Vůdce SPD a předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Tomio Okamura z hnutí SPD má zase jasno. Oseká neziskovky, přestane „živit Ukrajince“ a postará se o to, aby stát přestal podporovat všechny ty, kteří podle něj „vysávají systém“. Jenže se nikdy nezmíní o tom, že právě on sám patří mezi ty, kdo na českém rozpočtu sedí jako žába na prameni. Je k němu přisátý jako klíště už víc než deset let.
Od svého vstupu do politiky v roce 2013 inkasoval Tomio Okamura prostřednictvím dvojice svých politických projektů nazvaných Úsvit přímé demokracie a SPD ze státních příspěvků již stovky milionů korun. Samozřejmě z peněz všech daňových poplatníků, tedy i těch, kteří ho nevolili, nebo těch, proti kterým se sám aktivně vymezuje.
K tomu je ještě nutno připočítat členské příspěvky, dary či různé další zdroje. A hned víme, proč Tomio dělá doslova všechno možné pro to, aby si křeslo udržel. Vždyť jinak by se musel zřejmě vrátit k provozování cestovky pro plyšáky. A že by mu „venčení“ Labubu přinášelo takové bezpracné zisky, lze s úspěchem pochybovat. K prodeji popcornu v kině či k popelařině by se asi také už nevrátil.
To jsou paradoxy, řekla by jedna z postav Václava Havla. Politik, který se stylizuje do role ochránce „obyčejných lidí“ před parazity, je sám profesionálním příjemcem státních dotací. Zatímco běžní lidé se podle něj každý měsíc perou s účty, on ročně inkasuje z veřejných peněz miliony, které by se daly použít rozhodně rozumněji.
Okamurovým tradičním terčem jsou „neziskovky“. O nich obvykle hovoří v tom smyslu, že jsou jen přisáty na veřejných financích a nic „našimlidem“ nepřinášejí. Jenže žádná neziskovka v České republice, a to ani ta největší, nedostává z rozpočtu takové sumy, jaké od státu proudí na stranické účty SPD a předtím proudily do Úsvitu přímé demokracie.
Velice pikantní je, že Okamura by neziskovkám chtěl peníze vzít či je osekat co nejníže, ale nikdy se slovíčkem nezmínil, že by chtěl snížit státní příspěvky politickým stranám. Asi tuší proč. Bez těchto „dotací“ by jeho SPD skončilo během pár měsíců.
Jenže v zemi, kde politické strany dostávají od státu stovky milionů ročně, takřka neexistuje kontrola, jak je s těmito financemi nakládáno. Jakási kontrola sice oficiálně existuje, ale ve skutečnosti to je jen pouhá formální fraška. Existuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, ale jeho pravomoci jsou v tomto (a nejen v tomto) bodu omezené. A Nejvyšší kontrolní úřad, který umí provést skutečně hloubkovou kontrolu, nesmí do financí stran ani nahlédnout.
Jednoduše řečeno, Okamura a jemu podobní si mohou se stranickými penězi dělat prakticky cokoliv, a stát nemůže ani pípnout. Pokud by někdo chtěl do hospodaření politických stran zavést opravdu pořádek, musel by zrušit Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí a veškerou kontrolu svěřit NKÚ. To už by bylo pro Okamuru, ale nejen pro něj, dost rizikové.
Popelář tunelářem?
Kdo si pamatuje hnutí Úsvit přímé demokracie, ten ví, že to byla Okamurova první politická loď. A také první bárka, kterou potopily podezřelé finanční praktiky.
Podle investigativních reportáží České televize, Info.cz a dalších médií šlo o to, že prakticky celý státní příspěvek, šlo přibližně o 120 milionů korun, skončil v rukou firem, které byly napojeny přímo na Okamuru a jeho spolupracovníky, třeba Radima Fialu. Například agentura Productions 1991 s.r.o. či firmy ATM a 10 Minut inkasovaly miliony za marketingové služby, jejichž obsah byl spíše záhadou než reklamní kampaní.
Reportéři ČT dokonce získali kopie smluv z podzimu 2013, které ukazují, že z celkové částky mělo až 46 milionů jít přímo „zastánci chudých“ Tomio Okamurovi. Není tedy až tak překvapivé, že se to některým členům Úsvitu nelíbilo a že tento stranický skandál začali řešit tak vehementně, až byl Okamura v roce 2015 vyloučen. S ním odešlo pár věrných a založili si další hnutí na dojení veřejných financí, současné SPD. Policie případ vyšetřovala, ale nakonec ho odložila, protože se jí nepodařilo shromáždit dostatek důkazů k trestnímu obvinění.
Morálku Okamura nikdy neřešil a neřeší. Naopak místo aby se z veřejného života stáhnul a byl rád, že vyvázl bez stíhání, rozjel naprosto stejný model založený na xenofobii, nenávisti, rasismu a neprůhledném účetnictví. Jen do tohoto koktejlu ještě přidal proruské ingredience, aby to pro jeho voliče mělo ty správné grády. Je to politická strategie stará jako populismus sám. Rozdmýchat nenávist, ukázat na vybraného viníka, hodně křičet a každého oponenta napadat. V takovém guláši se pak otázka, kam mizí veřejné peníze, dost dobře ztratí.
Okamura rád mluví o „zlodějích z Bruselu“ či o „zkorumpovaných elitách“, jenže jeho vlastní politická historie je doslova učebnicí neprůhlednosti a finančních manipulací. S vážnou tváří káže o morálce a vlastenectví, a zatím z kapes občanů léta tahá milion za milionem.
Tuzemská politika by potřebovala méně lidí mluvících o „parazitech“, kteří si za pomoci neprůhledného účetnictví staví „Takešiho hrad“, a více těch, kteří se skutečně chovají vůči veřejným penězům odpovědně. Skutečnou pijavicí totiž nejsou neziskovky pomáhající třeba uprchlíkům nebo jiným potřebným lidem, ale politik, který se tváří jako spasitel, ale žije z našich daní.
