Tomáš Halík FOTO: youtube/ Farnost Nejsvětějšího Salvátora
FOTO: youtube/ Farnost Nejsvětějšího Salvátora
V tomto podivném roce je všem křesťanům uložena krajní střídmost liturgického slavení – ale snad o to více je možné vnímat hloubku velikonočního poselství. Tím více může velikonoční příběh o bolesti a naději oslovit letos i ty, kteří by do kostelů nepřišli – mohou pochopit, že ten příběh mluví i k nim.
Na kříži umírají naše naivní představy o Bohu. Teologové mnoha staletí budovali teologickou disciplínu zvanou teodicea, která měla spekulativně smířit fakt utrpení s myšlenkou existence dobrého, všemocného a vševědoucího Boha. Dnešní teologie, teologie po Osvětimi a Gulagu, běsnění teroristů a nyní i globální nemoci odmítá tyto pokusy ospravedlňovat Boha jako rouhání – podobně jako Bůh odmítl spekulace Jóbových zbožných přátel.
Jóbovi přátelé nemohli smířit své zbožné představy o Bohu s faktem utrpení nevinného a neustále vymýšleli rafinované teologické odpovědi a moralizování chudáka Jóba, kterého podezírali z tajných hříchů, za něž si utrpení zaslouží. Jób však trval na pravdě své zkušenosti, své neviny – a Boha vyzval na soud.
A když do tohoto dramatu konečně Hospodin vstupuje, nejprve napomene své zbožné advokáty: Nepotrestám vás jen proto, že se za vás přimluví můj služebník Jób. Ten jediný o mně mluvil správně!
A pak dá Hospodin svému trpícímu služebníku Jóbovi na jeho otázku po smyslu utrpení prapodivnou odpověď. Ukáže mu nepochopitelnost světa, v kterém je tolik absurdních věcí – přinejmenším absurdních pro náš lidský rozum. Jak to napsal jeden moudrý rabín: Tak jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, tak náš lidský mozek není schopen pochopit smysl utrpení. Svatý Pavel v souvislosti se zlem mluví o tajemství (mysterium iniquitatis, tajemství nepravosti, temnoty).
Nemůžeme a ani nemusíme mít hned odpověď na všechny otázky. Opravdová víra je trpělivá, ví – abych znovu citoval svatého Pavla –, že na tomto světě a v tomto životě to nejpodstatnější vidíme jen zčásti, jako v zrcadle, jako v hádance.
V pašijích můžeme rozjímat o odvěké konfrontaci pravdy a moci. Ježíš říká Pilátovi: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Na to následuje známá Pilátova otázka: „Co je pravda?“
To není projev filozofické dychtivosti vladaře získat spolehlivou definici pravdy. Jak asi zněla tato otázka, jsem pochopil skrze jednu svou životní zkušenost před řadou let.
V době tzv. opoziční smlouvy jsem se účastnil nedělní televizní debaty s vysokými představiteli obou těch smluvně-opozičních stran. Když jsme šli ze studia, zeptal jsem se jednoho z nich: „Když jsme tady teď sami bez kamer a svědků, řekněte mi, vy přece víte, že všechno, co jste tam tu celou hodinu říkal, vůbec není pravda?“ Podíval se na mne se směsí útrpnosti a opovržení: „Pravda? Jaká pravda? Já mluvím ke svým voličům a ta druhá strana zas ke svým.“ Dodnes slyším, s jakým hlubokým pohrdáním vyslovil slovo pravda, jako by to bylo sprosté slovo. Přeloženo: Nás, vy ubozí pravdoláskaři, vůbec nezajímá, co je pravda. Takovou otázkou se vůbec nezdržujeme. Zaplatili jsme si průzkumy, co chtějí slyšet naši potencionální voliči, a to jim tedy říkáme. Oni nám dají své hlasy, přístup k moci a penězům. Kdo tento mechanismus nechápe, ať běží do své kavárny a neplete se nám pod nohy.
Ten den jsem pochopil, co říkal Pilát Ježíšovi: Pravda? Co to vůbec je? Jakou váhu má pravda? Váhu má jen moc: Nechápeš, že mám moc tě propustit, nebo dát ukřižovat?
Ano, to je řeč „království tohoto světa“. To je ona logika moci, před níž Ježíš varoval před poslední večeří své učedníky, svou církev: U vás ať tomu tak není! To je to, čemu svatý Augustin říkal „civitas terrena“, opak obce Boží. To je to, čemu v církvi papež František říká klerikalismus. Přednost moci před pravdou, Zákona před láskou, vlastnění pravdy před hledáním pravdy, ideologie před vírou, moralizování a odsuzování před pokorou a milosrdenstvím.
Pilát, muž moci, je slaboch, alibista a zbabělec. Dobře ví, že Ježíš je nevinen, kdyby se na nic neohlížel, jistě by ho propustil. Ale bojí se židovské hierarchie, kterou pohrdá, bojí se císaře, kterým mu vyhrožují, bojí se křičícího davu, byť jej považuje za zkorumpovanou chátru.
Udělá ještě jeden pokus, dá Ježíše zbičovat a pak ho ukáže davu, aby vzbudil jeho soucit: Ecce, homo! Ejhle, člověk! Je tenhle balík krvavého masa ještě vůbec člověk? Ale dav – zřejmě týž, který před několika dny přichystal Ježíšovi královské uvítání a zpíval Hosana, je jako šelma, dychtící po krvi: Ukřižuj ho!
V Janově evangeliu najdeme dva pohledy na Ježíšovy rány. Pohled světa, to je pohled Pilátův: Ejhle, člověk! A o několik dní později pohled víry, která se rodí při dotyku ran: Ejhle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh! volá apoštol Tomáš, když mu Ježíš ukazuje své rány.
Ano, celé drama pašijí můžeme číst optikou tohoto světa: Ten blázínek, naivní pravdoláskař z Nazareta, skončil jako všichni ostatní, kdo se chtěli plést pod nohy cynické moci, která má spočítáno, že pravda je jen prázdné slovo, která přece dobře ví, co na lidi platí! Skončil na šibenici kříže. Dali ho do hrobu a přivalili kámen.
Mocnosti tohoto světa, napsal Jan Zahradníček v prorocké básni těsně před komunistickým uchopením moci, se všemi silami snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku.
Avšak můžeme číst ten velikonoční příběh dál. Můžeme číst i jeho pokračování v dalších dějinách světa i církve, i v naší současnosti, i v našich životech. Ten příběh byl napsán proto, abychom věděli, že není balvan tak těžký, aby jednoho rána nebyl odvalen.
