Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Média si po rozhodnutí Ústavního soudu budou muset možná dávat pozor na to, jak oslovují jednoho z předních politických manipulátorů Tomia Okamuru. Ten k této instanci nakonec dotáhl svůj spor o to, jestli se mu může říkat Pitomio.
„Média, mnohdy označovaná za ‚hlídacího psa demokracie‘, musí respektovat její principy a základy, na kterých stojí, zejména úctu k základním právům každého člověka, především k jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a k ochraně jeho jména, jakož i politický pluralismus a otevřenost demokratické společnosti,“ sdělil senát konstitučního tribunálu se zpravodajem Radovanem Suchánkem.
Případem se zabýval i Nejvyšší soud, podle kterého se na zkomolení jména a jeho spojení s hanlivým výrazem má pohlížet podobně jako na kreslenou karikaturu, která zveličuje, přehání a ironizuje, jen místo jména pracuje s podobou. Pokud stojí na reálném základě a nepřekračuje meze přiměřenosti, je přípustná. Jenže podle ústavních soudců se justice nezabývala kauzou dostatečně, nezohlednila některé okolnosti, nedostatečně odlišila skutková tvrzení od hodnotících úsudků a kritiku jednotlivce od kritiky jeho názorů a postojů.
Tak dobře, když to říká Ústavní soud, vezmeme to v úvahu a počkáme, jak se zase vyjádří soud nižšího stupně. Zápletka je ale v něčem jiném. Pokud jde o věc samotnou, samozřejmě na základě pozorování dobře víme, že Okamura není pitomý. On pouze pronáší výroky, které se jeví jako pitomé a jsou určeny pro publikum, které samo příliš inteligence nepobralo. Jsou takové úmyslně.
Část nechytrého českého publika potom na základě Okamurových nesmyslů považuje mluvčího za génia a spasitele, který jediný je schopen vyvést národ z temnoty ke světlu. Nějaká fakta jeho voliče vůbec nezajímají. Aby se k nim náhodou tito lidé nedostali, zablokuje kritiky a každého, kdo by poukázal na jeho demagogii pod jeho příspěvky na sociálních sítích.
O jiném Vůdci se říkalo, že je „génius průměrnosti“. Okamura je ovšem géniem podprůměrnosti, nebo bychom mohli použít označení, které sám o sobě použil Donald Trump, že je „stabilním géniem“. Má podobný talent jako Miloš Zeman a v o něco méně úspěšné verzi kdysi Miroslav Sládek. Dokáže vycítit, jaké frustrace ovládají určité skupiny lidí, zaměří se na ně a sděluje jim srozumitelným jazykem své recepty. Jede se svým kázáním do domova důchodců, je slyšet na každé návsi a zamoří tím sociální sítě a je v tom do určité míry úspěšný. Nestačí to na to, aby vybudoval politickou stranu, která bude schopna zvítězit ve volbách. V našich poměrech ale potřebuje pět procent na to, aby se dostal Poslanecké sněmovny, a tři procenta na státní příspěvek za voličské hlasy. A to není málo.
On sám těm nesmyslům, které vykládá, věří sotva tak na 20 procent. Kdyby bylo výhodné říkat cokoli jiného, jistě by to udělal. Potenciál extremistů ve společnosti se odhaduje asi na 20 procent. Za určitých okolností, když má společnost problémy a lidé pocit, že se s tím nic nedělá, může to narůst na 30 nebo 40 procent a někdy se to blíží až k polovině populace. Pak záleží na tom, jací lidé, jakého typu, nakonec dorazí k volbám. Tak to bylo, je a bude. Aspoň pokud bude trvat zesměšňovaná liberální demokracie.
Demokratičtí politici jsou proti predátorům a manipulátorům poněkud v nevýhodě. Mohou je napodobit pouze některými technikami, pílí a snahou o srozumitelnost. Nesmí ovšem lhát a slibovat všechno všem. Nezbývá jim nic jiného než prostě zvýšit výdej osobní energie a snažit se být trochu kreativní. Vlastně ne trochu. Také záleží na tom, aby demokratické strany byly demokratické i uvnitř a měly mechanismy, aby schopné a samostatné lidi nechaly vystoupat nahoru a aby je společnost taky viděla. Pitomio sem, Pitomio tam, to je jedno. Rozhodne nakonec tohle.
