Tomáš Halík FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
Kněz a profesor UK Tomáš Halík se připojil k dopisu českých katolíků kardinálu Dominiku Dukovi. Ve svém vlastním kritickém a otevřeném textu vysvětluje i to, jaký posun v české katolické církvi v poslední době nastal a jak se nyní vyjasňuje, jaké postoje lze považovat v politice za křesťanské a kde jde o pouhou účelovou kulisu. Zvláště skandální je spojení s různými nahnědlými silami a partou prokremelských dezinformátorů.
Tomáš Halík píše:
Otevřený dopis kardinálu Dukovi je projevem výrazných změn v české katolické církvi. Biskupové, kněží, akademici i aktivní laici – od „konzervativních“ po „proreformní“ – protestují proti tomu, aby extremistické proruské populistické síly jako SPD či Volný blok zneužívaly křesťanskou rétoriku a mátly věřící. Hodnotové porozumění mezi různými proudy katolíků, kteří se společně vymezují proti extremistům zprava i zleva, může vést k dialogu a spolupráci.
Dodatečně připojuji svůj podpis k otevřenému dopisu kardinálu Dukovi. Tento dokument je příkladem významných změn v české katolické církvi: podařilo se ukončit dlouholeté „kulturní války“ mezi spíš konzervativním a spíše proreformním („pro-františkovským“) proudem. Výrazné osobnosti na obou stranách (od biskupů, představených řeholních společností, kněží, akademické sféry, představitelů katolických médií po mnoho dalších aktivních katolických laiků) se sjednotily v jasném postoji: podpora extremistických politických seskupení typu SPD a Volný blok ze strany lidí, kteří se veřejně hlásí ke katolické církvi, a dokonce byli církevními kruhy nominováni do mediálních rad, je věc naprosto nepřijatelná. Smutně působí nedostatečná odpověď kardinála Duky a zejména jeho neochota setkat se s iniciátory dopisu.
Církev jistě nemá uzavírat „registrované partnerství“ s žádnou politickou stranou a křesťan má právo volit podle svého svědomí, avšak církevní autorita má mravní povinnost jasně odsoudit pokusy těch politických seskupení, jejichž ideologie i praxe je v naprostém rozporu se základními principy křesťanství a s katolickou sociální naukou, jakož i pokusy zneužívat křesťanskou rétoriku a vydávat se za „obhájce křesťanských hodnot“ a mást tím věřící.
Jistě najdeme extrémní názory obtížně slučitelné s křesťanstvím u pravicových i levicových stran; v celém spektru se křesťan musí svobodně rozhodnout a církevní autorita musí – jak správně tvrdí kardinál Duka ve své odpovědi – jeho volbu respektovat; platí to ovšem potud, pokud se tyto strany nezaštiťují křesťanstvím.
Jakmile to dělají – a hlásají to veřejně také dva lidé lidé z bezprostřední blízkosti kardinála Duky, kteří ohlásili kandidaturu za tato seskupení – církevní autorita má povinnost je napomenout a distancovat se od nich. Proto alibistickou odpověď kardinála Duky na otevřený dopis vnímám jako selhání v jeho pastýřské roli. Populistické, nacionalistické, xenofobní (a v případě Volného bloku, zejména Dělnické strany, otevřeně neonacistické) síly jsou vážným nebezpečím pro svobodný a demokratický vývoj naší země; k nadbíhání masivní ruské propagandě výzvami, aby naše země spáchala politickou a ekonomickou sebevraždu vystoupením z Evropské unie nelze mlčet. Dívejme se pozorně do tváří lidí na mítincích pravicových extremistů a nepodceňujme je: jak jsme viděli na případu prvního českého teroristy, propaganda SPD je schopna potencovat v prostomyslném důchodci sadisticko-psychopatické sklony a kriminální jednání.
Podobně jako v případě nástupu nacismu, fašismu a komunismu vzpomínáme s úctou na církevní představitele, kteří včas varovali veřejnost, a stydíme se za ty, kteří s těmito hnutími aktivně či mlčením kolaborovali, nesmíme podcenit hybridní válku, kterou dnes vede Rusko proti integritě Evropy, nebo pokusy populistů pod vlajkami křesťanství nastolovat autoritativní režim („iliberální demokracie“), např. v Rusku, Maďarsku a Polsku. V tradičně katolickém Polsku nešťastná spolupráce části biskupů s populisticko-nacionalistickou vládou způsobila současnou prudkou sekularizaci polské společnosti (dnes nejrapidnější v Evropě) a strmý pád autority církve zejména mezi mladou generací. Postoje kardinála Duky k mnoha problémům církve a společnosti (včetně otázek sexuálního zneužívání v církvi) a vyhýbání se otevřenému dialogu těžce poškozují autoritu církve v naší společnosti.
Naštěstí poslední vývoj ukazuje, že jeho postoje nesdílí velká část církve (i kdyby dezinformační kanály spustily kampaně na jeho podporu). Osobně je mi to velmi líto – léta jsem s ním spolupracoval v disentu v době komunistického pronásledování, kdy jsme v osmdesátých letech oba byli členy „řídicího centra podzemní církve“ kolem P. Oty Mádra a Josefa Zvěřiny, oba jsme v těžké době byli blízcí Václavu Havlovi i kardinálu Tomáškovi, plánovali jsme a připravovali budoucnost církve ve svobodné společnosti. V posledních letech nebyl schopen se mne jako svého kněze zastat proti hrubým útokům svých přátel Václava Klause a Miloše Zemana a nyní ani proti lživému nactiutrhání pana Nerušila. Naopak se k němu dnes hlásí lidé a média, za jejichž podporu bych se styděl.
V minulých týdnech jsem vedl řadu velmi přátelských a věcných rozhovorů s řadou intelektuálů, kteří se obvykle počítají ke konzervativnímu proudu v církvi, a vyjasnili jsme si mnoho vzájemných předsudků a nedorozumění. Mám naději, že nynější sblížení různých proudů a osobností v církvi bude pokračovat, a nabízím Českou křesťanskou akademii jako platformu otevřeného rozhovoru. Situace ve společnosti doma i ve světě i v celosvětové církvi je vážná a lidí ochotných si vzájemně naslouchat a hledat společné dobro je velmi třeba.
Tomáš Halík
