Bylo jen otázkou času, kdy bude muset velký předseda Tomio Okamura zareagovat na smutný fakt, že uprchlická vlna značně polevila, a to na stav z doby, kdy se o ní vůbec nemluvilo. Tak trochu se pustil do ochrany domácích zvířátek, k čemuž má jako průvodce plyšáčků blízko, ale to nestačí.
Řešení se ale našlo. Další hrozbou bude také imigrace, ale tentokrát německých důchodů, co k nám budou prchat před islamizací Evropy a zdraží nám tu bydlení.
Tomio píše: „Do ciziny odchází žít stále víc německých důchodců potom, co se v Německu děje ohledně kriminality způsobené masovou imigrací. Ve střední Evropě je relativně bezpečno a za německý důchod se jim tu může dobře žít. Jejich nejoblíbenějším místem odpočinku je Švýcarsko a Rakousko, ale zájem projevují ve zvýšené míře i o středoevropské země včetně České republiky. Musíme se tedy připravit na příliv ,uprchlíků‘, tentokráte ale ne z arabských zemí a Afriky, ale původních Evropanů ze západní Evropy, kteří budou utíkat před islamizací svých zemí a s tím spojenou zhoršenou bezpečnostní situací.“
Bude se to prý stupňovat. Jeden by řekl, že příliv čistokrevných a čistotných původních Evropanů Okamuru potěší, ale kdepak: „Když zde budou Němci, Nizozemci, Švédové či další občané islamizovaných zemí západní Evropy skupovat nemovitosti, poroste cena nemovitostí pro české občany. To nesmíme připustit.“
Tak to jsme zvědaví. Předně na to, jaký strašlivý příval to bude. Že by Němci prchali před kriminalitou, není moc pravděpodobné, protože v Německu klesla. Stejně tak klesá i porodnost muslimů, a to výrazně. Ale i kdyby sem z nějakého důvodu chtěli němečtí důchodci zamířit, těžko jim v tom bude někdo moci bránit, protože máme volný pohyb osob.
Především se nám ale nezdá, že by se německý důchodce hrnul do českých paneláků, byť teď často zateplených a natřených na veselé pastelové barvy. Ten vystrašený muž ostatně sám uvádí číslo, kolik u nás těch německých seniorů žije: 2.783. To je výsledek děsivého nárůstu o pět procent.
S tím bychom ale měli něco dělat. Mělo by jich být tak desetkrát tolik, abychom mohli mít pocit, že nás někdo považuje za normální zemi, kde se dá žít.
