesťanství identifikuje s Kristem žijícím v nás. Promlouvá hlasem svědomí, hlasem těch, kteří potřebují pomoc a solidaritu, i hlasem devastované přírody. Křesťanství by mělo dát hlas těm, kterým je hlas upírán. V době zkratkovitých reakcí a manipulací ideologiemi a reklamami je třeba osvobodit se od nejrůznějších závislostí, rozvíjet kontemplativní přístup ke skutečnosti. Ten učí „číst znamení doby“, hledat hlubší smysl toho, co se děje v nás i okolo nás. Rozlišujme chytrost od moudrosti. Jak říkal Karel Čapek: chytrost je vlastnost, ale moudrost je ctnost. V době chytrých strojů je třeba moudrých lidí.
