Bývalý vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný FOTO: Ministerstvo obrany ČR / se souhlasem
FOTO: Ministerstvo obrany ČR / se souhlasem
ROZHOVOR / „Nekompetentnost“. Tak hodnotí Tomáš Kopečný, bývalý „ukrajinský“ zmocněnec Fialovy vlády, vystupování premiéra Andreje Babiše (ANO) na summitu NATO v Ankaře i během setkání Koalice ochotných v Paříži. Působil nejdříve na Ministerstvu obrany ČR, mimo jiné jako ředitel odboru průmyslové spolupráce a náměstek. Poté, co v únoru 2022 rozpoutalo Rusko dobyvačnou válku proti Ukrajině, se stal klíčovou osobou v organizování české podpory napadené země. V letech 2023–2025 byl vládním zmocněncem pro rekonstrukci Ukrajiny, na jaře 2026 byl jmenován zvláštním zmocněncem Hospodářské komory ČR pro Ukrajinu. „Obdivuji ukrajinský odpor k fňukání,“ říká Tomáš Kopečný v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Zdá se, že Západ čili EU a NATO si dosud neurčily jasný strategický cíl pro probíhající rusko-ukrajinskou válku. Anebo ano?
Domnívám se, že strategický cíl Západu je relativně jasný a tkví v jediné věci, kterou je udržení Ukrajiny jako suverénního státu. Nejde tudíž o protahování válečného konfliktu, jak to vykresluje ruská propaganda, ale o zachování Ukrajiny jako státního celku v mezinárodně uznávaných hranicích. Pokud to má znamenat i porážku Ruska, pak Západ rozhodně nedělá dost. Ovšem základní priorita je, aby Ukrajina přežila. Rusko má vlastní agresivní strategii i vůči Západu, navíc rozpracovanou do operačních podrobností, což by pro nás mělo být varovné i inspirativní.
Státy jako Estonsko, Litva nebo Lotyšsko vědí, jak s tím ve své zahraniční politice pracovat a dělají to mnohem lépe než třeba Česko nebo Nizozemsko. Problém je, že u největších západních mocností, včetně Spojených států, absentuje jasný přístup k Rusku, což vede k přešlapování na místě v otázce protiruských sankcí i vojenské podpory Ukrajiny. Přitom jde o to, kam až dovolíme Rusku rozprostřít v Evropě svůj vliv. Američané vidí šachovnici jinak. Pro ně je důležité, jakou úlohu bude hrát Rusko v jejich soupeření s Čínou. Jde o vliv ve Střední Asii a Indo-Pacifiku.
Čím je dnes vlastně v mezinárodním kontextu Rusko?
Rusko je revizionistická velmoc s imperiálními ambicemi. Ruská federace představuje konglomerát velmi rozdílných regionů, které byly připojovány koloniální expanzí, utlačováním mnohých národů a jejich rusifikací. Známe to i my, kdo jsme si prošli takzvaným socialistickým vzdělávacím systémem, když jsme na vlastní kůži zažívali, co znamená ruský imperiální kolonialismus. Všichni se museli povinně učit jazyk okupační mocnosti a dějiny z ruské perspektivy. Vzpomeňme si, jak se tehdy ve školách vykládalo o druhé světové válce. Sovětská expanze měla všechny rysy tradičního ruského imperialismu.
A dnešní Rusko? Krátce před invazí v únoru 2022 se Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničních věcí, nechal slyšet, že Putin má v podstatě jen tři rádce: Ivana Hrozného, Petra Velikého a Kateřinu Velikou. Jako čtvrtého bych přidal ještě Stalina. Počet Stalinových soch a pomníků teď v Rusku významně roste. Dnešní Rusové jsou programově formováni v duchu ruského imperialismu a kolonialismu, který je pro ruskou elitu vzorem.
Nestraší i v hlavách výrazné části českých občanů ruské imperiální narativy?
Ano, určitě. Část české populace a politické reprezentace vyrůstala ještě za komunismu. Mnozí úplně vytěsnili fakt, že jsme byli v přímém područí Moskvy a okupováni jejími vojsky. Zapomněli, jaká zde měli Sověti a sovětští vojáci privilegia. Někdejší rusifikace našeho školství má značný podíl i na tom, že tady stále panuje představa o Rusku jako velké, výjimečné a nepřemožitelné zemi se vznešenou kulturou. Právě mýtus o ruské nepřemožitelnosti byl v Česku velmi živý, ale Ukrajina ho svou odvahou a nezlomností už dávno rozmetala. Jestli Rusko chtělo mít z Ukrajiny svou nárazníkovou zónu, tak nyní je to naopak. Evropa má v Ukrajině silný štít s velmi zkušenou armádou, s řádově lepším balistickým programem a výrobními kapacitami než všechny evropské země dohromady.
Často se tvrdí, že Západ vystupuje vůči Rusku a Východu arogantně. Nejsme spíše svědky ruské nenávisti vůči Západu?
Západní intelektuálové v posledních desetiletích podrobili pohled Západu na Východ, chcete-li Orient, ostré sebekritice. Odmítnutí takzvaného orientalismu představuje jeden ze zásadních formativních momentů, který způsobil, že imperiální minulost západních států a národů začala být vnímána jako něco negativního. Takový obrat v ruské intelektuální sféře nikdy nenastal, není tam ani náznak reflexe ruské imperiální a koloniální minulosti nebo ruských stereotypů o Evropě a Západu. Žádná kritika okcidentalismu. I pro ruské opozičníky a liberály je příběh o ruské expanzi něčím posvátným. Stejně tak jsou v Rusku všudypřítomné iracionální nenávist a opovržení vůči Západu i strach z něho.
Například v Africe vystupuje Rusko v duchu sovětských tradic jako bojovník proti kolonialismu a testuje si zde jako v laboratoři psychologické informační operace, které hodlá využít pro další evropskou expanzi. Ve vztahu k Evropě funguje v Rusku jakýsi druh závisti, z níž pramení i dvojí ruský přístup: To, co nenávidím, je třeba ukořistit, anebo zničit. Připomeňme, jak Rusové brutálně dobývali ukrajinský Mariupol. Rusko je dnes lídrem globálního okcidentalismu čili nenávisti vůči Západu. Pod praporem této ideologie se snaží shromáždit řadu asijských, afrických i latinskoamerických zemí, takže vzniká bizarní koalice, k níž vedle Ruska patří i Čína, Írán nebo Severní Korea.
V Trumpových představách to jsou Spojené státy, Rusko a Čína, kdo spolu zápasí o zóny vlivu ve světě. Kam se poděla Evropa? Kdo je podle vás skutečný evropský státník vnímající globální výzvy?
Pro mě je nejvýraznějším evropským státníkem německý spolkový kancléř Friedrich Merz. Je poslední ze své generace, přesto velmi dynamický a vitální. Pravda ale je, že ačkoliv tento křesťanský demokrat boduje v zahraniční politice, tak naopak ztrácí v té domácí. Další takovou osobností je francouzský prezident Emmanuel Macron. Jenže americký postoj k Evropě je nyní velmi ambivalentní. Donald Trump miluje jedinou věc, a tou je síla. Evropa by se měla probudit a dát najevo, že hodlá vlastními silami odstrašovat Rusko. Američané po nás nechtějí, abychom se věnovali Indo-Pacifiku, kde USA soupeří s Čínou, nýbrž by uvítali, abychom se postarali o svou obranu vůči Rusku. Pravda ovšem je, že americké základny už dávno neměly být v Německu, ale na východním křídle NATO, v Rumunsku, v Polsku a baltských zemích.
Evropané hodně mluví, což Američany dost frustruje. Macron má skvělé projevy, ale Evropa potřebuje především investice do vlastních obranných kapacit. Pro obranu Evropy jsou stále důležité země jako Francie, Německo a Velká Británie. Polsko takovým lídrem není, poněvadž za sebou nesjednocuje a jede takříkajíc samo na sebe. Avšak buduje armádu, která brzy bude největší a nejsilnější v Evropě. Bohužel Česká republika se nyní stala v NATO špatným partnerem a opravdu nejhorším spojencem. Poláci budou raději dávat osm procent HDP na obranu, než aby se opět stali ruskou gubernií.
Evropané jsou závislí na Američanech ve zpravodajských informacích a protivzdušné obraně, zbytek si vyrobí sami. Co se týče USA, tak tam dnes existují čtyři politické proudy: MAGA, tradiční republikáni, tradiční demokrati a radikální levice. A jedině tradiční demokrati nejsou izolacionisté. S tím musíme pragmaticky pracovat.
Co nám o stavu české diplomacie a zahraniční politiky prozradily summit NATO v Ankaře a setkání Koalice ochotných v Paříži?
Summit v Ankaře měl primárně ukázat Američanům, že se jako Evropané opravdu staráme o vlastní píseček, jinak řečeno rozvíjíme evropské obranné schopnosti. Koalice ochotných se v Paříži věnovala otázkám budování vlastních balistických raketových schopností. Projekt FREYA, na němž evropské země spolupracují s Ukrajinou, se dotýká především protivzdušné obrany. Proč? Protože jde o něco, co Evropa dosud nemá. Proto se devět států plus Ukrajina dohodlo na spolupráci. Přijet do Paříže a začít tam bez předchozích jednání vykřikovat cosi o Europatriotech, jak to učinil český premiér Andrej Babiš, je výrazem nekompetentnosti.
Ale snažím se být optimista, takže stále vidím šanci na nějakou nápravu. V českém zájmu je, abychom se na zmíněném projektu podíleli, poněvadž v Česku máme firmy, které vyrábějí komponenty důležité pro protivzdušnou obranu. Stále se ještě můžeme připojit, ale možné je to jen v takovém případě, že budeme ctít pravidla klubu, jehož chceme být součástí. České politické reprezentaci bohužel dlouhodobě nedochází, že je třeba plnit členské závazky.
Dříve jsme se mohli v NATO schovávat za několik troublemakerů, ale teď už jsme úplně nejhorší. Jméno České republiky je negativně zmiňováno i v americkém Kongresu a je to velká ostuda. Přitom angažovanost v budování evropské obranyschopnosti by znamenala investice do české ekonomiky, podpořila by české firmy a zaměstnanost, přinesla nové technologie. Babišova vláda by měla říct pravdu. O projektu FREYA se jedná už od května, ale nevěnovali jsme tomu pozornost, protože se tam objevilo slovo Ukrajina a my teď Ukrajinu oficiálně nemáme rádi. Jenže celý projekt je postaven právě na technologii ukrajinské firmy Fire Point.
Do Koalice ochotných bychom měli přijít s tím, že se nakonec připojíme a budeme do projektu dávat peníze. Neměli bychom neustále jen spekulovat, jak v rámci NATO vykážeme nějaký úsek nové dálnice nebo využívání civilního letiště armádou jako výdaj na obranu. Dánská a nizozemská vláda už díky ukrajinsko-evropské spolupráci získaly velmi dobrý byznys pro svoje firmy a nejsou to přitom žádné zbrojařské velmoci.
Byl jste vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Co z projektů, spuštěných ještě za Fialovy vlády, dnes zbylo?
Budu velmi konstruktivní a naprosto férový. Z toho, co bylo mezi Českem a Ukrajinou domluveno, jsme nepřišli skoro o nic. A další projekty jsou dotahovány, třeba i díky vicepremiérovi Karlu Havlíčkovi. Evropská komise teď naší Národní rozvojové bance potvrdila miliardové záruky pro české firmy působící na Ukrajině. Babišova vláda tak bude paradoxně podporovat Ukrajinu podobně jako Fialův kabinet, v některých aspektech dokonce kvůli dobíhajícím projektů i více. Jenže se za to bude stydět. Předchozí vláda toho oproti velkým očekáváním dělala relativně málo. V podpoře Ukrajiny jsme byli až na 22. místě, ačkoliv to v médiích vypadalo jinak.
Zároveň ale platí, že Česko tehdy bylo hybatelem mnoha projektů, to je pravda a jsem na to hrdý, byť nakonec jsme nebyli nijak výrazně finančně zapojeni. Uměli jsme věci dávat do pohybu a realizaci platil někdo jiný. To je realita. Pro Ukrajinu to bylo samozřejmě dobré, poněvadž nikdo jiný nedokázal vymyslet systém jako je například muniční iniciativa. Důležité je, že Babišova vláda toho dělá pro Ukrajinu zhruba stejně, ale stydí se to přiznat.
A víte, co je na tom tragické? Že novým projektům to ubližuje mnohem víc, než když jsme do nich dávali relativně málo peněz. Samozřejmě mě štvalo, že Fialova vláda nepodporovala Ukrajinu mnohem víc, ale ono to vlastně fungovalo. Vždy jsme dokázali na mezinárodní úrovni najít partnery, kteří do našich projektů dávali každoročně miliardy. Nemělo by ovšem zapadnout, že nejštědřejšími podporovateli Ukrajiny jsou čeští občané.
Svého času jste vzbudil pohoršení ponožkami s vyobrazením hořícího Kremlu. V Rusku a přímo v Moskvě teď často hoří, co to s vámi dělá?
Když jsem si poprvé v roce 2023 ty ponožky na Ukrajině koupil, primárně jsem to vnímal jako mentální a motivační symbol ukrajinské odolnosti. Kvůli ruským útokům jim hoří města, v plamenech je i Kyjev, ale oni se nehroutí a nekňučí. Z Ukrajiny znělo: Bacha, aby se vám, Rusům, nestalo to samé! A dali si to na ponožky. To je pro mě ohromně silný příběh, proto jsem je tak rád nosil. A nyní se z něčeho, co mělo nejprve jen symbolickou rovinu, stala realita. V roce 2024 začali Ukrajinci vyvíjet vlastní drony a rakety, o rok později toho vyráběli víc než všichni Evropané dohromady a letos už hoří Moskva.
Obdivuji ukrajinský odpor k fňukání. Ukrajinci statečně bojují s ruskými agresory a nyní zasahují strategické cíle v Rusku vzdálené i 2500 kilometrů od ukrajinských hranic, a to včetně Moskvy. Je to fenomenální. Problém je, že také Rusové vyrábějí stále víc raket a ukrajinská protivzdušná obrana už na to nestačí. Platí to však i obráceně, neboť stejně děravá je i ruská protivzdušná obrana. Výsledkem tudíž bude stále větší míra destrukce na Ukrajině i v Rusku. Válka může trvat i několik dalších let, obě společnosti jsou připravené tuto situaci snášet. Ale abych ukázal určitý optimismus: Ukrajinci se nesmířili s tím, že k nim Rusové přistupují z pozice koloniálního impéria. A dnes jsou to oni, kdo učí ostatní Evropany, jak se bránit agresivnímu Rusku.
