Tomio Okamura a Jindřich Rajchl (oba v poslaneckém klubu SPD) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Tomio Okamura si na síti X připomněl výročí bitvy u Vídně a udělal s událostí to, co dělá se vším. Slepil dohromady jednoduchý příběh o statečných křesťanech, kteří porazili zlé muslimy. Pak z toho rovnou vyvodil, že Fialova vláda zradila předky, protože podepsala migrační pakt. Je to pokus o úhledný oblouk od roku 1683 do roku 2024. Oblouk má ale ve své smělé konstrukci jistou trhlinu, protože nic ze závěrů našeho historika samouka není pravda.
„Ve dnech 11. a 12. září si připomínáme vítězství evropských křesťanských vojsk u Vídně nad agresivní islámskou Osmanskou říší. Na tomto vítězství se výrazně podíleli i Češi, v čele se Zdeňkem Kašparem Kaplířem ze Sulevic, který velel obraně Vídně. Muslimskou expanzi porazila spojená vojska Svaté říše římské (jejíž součástí bylo i České království) a Polského království. Toto je odkaz, kterého bychom se měli držet, a svobodné evropské národy by měly spolupracovat při obraně našeho křesťanského dědictví,“ vykládá udatný obránce všeho křesťanstva z tubusové vily.
Pak Okamura provede ještě aktualizaci, kvůli které se celou tu dobu namáhal. „Naši svobodu draze zaplatili krví naši předkové a my nemáme právo toto dědictví ztratit pro naše potomky. I proto odmítáme Migrační pakt EU, který vyjednala Fialova vláda.“
Okamura si jméno Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic přečetl správně, ale hned se vydal klopýtat ideologickou a naprosto ahistorickou zkratkou. Bitva je vylíčena jako čistý střet civilizací, křesťanství proti islámu, „my“ proti „nim“. Tady se skutečná historie s povídačkamu z letáčku SPD značně rozchází.
Vojsko, které Vídeň zachránilo, totiž nebylo žádnou uniformní křesťanskou armádou. Polský král Jan III. Sobieski, bez jehož kavalérie by bitva dopadla jinak, vládl mnohonárodnostnímu a mnohonáboženskému společenství. K Vídni přivedl i oddíly muslimských Tatarů zvaných Lipkové. Ti se v Litvě usadili už koncem 14. století poté, co jim velkokníže Vytautas poskytl azyl a náboženskou svobodu, a od té doby patřili k nejvěrnějším vojákům polsko-litevského státu. U Vídně sloužili pod tatarským poručíkem Samuelem Murzou Krzeczowským a na přilbách nosili slámu, aby si je nikdo nespletl s krymskými Tatary bojujícími na osmanské straně.
Král Sobieski o svých Tatarech po bitvě psal manželce s uznáním, jak jsou věrní a spolehliví. Muslimové tedy Vídeň nejen obléhali, ale i bránili. Nebylo to naposled, co se vyznamenali. Bojovali dokonce i v roce 1939 proti nacistům.
Stejně deformovaná je i představa nějaké jednotné křesťanské fronty. Francouzský Ludvík XIV., „nejkřesťanštější král“, měl s osmanským sultánem formální alianci trvající desítky let a bitvu využil k tomu, aby oslabil Habsburky jako svého křesťanského konkurenta. Francouzské jednotky v té době vázaly habsburské síly na západě. Odpůrci mu proto přezdívali „nejkřesťanštější Turek“. A protestanté v západní Evropě, počínaje Vilémem Oranžským, který už v roce 1566 žádal sultána Sulejmana o pomoc proti Španělům, viděli v Osmanech spíš potenciálního spojence proti katolickému útlaku než nepřítele civilizace.
Jinými slovy, rok 1683 nebyl svědkem matky všech bitev kulturních válek, ale šlo o změť mocenských zájmů, kde náboženství sloužilo jako nálepka, ne jako vysvětlení. Historik Dag Herbjørnsrud o tom psal na Aeon.co jako o příkladu spolupráce napříč etniky a náboženstvími, ne jako o civilizačním střetu. Kdo z toho dělá jednoduchou bitvu křesťanů proti muslimům, buď dějiny nezná, nebo je záměrně ohýbá. U Okamury je nejspíš bezpečnější sázet na to druhé, protože účel je zřejmý. Bitva u Vídně má posloužit jako historická rekvizita pro odmítnutí migračního paktu, což Okamura v tweetu sám přiznává.
Nejpůvabnější na tom je, že stejný pán, který vytáhne středověké sultánovy bojovníky, aby zdůvodnil obavu z dnešních migrantů, nemá sebemenší problém s tím, když k hranicím Evropy táhnou vojska ruské armády. Cizí barbaři mu očividně vadí jen tehdy, když se to politicky hodí. Také by bylo zajímavé vědět, jestli o nebezpečí islámu všechno vyložil i při své schůzce s íránským velvyslancem.
Šéf SPD použil historii jako kus utrženého hadru a mává s ním jako náčelník kmene v pomyslné bitvě místo praporu. Není to poprvé. Jako dětská hra by to bylo pochopitelné, ale předseda sněmovny by se měl trochu krotit.