Národní socialismus v nás

TOP 09

Tomáš Ignác Fénix | FOTO: TOP 09

V těchto dnech si připomínáme 70 let od vraždy političky Milady Horákové. Umírala pomalým škrcením a její smrt se stala symbolem nelidského totalitního systému. Nepomohly dopisy od lidí z celého světa, ani přímluva Alberta Einsteina. Komunistický režim se rozhodl národ vyděsit a povedlo se mu to.

Nemělo by se ovšem v této souvislosti zapomínat na to, kdo otevřel dveře komunistickému teroru.

Na děsivé okolnosti poválečné doby, masové popravy bez rozsudků, vraždy a hromadné hroby bezejmenných, sběrné tábory a bití lidí, kteří se často provinili pouze tím, že nemluvili česky. Text politologa Tomáše Ignáce Fénixe toto důležité téma otevírá.

Monika Le Fay

Před 75 lety byl těmi, jimž věrně sloužil, uštván k smrti Emil Hácha. Zhatil tak původní plán na první politický monstrproces, který se tedy musel odehrát jen s protektorátní vládou. Stejně nedůstojně jako Hácha umírají později v Leopoldově premiéři Rudolf Beran a Jaroslav Krejčí. Kdyby nebyl popraven Alois Eliáš nacisty, skončil by pravděpodobně stejně.

Ačkoli ještě v Londýně ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský prohlašoval, že retribuce nebude zaměřena proti všem příslušníkům protektorátních vlád, neprotestoval žádný zástupce nekomunistických stran (včetně něj) v Moskvě proti tomuto znění budoucího vládního programu: „Jako velezrádce republiky postaví vláda před Národní soud protektorátního prezidenta Háchu a všechny členy Beranovy vlády, kteří dali souhlas k Háchovu podpisu takzvané Berlínské smlouvy z 15. března 1939 a kteří vítali Hitlera při příchodu do Prahy 16. března 1939. Vláda se postará, aby byli zatčení a postaveni před soud všichni členové protektorátních vlád od 16. března 1939.“

Emil Hácha až do roku 1943, kdy těžce onemocněl, všechny své kroky konzultoval s Benešem a plně se stavěl proti snahám Emanuela Moravce zapojit protektorátní obyvatelstvo do válečné mašinerie. Protektorátní vláda dostávala pokyny z Londýna a v mezích možností a snaze o zmírnění okupačního režimu je také plnila. Přesto, nebo právě proto národními socialisty vedené ministerstvo spravedlnosti do procesu setrvale zasahovalo a snažilo se vyhovět radikálním požadavkům. Navzdory tomu byl právě proces s protektorátní vládou jedním z mála aktů retribučního soudnictví, vůči němuž se přes utahování šroubů a masivní propagandu stranických médií postavili občané, kteří před soudem demonstrovali na podporu obžalovaných.

Ti byli v pankrácké věznici soustavně biti, ponižováni a mučeni, generál Podhajský byl umlácen k smrti, bývalý velvyslanec Mastný propuštěn v zuboženém stavu. Ostatky popravených či zemřelých ve věznicích nebyly vydávány příbuzným. Ti sami byli často rovněž odsouzeni ve vykonstruovaných procesech nebo vyštváni z republiky. Pozůstatky stovek lidí byly naskládány do neoznačených hromadných hrobů.

Z Rudolfa Berana revoluční vláda udělala ústřední postavu kolaborace, protože jim prostě zbyl (Emanuel Moravec se včas zastřelil, František Chvalkovský zahynul při náletu) a protože reprezentoval nejsilnější prvorepublikový politický proud – agrární stranu. Přes veškeré úsilí se ani v tendenčně vedených procesech nepodařilo prokázat kolaborantskou činnost. Předsednictvo agrární strany mělo při rozpuštění v roce 1938 celkem třicet členů. Z nich čtyři byli popraveni, devět vězněno v nacistických kriminálech a koncentrácích. Dva byli členy londýnské vlády, jeden náměstkem předsedy Státní rady a čtyři se podíleli na vedení Slovenského národního povstání. Proto museli být pro výstrahu odsouzeni alespoň dva klíčoví představitelé prvorepublikového režimu – vedle Berana i „hrdina od Zborova“ generál Syrový.

Nebylo nic platné, že Beran jako premiér plnil Benešovy instrukce, přestože byl jeho dlouhodobým politickým oponentem. Nebylo nic platné, že byl činný v odboji (byl místopředsedou Politického ústředí), vyšetřovaný gestapem a odsouzený říšským soudem na deset let. Nesměl se veřejně hájit, žádné tehdejší médium by to ostatně ani neotisklo. Od „Národního soudu“ dostal let dvacet (součástí obžaloby bylo vedle projevů z března 1939 mj. zapojení aktivistických německých politiků do vlády v roce 1926!). Podobně absurdně dopadl Syrový, který byl odsouzen za nezničení vojenské výzbroje, k čemuž neměl žádné možnosti a vystavil by tím důstojníky odcházející do ilegality a emigrace ještě většímu ohrožení.

Národní soud, zřízený tzv. velkým retribučním dekretem (č. 16/1945 Sb. z 19. 6.), se skládal z předsedy-profesionála a šesti soudců z lidu: dvou komunistů, jednoho sociálního demokrata, jednoho národního socialisty a dvou lidovců. Veškerý tisk (po květnu 1945 byl povolen pouze stranický tisk) o procesu informoval tendenčně. Výpovědi byly překrucovány a věty vytrhávány z kontextu. I zásadní části přelíčení se konaly v omezených prostorách, aby nebylo možné nejen šířit, ale ani osobně vyslechnout obhajobu souzených.

Celý tento postup vycházel z tzv. lidové demokracie řízené vládou Národní fronty. Jednotné organizace, která v sobě zahrnula jak strany, které se vzájemně povolily, tak veškerý spolkový život. Nic mimo to nebylo v třetí republice povoleno. Zastoupené strany vycházely z londýnského exilu, který se postupně zredukoval na sympatizanty autoritářského Edvarda Beneše. Jeho odpůrci, často s výraznými zásluhami o odboj proti nacismu a uznání exilu ČSR, jako byli diplomat Štefan Osuský, organizátor legií po zřízení protektorátu generál Lev Prchala, či poslední civilní premiér první republiky Milan Hodža, byli postupně odstraněni a potupeni. Zástupci jiných jazykových skupin, zejména německojazyční antinacisté jako Wenzel Jaksch, nebyli do exilových struktur pro odpor národních socialistů vůbec vpuštěni. Ani vláda, ani Státní rada nijak nereprezentovaly politické proudy v československé veřejnosti, což vyvrcholilo zákazem klíčových politických stran první republiky (agrární, živnostenské, Židovské, ľudové, německých, polských, rusínských a maďarských aktivistických stran) a zákazem vytváření nových.

Ačkoliv legitimita londýnské vlády byla velmi nejistá, publikovala tato o své vůli akty, které vydávala za právní normy nově se utvářejícího Československa, přestože neměly žádnou oporu ani v ústavním pořádku státu, ke kterému se hlásila, ani v nově získatelné legitimitě. Zatímco ve všech evropských demokratických státech proběhly volby relativně brzy po válce (Británie volila v červenci, Francie v říjnu, Maďarsko a Rakousko v listopadu), v ČSR, podobně jako tomu bylo po první světové válce, proběhly s obrovským odstupem jednoho roku, zatímco nikomu neodpovědná vláda a parlament zásadním způsobem ovlivnily charakter státu a společnosti.

Klíčovou normou tohoto režimu byl výše zmíněný dekret č. 16. Vedle Národního soudu pro předchozí politickou reprezentaci stanovil retroaktivně trestnost nově definovaných činů, jako bylo např. udavačství, či – rovněž se zpětnou účinností – nově vyložil trestné činy dle platného kodexu z let 1803/1852. Nesloužil však k potrestání zločinů proti lidskosti, na které bylo tehdejší trestní právo krátké, ale především k vyřizování účtů s politickou konkurencí nebo jako svérázné řešení sousedských vztahů. Dekret vycházel z londýnské předlohy (6/1945 z 28. února), podílel se na něm významný prvorepublikový a posléze komunistický penalista Vladimír Solnař, který je dodnes guruem českého trestního práva. Ten později vyslyšel i výzvy mas volajících po krvi, takže retribuční řízení byla doplněna o mimořádné opravné prostředky – využívané zásadně v neprospěch obviněných (novela č. 245/1946 Sb.).

V krvavém roce 1945 probíhalo retribuční řízení jednoinstančně, rozsudek smrti musel být vykonán do dvou, maximálně tří hodin, žádost o milost neměla odkladný účinek. Právo na řádný proces zaručené ústavou tak bylo, stejně jako další základní občanská práva, prostě suspendováno. V pětičlenném senátu seděl jeden profesní soudce jmenovaný prezidentem a čtyři soudci z lidu jmenovaní vládou na návrh národních výborů. Přestože komunisté opakovaně volali po dalším zpřísnění, již platná norma z pera národních socialistů (gesčním ministrem byl Jaroslav Stránský) umožnila rozsáhlou vlnu politických procesů, které nakonec odsoudily v českých zemích 69 000 osob, na Slovensku pouze 8059. Popraveno v českých zemích bylo dle různých údajů 686–698 osob, na Slovensku 27, ve Francii 767.

Zatímco komunisté popravili v politických procesech jednu ženu, režim Národní fronty popravil nezákonným způsobem (za udavačství) Žofii Albrechtovou, Marii Babicovou, Kristinu Balounovou, Moniku Benešovou, Marii Brabcovou, Marii Dickovou, Adolfinu Galetkovou, Annu Gebertovou, Anežku Hejlovou, Zdeňku Hejlovou, Annu Hříbalovou, Růženu Hošťálkovou, Štěpánku Houbovou, Karolínu Chobotskou, Marii Kaislerovou, Annu Karasovou, Marii Královou, Annu Kutheilovou, Albínu Losertovou, Annu Majerovou, Annu Malmerovou, Annu Millerovou, Josefu Müllerovou, Drahomíru Nogolovou, Annu Novotnou z Davle, Annu Novotnou z Královic, Markétu Pawlikovou, Annu Pohořalovou, Hermínu Rippovou, Annu Schmidtovou, Boženu Šiškovou, Annu Štefaničovou, Albertinu Trčálkovou, Ludmilu Ulrichovou, Marii Vaňkovou, Albínu Vyšňanskou, Emílii Wolfovou, Adélu Žahourkovou, dále Marii Dvořákovou, Julii Raškovou, Annu Šrámkovou, Marii Večerkovou.

Za politicky motivované násilné trestné činy byly popraveny Alžběta Brosigová, Julie Horáková, Františka Kocínová, Žofie Nitscheová, Marie Rittichová, Marie Rodová, Josefa Schönfloková, Magdalena Siwa, Anna Stanislavová, Anna Suchochlebová, Klára Wiskotschilová.

Za členství v organizaci a jinou nepřátelskou činnost Herta Kašparová, Anna Komárková, Jarmila Pithartová. Za zločin při výkonu funkce v okupační instituci Anna Oberhellová a Emilie Přibylová. Za velezradu Cyrila Štroufová, Věra Švehlová a Marie Zapletalová.

Retribuční právo mimo drakonických trestů hrdelních a na svobodě (rovněž byly retroaktivně navýšeny trestní sazby, i vůči platného zákonu č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky) trestalo rovněž „na cti“. Stačilo pouhé obvinění, aby mohl být člověk zbaven zaměstnání, byla mu znemožněna veřejná činnost, přišel o příjem a – což se masově projevilo i na výsledku – nemohl volit ani v pseudovolbách v květnu 1946. Pod retribuční paragrafy se rovněž paušálně zahrnuly osoby německé, maďarské a polské řeči. Svobody projevu a shromažďování prakticky zanikly. Legrační je, že některá ustanovení, např. §4 („Československý občan, který́ v době zvýšeného ohrožení republiky (§18) v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské ústavě a jednotnosti, anebo jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma…“), šla uplatnit na významnou část představitelů KSČ, kteří až do přepadení Sovětského svazu Hitlerem sloužili spojenci okupantů (v exilovém vojsku ve Francii a Británii komunisté agitovali pro dezerci). A svezli se s tím samozřejmě všichni, kdo neodpovídali sebevýkladu nového režimu. Možnost vyvinění z této presumpce viny pak byla pak notně gumová: (§16): „je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázati, že obžalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice.

Protože sítem retribučních soudů propadly případy méně závažné z pohledu prvorepublikových soudců, byl v říjnu, těsně před svoláním jmenovaného parlamentu, schválen tzv. malý retribuční dekret (č. 138/1945 Sb.), čímž popřel původní záměr trestat opravdu závažné zločiny, již tak vedoucí k obludnému lynči. Tresty za „nepřístojné chování, urážející svou povahou národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbuzující veřejné pohoršení“ mohly nově namísto lidových soudů ukládat okresní národní výbory, tedy nikým nevolené mocenské orgány nového režimu. Nekomunistické strany prosadily tento nástroj každodenní msty, protože se bláhově těšily, že na něm, stejně jako na dalších protiprávních krocích apelujících na nejnižší lidské pudy, něco získají pro sebe. Přitom jen posunuly republiku dál směrem k totalitnímu režimu.

Dokonalou ukázkou cynismu tehdejšího režimu je jeho přístup k arizovanému majetku obětí holokaustu. Židé, mluvící většinou německy, totiž vůbec nezapadali do konceptu národního státu Čechů a Slováků, antisemitské resentimenty se hodilo občas oživit, což se později osvědčilo i při procesu s tzv. protistátním centrem v čele se Slánským. K restitucím nebyla žádná vůle, zato bylo dost zájemců o uprázdněné vily. Tak dekretem č. 8/1945 Sb. čs. stát prostě „nabyl“ paláce v Bubenči, aby jimi mohl podarovat sovětské osvoboditele. Na potomky Georga Poppera, který stihl utéct před nacisty, vystrčil tento stát, v naprostém souladu se svým totalitárním předchůdcem, dlouhý nos.

Bezprostředně po konci války začal nejpodlejší projev „národní očisty“, cílené brutální vyhánění německojazyčného civilního obyvatelstva bez jakéhokoli právního podkladu. Vyhánění provázelo masové násilí ze strany vojenských (Alex, Svobodovci), polovojenských (Revoluční gardy) či civilních (národní výbory) orgánů státu. Vláda se prvními případy lynče zabývala již na své 16. schůzi 12. května 1945 v hotelu Alcron. Premiér Fierlinger navrhl zvážit vydání veřejného pokynu k tlumení vášní a znovunastolení pořádku. Komunisté Nosek (vnitro) a Kopecký (propaganda) se svorně s národním socialistou Stránským (spravedlnost) podle zápisu shodli v tom, že „taková veřejná výzva by zájmy vlády a pokoj v zemi vážně poškodila“. V každém dalším veřejném projevu představitelé státu naopak k násilí přímo vyzývali.

Tzv. státně nespolehlivé, převážně německy mluvící civilní obyvatelstvo bylo postupně z velké části internováno ve více než dvou tisících sběrných a pracovních táborů, které byly ex post „legalizovány“ ústavním dekretem č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, jež byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční z 27. října. Tyto tábory existovaly až do konce roku 1948, kdy plynule přešly v tábory nucené práce podle zákona č. 247/1948 Sb.

Osoby, které v těchto lágrech umíraly po tisících na následky bití, nemoci, podvýživu a další nelidské zacházení, byly zbaveny jakýchkoli práv (mimo těch, která byla spojena s jejich otrockou prací). Podmínky v táborech byly tak otřesné, že vyvolaly velkou kritiku vlády ze strany lékařů – očitých svědků, sociálních pracovníků, Červeného kříže aj. Díky neústupnosti a odvaze humanisty a evangelického teologa Přemysla Pittera byl zrušen alespoň lágr na sokolském stadionu na Strahově. Kritika naprosto nevyhovujících podmínek však probíhala po celou dobu jejich existence.

Zdánlivou právní oporu získaly československé etnické čistky až po vydání Závěrečného protokolu postupimské konference Velké trojky, který vzal vyhánění na vědomí a požadoval jeho humánní průběh a zároveň odklad do doby, než se uspořádá kritická humanitární situace v obsazeném Německu. Postupimí se rádi zaštiťují alibisté, kteří z odpovědnosti za vyhnání třetiny obyvatel českých zemí chtějí vyvinit místní politickou reprezentaci. Nedosti na tom, že protokol je z 2. srpna 1945 (a vyhánění začalo již s příchodem osvobozujících armád na naše území, za tu dobu se odhaduje počet vysídlených na 1/2–3/4 milionu), Velká trojka neměla vůči ČSR žádnou jurisdikci, protokol nemá mezinárodněprávní platnost, a hlavně v něm Československu, Polsku a Maďarsku nikdo nic nenařizoval. Vyhánění ve všech těchto státech zároveň probíhalo velmi odlišně.

Usedlá populace Horního Slezska a Mazurska mohla z významné části zůstat, zatímco transfer z a do Dolního Slezska probíhal koordinovaně, celé komunity se stěhovaly, načež na jejich místo přišly celé komunity vyhnané Rusy z Haliče, Volyně, Polesí a Vilenské oblasti. V Maďarsku se o vyhnání vedl velký vnitropolitický spor. Proti této zhoubné ideji se postavil zejména István Bibó, který před holokaustem zachránil mnoho Židů, byl zatčen a po osvobození pomáhal budovat maďarskou demokracii. V Maďarsku nakonec po válce více než polovina tamní německy mluvící populace zůstala. V protokolu se rovněž nijak neřeší německy mluvící menšiny v ostatních evropských státech, odkud jejich příslušníci (s výjimkou Jugoslávie) vyháněni nebyli: Francie, Belgie, Dánsko, Itálie, Rumunsko, ale i SSSR (mimo severního Východního Pruska).

Veškeré poválečné násilí až do 28. října 1945 legalizoval tzv. amnestijní zákon (č. 115/1946 Sb.), který je dodnes platný a který svorně prosadily všechny strany Národní fronty. Díky urputné snaze prokuratury (zejména účastníka SNP Antona Rašly) a velkému mezinárodnímu tlaku se podařilo dostat před soud alespoň hlavního vykonavatele masakru na Švédských šancích u Přerova, Karola Pazúra, jemuž byl trest ze 7,5 na 20 let zvýšen ještě v roce 1949. Po Gottwaldově milosti v roce 1951 se stal funkcionářem protifašistických bojovníků a spoluzaložil tak tradici, která trvá až do dnešních dnů.

Všichni ostatní vrazi, mučitelé, násilníci a jejich političtí ochránci zůstali beztrestní, žili v poklidu vedle blízkých obětí. Po celé republice jsou dosud stovky neoznačených masových hrobů. Na místě tehdejších lágrů není až na výjimky jakékoli upozornění. Přes ojedinělé případy snahy o reflexi etnických čistek na komunální úrovni drtivá většina politické reprezentace mlčí nebo resentimenty, strach a mýty o příčině a důsledku zneužívá v boji o moc. Převládl narativ, že zločiny se sice staly, ale rozhodně ani náznakem nejde o genocidu (přece není možné československé politiky stavět naroveň nacistům). Proto dodnes převažují zástupné obraty jako pomsta, popravy, excesy, tragédie. Staví se pomníky „obětem války“, „nevinným obětem“, „všem obětem“, etc. Desetitisíce ubitých, vyhladovělých, epidemiím ponechaných, ze zoufalství dobrovolně odešlých, vyčerpáním a ponížením utrápených lidí nemají nikde ani jméno. K jejich exhumaci a počítání došlo výjimečně, když se řešilo, zda si odpovědnost za místa jejich posledního odpočinku má převzít vnitro (masakr) nebo národní obrana (v případě válečného hrobu).

V této situaci slavíme den obětí komunismu na výročí popravy Milady Horákové. V narativu pro ideální publikum je ideální hrdinkou. Sdílení tohoto vyprávění a jeho vášnivá, až nenávistná obhajoba ukazuje, jak silně zakořeněná je instrumentalizace dějin, našich hrdinů a jejich lotrů. Účastí na tomto divadle, na této kolektivní fascinaci, se vlastně jakékoli zkoumání charakteru a smyslu dějinných událostí stává zbytečným, ba co víc, pravdivost se zplošťuje na postoj, zodpovědnost na uchování narativu, politika na hýčkání mas.

Nejde podle mě tolik o to, že osoby a instituce jsou víceméně nuceny připomínat dnešní výročí dryáčnickým a kýčovitým stylem, proti čemuž se zaplaťpámbu ohradila alespoň FF UK. I s černým praporem a mimo všudypřítomné repliky z procesu a osobních dopisů tu zbývá jen velmi úzký prostor chápat Horákovou jinak než jen jako vtělené dobro, hrdinku boje za svobodu a spravedlnost, přičemž na druhé, cizí straně stojí jednoduché, čisté zlo. Politické a společenské elitě to umožňuje tvářit se, že jsme tu měli po válce svobodu a demokracii, kterou nám pak zlí komunisté v únoru sebrali. To je pochopitelná, avšak čirá pia fraus, milosrdné, zbabělé sebeobelhávání. Národní fronta byl podlý útok na demokratické principy, konec plurality, konec svobody tisku, vytvoření etnicky čistého státu. Retribuce a čistky si komunisté nevymysleli, realizovaly se dle představy těch, které si pořád mnozí dovolí označovat za „demokraty“. A klíčovým tahounem poválečného státu bezpráví byla národně socialistická strana včetně své velmi aktivní místopředsedkyně. Postavila se jednoznačně za princip „národní očisty“, hájila tvrdost retribucí i politickou podřízenost lidových soudů oficiálně šířené nenávisti. Vyzývala ministra vnitra k tvrdému postupu ve chvíli, kdy se úřady začaly chovat jako před válkou a žádosti o „národní spolehlivost“ chtěly posuzovat věcně a nestranně. Volala po urychleném „vyklizení Němců z Prahy a předání jich do sběrných táborů k nejrychlejšímu odsunu z republiky“. Slavný „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal to říkal lapidárně: Spravedlnost – nikoli pomstu. U nás to dopadlo bohužel obráceně. Přišli jsme o třetinu populace, kdy jediným kritériem byla „obcovací řeč“ roku 1929. Dnes jsme na úrovni populace z roku 1938. Mnoho z těch, co odešli, mluvilo lépe česky než ti, kteří přišli po nich. Mnozí nechápali, proč se mají považovat buď za Němce, nebo Čechy, byli to prostě (taky nebo spíše) německy mluvící Moravané, Slezané a Češi. Vytvořili ze selského Bavorska nejbohatší a nejdynamičtější spolkovou zemi a nás tu nechali živořit si ve své kleci. V tom měl Havel ve svém projevu při převzetí Mírové ceny německého knižního velkoobchodu pravdu: vyhnání postihlo nakonec více nás, kterým zbyla – poté, co obrovské bohatství, postavené na tradici a píli, postupně zaniklo – především odpovědnost.

Síla vyprávění je nemilosrdná, ale má jednu podstatnou slabinu. Čím sevřenější a pravověrnější je publikum, tím ostřejší jsou jeho hranice s vnějším světem. Ve společnosti, která si prošla opravdu hlubokou a bolestivou reflexí kolektivní paměti, je nepředstavitelné, že se tu národní socialismus jako termín, jako ideologie a jako příklad pro dnešní klíčové hráče na politické scéně naprosto bezostyšně obhajuje. Naděje na to, že se naše společenství po pádu komunistické diktatury podaří opřít především o lidskoprávní étos, skončila do značné míry u slov. Když se zdálo, že si balvan poválečného šovinismu vezme na svá bedra Václav Havel, v době, kdy se těšil obrovské autoritě napříč společenskými proudy, smutně z toho vycouval.

Jak pravice, tak levice postavily svůj porevoluční étos na obhajobě národně socialistického dědictví. Strukturální jizvy v krajích postižených výměnou obyvatelstva dodnes vidíme na všech sociodemografických mapách, od zločinnosti přes exekuce po nezaměstnanost, rozvodovost či kvalitu vzdělávání. Kolem příčiny se ale chodí potichu a čeká se, kdy problém „vymře“. Nestane se to. Strach a pocit zmaru dosud mohou ovládat vývoj na periferii, dosud zde může kvést nenávist a zloba. Dokud nepřijde někdo odvážný, jenž by se zachoval jako Willy Brandt ve Varšavě – navzdory velké části veřejnosti, napříč převažujícím narativem, bez vytáček o příčině a následku a duchu doby a kdovíčem ještě. Odvážně a pravdivě.

Když lidovecký politik Daniel Herman pronesl v Norimberku v den 700. výročí narození Karla IV. – symbolického svorníku českých zemí a německého kulturního prostoru – svou památnou řeč začínající slovy „Milí krajané“, byl to jistě obrovský krok kupředu. Ale zůstalo jen u tohoto gesta. Když jsem se ho bezprostředně po projevu zeptal, co tedy bude následovat, abychom společně a systémově zvrátili kulturní a společenský úpadek, který dodnes působí v českých zemích obrovskou nerovnost, díval se na mě dost nechápavě. Přece existují stávající programy, kulturní a sociální, ministerstva pomáhají všem, kdo si požádají, tak proč by se stát měl nějak sám starat o někdejší německé dědictví u nás.

Dnes si těžko dovedeme představit, že by kdokoli z ministrů mohl poslat alespoň slušný pozdrav do Řezna nebo se zúčastnit piety za masakry před tři čtvrtě stoletím. Promarnili jsme mnoho příležitostí pro nastartování systémové změny. A dějící se sounáležitost tu bude plynout, i když před ní budeme sebevíc zavírat oči.

Jen proto je možné, aby se dnešní „kulturní válčičky“ scvrkávaly na poučování KSČM, která je dnes jen jednou z několika šovinistických klientelistických skupinek a o Marxovi, nedejbože neomarxismu neví nic nebo tím okázale pohrdá. Jen proto je možné, že se vrcholní politici s nulovými znalostmi o dějinách a kultuře společenství, za které mají odpovědnost, dokážou pohádat o obnovu kulturní památky se sto let starými interpretacemi čtyři sta let starých událostí. Jen proto je možné, že k Miladě Horákové se najednou hlásí lobbista komunistických despocií z nejpravicovější pravice, svobodomyslná a progresivistická levice, antikomunisté a antifašisté všech barev, sluníčkáři i identitáři. Všem je pohodlný obraz ženy, která šla s hlavou vztyčenou proti ZLU. Přemýšlet o tom, jakého je zlo vlastně charakteru, jestli náhodou není v každém z nás, jestli zrovna v tom krvavém pětačtyřicátém roce nedostalo náhodou v nejmasovějším měřítku u nás volný průběh, to je určitě nějaká provokace. My přece nemáme problém, u nás není rasismus, my jsme Češi, Slované, tohle byla vždycky česká země, Čechy… Kdo by se zabýval podružnostmi, jako že Čechy končí před Jihlavou a slovo Čech má přinejmenším tři významy (zemskou, státní, etnickou příslušnost). Ještě by mohl někdo vytáhnout Schauerovy Naše dvě otázky…

Vlastně pak ani není tak podivuhodné, že v diskusi o odkazu Milady Horákové se, ač přesvědčen o zločinnosti komunistické totalitní strany, musím zastávat v některých aspektech komunistů proti přesvědčení, že zlo je jaksi krystalické a spjaté s ideologií, organizací či společenstvím. KSČ byla jediná československá politická strana, která dokázala překonat národnostní třenice první republiky, z jejích třiceti poslanců zvolených v roce 1935 bylo pět německé národnosti. Jistě, po válce komunisté v souladu s nacionalistickým kurzem celé Národní fronty otočili a své bývalé poslance a další zasloužilé členy vypakovali do NDR. Ke zlepšení práv národnostních menšin ale došlo po roce 1948. A Klement Gottwald naučil své poddané, vystrašené vlastním špatným svědomím, rozlišovat mezi „hodnými“ Němci z NDR a revanšisty ze Západu. Tak se mohli v roce 1954 opět v parlamentu objevit Němci, byť jen dva. Protože – na rozdíl od svých zoufalých koaličních souputníků, kteří se považovali za demokraty – uměli s mocí zacházet. A když ležela na zemi pro ty, kteří v úzce vykolíkovaném prostoru hráli skoro stejnou hru, proč by měli voliči chodit za kováříčkem, když mohli jít za kovářem. Když Milada Horáková jako členka vedení Svazu přátel SSSR velebila největšího vraha v dějinách lidstva a skvělé postavení sovětských žen dávala Československu příkladem, předpokládala, že se národně a socialisticky vedená veřejnost rozhodne pro její politický směr. To vše v době, kdy její kolega poslanec Ota Hora a další prozíraví označovali Československo veřejně jako policejní stát. Vzhledem k tomu, jak minimálně se odlišovala od své komunistické kolegyně Hodinové-Spurné, nemohla v tomto souboji obstát. Skutečný demokrat může totiž v souboji s totalitářem uspět jen tehdy, nepřekročí-li zásadní principy demokratického právního státu. Ten v Československu dávno neexistoval. Přesvědčení, že v době třetí republiky šlo snad o nějakou formu demokracie, když už se tomu tak říkalo, jistě bylo velmi rozšířené. Ne vždy napadlo pozorovatele přemýšlet o tom, jaký režim vládne ve státech, které mají potřebu se oficiálně označovat za demokratické nebo lidově-demokratické. Ostatně „lidově-demokratické“ zřízení se té zaostalé kleci jménem Československo říkalo kontinuálně v letech 1945–1960. A proto, když budovatelé tohoto režimu, kteří stihli před svými bývalými kolegy z KSČ a KSS utéct na Západ, založili Radu svobodného Československa, trvalo vládě USA osm let, než pochopila, že pánové jako Zenkl a Ripka opravdu nebudou ti správní kritici režimu postavenému na násilí a lži, když tento režim sami vytvořili. Ale Američané, s poněkud jinou tradicí politické diskuse, nakonec ty naše hrdinné antikomunisty nezavřeli, jen jim tu jejich hru na politický exil přestali platit.

Tento realismus, hodnocení s odstupem, bez masové úcty, hysterie a kýče, zato s poctivou reflexí idejí a hodnot tu chybí. Milada Horáková se – navzdory své upřímné snaze o zlepšení postavení ženy v ČSR, navzdory utrpení za nacistického režimu a po svém zatčení na podzim 1949 i od svých bývalých kolegů, a navzdory aktivní spoluúčasti na budování poválečného šovinistického autoritativního režimu – stala plochou ikonou, Lidicemi antikomunismu. Stejně jako je možné při pokusu o kritickou reflexi vyhodit odbornou a poctivou ředitelku památníku a vyměnit ji za nacionalistického štváče, tak je možné roztáčet alespoň mediální lynč při pokusu neúčastnit se divadla v předem přidělené roli.

Dnešní výročí je obrovskou příležitostí poodstoupit od schémat, která jsme si navlékli nebo do kterých jsme vrostli. Je to příležitost zapomenout na koketování s předsudky a násilím, které se zas objevuje s každou druhou nově vzniklou stranou, ať vpravo, či vlevo. Je příležitostí v době, kdy se z autentických liberálů se zkušeností normalizačního útlaku nebo porevolučního aktivismu stávají identitáři bojující proti stávkujícím dětem nebo jiným kosmopolitům. Příležitostí přijmout, že dějiny a myšlenka svobody nezačínají v roce 1918 a naše odpovědnost nekončí slavným vítězstvím v květnu 1945. Šance pochopit, jak je možné, že jsme se tak rychle dostali na úplné morální dno, jako v nějakém obřím Stanfordském experimentu. Ta hranice, kde se z demokratické politiky stává autoritářství, je tenká. Najít si obětního beránka je snadné. Je to příležitost přestat nasazovat druhému psí hlavu, jestli je konzervativec, liberál či socialista, jestli je progresivní či opatrný, jestli je monarchista či anarchista, jestli je pravoslavný nebo agnostik. V prostoru, kde se unikátně pojí rozličné kulturní a ideové proudy, které společně tvoří Evropu. V tomto prostoru můžeme dál stavět kulturu na resentimentech a nenávisti, nebo na pravdě a odvaze.

Text vyšel na webu Monika Le Fay. Děkujeme za svolení k převzetí pro čtenáře deníku FORUM 24

Národní socialismus v nás – zdroje

STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945: Perzekuce státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1996
STANĚK, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 41.) Praha, ÚSD AV CR 2005
ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš, spoluautoři: David Kovařík, Matěj Spurný, Tomáš Staněk, Pavel Maršálek, Češi a Němci do roku 1945. Středokluky 2010. Díl I. z řady: ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951
Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti. Československo 1918–1989, ÚDV (rok neuveden)
Dumský, Lukáš: Retribuční soudnictví v poválečném Československu, diplomová práce, VŠE, Praha 2013
Tomášek, Dušan: Vláda emigrantů, Epocha, Praha 2012
Poslanecká sněmovna PČR – digitální knihovna, stenozáznamy z Prozatímního a Ústavodárného NS
Havel, Václav: Spisy I.-VII., Torst, Praha 1999
Archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové
Sbírka zákonů ČR
Churaň, Milan: Postupim a Československo: Mýtus a skutečnost, Libri 2001
Rudé právo 13. 12. 1947
Vlasta 1947
Drtina Prokop: Československo, můj osud, Praha 1992
Hlasatelka, měsíčník Ústředí žen Čs. strany národně socialistické, 1947
Projevy prezidenta republiky Edvarda Beneše
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/projev-dr-edvarda-benese-v-praze-16-kvetna-1945/
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=3368, též Nedělní slovo národa, č. 6, roč. 1, 13. 5. 1945

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner