Tomáš Halík: Prezident Zeman je Antimasaryk

Nicola Zörkler

Tomáš Halík | FOTO: Nicola Zörkler

Profesor Tomáš Halík působí jako červený hadr na všechny představitele ruské páté kolony u nás. Je velkým kritikem prezidenta Miloše Zemana i směřování církve pod vedením kardinála Dominika Duky. V rozhovoru pro Revue FORUM hovoří o tom, co by měla církev udělat pro to, aby se situace změnila, o tom, jak řešit hluboké rozdělení společnosti včetně rodin nebo o možném dalším směřování církve.

V těchto dnech jsme si připomínali třicet let od doby, kdy jsme znovu získali svobodu. Kde se po těch třech desítkách let nachází česká společnost?

Pro mnoho lidí bylo toto výročí příležitostí k reflexi. Konala se celá řada konferencí, přednášek, výstav i mediálních pořadů, byla to příležitost srovnat naděje listopadu 89 s dnešní realitou. Výsledek je jednoznačný: vážíme si daru svobody, ale uvědomujeme si, že je velmi zranitelná. Demokracie je dnes mnohými věcmi ohrožovaná. Některé mají globální charakter: nárůst populismu, xenofobie a nacionalismu je něco, co vidíme téměř po celé planetě.

Čím to je?

Podle mého názoru je to reakce na globalizaci. Tento proces jako by dosáhl svého vrcholu a nyní se ukazuje jeho odvrácená stránka, která budí strach. Zejména lidé, kteří nemají dostatečné vzdělání, kteří neměli možnost cestovat a srovnávat naši situaci s mezinárodní, jsou dezorientováni. Mnozí dnes cítí hněv na elity, které globalizační proces vynesl. Tyto elity tvoří lidé různého charakteru. Někteří byli na změny po roce 1989 připraveni tím, že měli dost peněz, informací a styků – ti byli ovšem často spojeni se strukturami minulého režimu. Patří tam ale i lidé, kteří se vzdělávali a pracovali na sobě, takže byli schopni využít možnosti, které se pádem režimu otevřely. Vznikly tak elity vlivu v médiích, elity finanční, elity mocenské.

Na druhé straně mnoho lidí nové možnosti zaskočily, cítí se dezorientováni a mají pocit, že se jim nedostává uznání, že není slyšet jejich hlas. Avšak nové  sociální sítě jim nabídly možnost vyjádřit frustrace a úzkosti – a na to reagují populističtí politici, kteří potencují tyto nálady a využívají je. Jde o globální jev, avšak v postkomunistických zemích má specifické zabarvení. V Maďarsku a v Polsku jsou už u moci populistické síly, které podkopávají základy demokracie, útočí na nezávislost justice, zejména Ústavního soudu, na svobodu univerzit, na nezávislost médií, na neziskové organizace. A nyní tyto snahy bohužel vidíme i u nás.

Jak moc tuto situaci ovlivnil Miloš Zeman?

Značně. Prezident vždy nějakým způsobem udává tón. Zeman se podepsal na vulgarizaci společnosti, a to nejen svým slovníkem, ale celkovým vystupováním. Jde vlastně o takového Antimasaryka. Masaryk byl člověk, který se nebál postavit proti veřejnému mínění, byl velmi statečný – například ve věci Rukopisů, v Hilsnerově aféře… A Zeman dělá přesný opak. Jezdí po naší zemi a posiluje předsudky, vypráví občanům své vousaté anekdoty, hrubě útočí na své oponenty, společnost trvale rozděluje a rozeštvává, nestydí se prokazatelně lhát. Nikdy jsem od něj neslyšel nějakou pozitivní státnickou vizi. Trvale znečišťuje morální klima společnosti. Je zjevné, že je stále více manipulován oligarchy, kteří mají své zájmy v Rusku a v Číně. Tyto země v něm vidí svého trojského koně v Evropské unii a v NATO. V servilnosti vůči těmto mocnostem nezná meze – vzpomeňme na lokajskou „omluvu“ Číně za přijetí dalajlamy v Praze. Tehdy si on i ostatní vrcholní čeští politici sundali kalhoty dřív, než čínští komunisté stačili pohrozit rákoskou, na každý projev české hrdosti vůči Číně odpovídá strašením, jaké to bude mít následky. Vzpomeňme na jeho poznámku k Putinovi, že by se novináři měli střílet – to bylo trapné i samotnému Putinovi, v jehož zemi se nonkonformní novináři opravdu střílejí.

NESEHNALI JSTE AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ? OBJEDNÁVEJTE ZDE

Je možné to fatální rozdělení společnosti, k němuž Miloš Zeman tak výrazně přispěl, nějak překonat? Jak z toho ven?

Hodně nadějí spojuji s mladou generací. Podívejte se na Milion chvilek pro demokracii. Jim se podařila přinejmenším jedna věc –  překlenout rozdíl mezi Prahou a venkovem. Zeman od počátku  štval venkov proti Praze a stejně štval  proti intelektuálům. Populisté vědí, že vzdělaní a přemýšliví lidé je volit nebudou, proto se snaží vůči nim podněcovat nenávist. Jenže nyní vidíme, že velkých manifestací se účastní lidé z celé republiky, že neskočili na tvrzení o existenci nějaké „pražské lumpenkavárny, která prý pohrdá zbytkem společnosti. V menších městech a obcích se také demonstruje, což je aktem určité odvahy, protože leckde hraje mocenskou úlohu Babišovo impérium, které zaměstnává mnoho lidí. I proto se mnozí dlouho báli vyjádřit svůj názor, avšak teď občanská odvaha roste. Neočekávejme, že přijde rychlá změna politické situace, ale mění se morální klima, což je předpoklad každé politické změny. Velkým poučením uplynulých třiceti let je to, že „biosférou“ demokracie je celkové klima společnosti – to, jaké hodnoty lidé sdílejí. 

Ukazuje se, že obrat v roce 1989 mnohé lidi zaskočil, nebyli na něj připraveni. V disentu, v podzemní církvi, kde jsem působil, jsme si v 80. letech uvědomovali, že se blíží změny. Nechtěli jsme, aby šlo jen o nějakou perestrojku socialismu. Věděli jsme, že je potřeba zahájit určitý „pedagogický“  a „terapeutický“ proces ve společnosti, kultivaci životní orientace . Tak vznikla iniciativa „Desetiletí duchovní obrody národa, ekumenické dílo, k němuž bylo možné pozvat lidi přes názorové hranice, snažit se obnovovat kvalitu různých dimenzí života společnosti, jako je vzdělání, právní kultura, rodinné vztahy, péče o slabé a nemocné…  Církev, která tento projekt ústy kardinála Tomáška iniciovala, chtěla ukázat, že jí nejde jen o její vlastní zájmy, nýbrž o službu společnosti jako celku. Ve druhém roce tohoto programu přišla rychlá politická změna a lidé, kteří tvořili „braintrust“ celého projektu, se stali biskupy, jeden se stal ministrem, jeden rektorem univerzity… A já jsem zjistil, že většina kléru na nic podobného připravena nebyla. V církvi převládla snaha vrátit se před období komunistické totality, což bylo neblahé.

Máte za to, že církev neměla usilovat o restituce?

Na otázky restitucí mám zcela opačný názor, než jaký je rozšířen ve veřejném mínění. Restituce jsou výhodné pro stát, méně výhodné pro církve. Když stát zkonfiskoval církevní majetek, zavázal se zákonem, že bude platit všechny aktivity církví. To bylo pro něj velmi výhodné v době, kdy uznaných církví bylo minimum a nemohly vykonávat prakticky žádnou činnost. V okamžiku, kdy se objevila celá škála nových náboženských společností a kdy církve vyvíjejí množství aktivit, např. ve zdravotnictví, školství, sociální péči a kultuře, bylo by to pro stát neúnosné hradit ze zabaveného a poté zdevastovaného  majetku. Z tohoto hlediska bylo pro stát výhodné říci: „Vezměte si svůj majetek (respektive to, co z něj zbylo) a hospodařte si na svém.“ Z hlediska církví je toto řešení velmi riskantní. Ovšem debatovalo se o tom pětadvacet let a nenašlo se žádné jiné, vhodnější řešení. Kdyby stát nevrátil nic a nic by neplatil, přestali bychom být právním státem. Církev ale udělala velikou chybu, když nebyla schopna společnosti nejprve ukázat, k čemu tu je, co může nabídnout – a pak teprve by veřejnost pochopila, že to má jisté právně-ekonomické předpoklady. To, že se jí to nepodařilo, ji těžce poškodilo.

Program duchovní obnovy ale asi nebyl zpřetrhán pouze restitucemi.

Ukázalo se, že naprostá většina kléru nebyla na výzvy nové doby vůbec připravena. Pro mě to byl určitý šok, sám jsem byl formován kněžími, kteří prošli komunistickými kriminály, někteří dokonce už nacistickými. Byli to velmi vzdělaní, stateční, skvělí lidé. Tady se formovala moje víra – a já jsem měl naivní představu, že toto je reprezentativní vzorek církve. Zjistil jsem však, že tomu tak není a že mnozí nejsou připraveni na to, sehrát nějakou jinou roli než tu, kterou jim vnutil komunismus. Tehdy mohli celebrovat mši a opravovat kostel. A najednou zde byly různé úkoly – ve školství, v médiích, v kultuře, zejména dialog se sekulární společností. V tom se církev jako celek ukázala nekompetentní. Vinou rigidního vedení teologické fakulty a nedostatečné péče biskupů se ještě dlouho po pádu komunismu zanedbalo vzdělání kněží i laiků. Církev bez vzdělání – jak mi řekl jeden z nejvyšších představitelů jezuitského řádu v Římě – je v sekulární společnosti vykastrovaná.  

Má církev šanci na to, aby se účastnila nebo aby vedla nějaké podobné hnutí?

Nemyslím si to, česká církev na to dnes nemá.  Pozorně sleduji vývoj v celosvětové církvi, hovořím na různých kontinentech s teology, křesťanskými mysliteli  a biskupy –  a mám pocit, že církev stojí před nutností nové reformace. Zdá se mi, že roli „rozbušky“ sehrávají věci kolem sexuálního zneužívání. Připomíná mi to skandály s prodejem odpustků ve středověku. Také tehdy se zdálo, že jde o marginální záležitost, avšak ona otevřela zásadní otázky. A protože církev včas nereagovala, došlo k reformaci a k tragickému schizmatu, které vedlo až k náboženským válkám. Někteří lidé, ke kterým bohužel patří i náš kardinál Duka, problémy kolem zneužívání systematicky bagatelizují. Pořád říkají, že jde o okrajový jev, o několik jednotlivců, svádějí to na sexuální revoluci 60. let. Zcela opačný je  přístup papeže Františka, který chápe, že se jedná jen o vrchol ledovce – že tím opravdovým problémem je „klerikalismus. Nejde jen o zneužití sexuální, ale i o zneužití autority a moci. Klerikalismus je podoba církve, která si hraje na majitele veškeré pravdy, je nekomunikativní a uzavřená do sebe. Otevírají se zásadní otázky vztahu církve a společnosti. Spor papeže Františka s jeho konzervativními kritiky nápadně připomíná spor Ježíše s farizeji. 

Je možná reforma bez schizmatu?

To je hlavní otázka, před kterou teď církev stojí. Jak je rozdělená společnost, tak je rozdělená církev. Hranice nejsou mezi jednotlivými církvemi, ale napříč. Napětí je veliké. Dvě názorová křídla ve světové církvi žijí v odlišných kulturních a psychologických světech. Nedojde-li k schizmatu, bude to zázrak. Já jsem se dlouho snažil o „zlatý střed, ale když tradicionalisté začali předloni obviňovat papeže Františka z hereze, uvědomil jsem si, že nemohu být neutrální. Otevřeně podporuji reformní snahy papeže Františka a jsem aktivní součástí mezikontinentální sítě teologů, biskupů, kněží i aktivních laiků, kteří se snaží jeho impulsy domýšlet a realizovat. Součástí toho jsou čtyři rozsáhlé mezinárodní výzkumné úkoly, týkající se budoucnosti církve, jichž jsem hlavním řešitelem. Už bych nedokázal žít v církvi, která by se vracela před 2. vatikánský koncil a před papeže Františka. 

Celý rozhovor čtěte ZDE, výtisk je možné objednat ZDE.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner