Výročí okupace zbytku Československa je příležitost pro různé síly. Pro takové, jako jsou třeba okamurovci a další svérázní vlastenci, to samozřejmě znamená i připomenutí mnichovské dohody z roku 1938, která měla podle představ některých lidí zachovat „mír pro tuto dobu“. Válka nakonec přišla, protože přinejmenším německému vůdci o žádný mír nešlo.

Šok z toho, jak nakonec Československo zůstalo opuštěné, je pochopitelný, ačkoliv s odstupem dlouhé doby si musíme přiznat, že politici první republiky se zřejmě málo starali o to, jaké vztahy máme s našimi bezprostředními sousedy a k našim vlastním menšinám. To nemá západní velmoci, které byly pod tlakem vlastní pacifisticky naladěné veřejnosti a stále ještě traumatizované zkušeností první světové války, omlouvat. Je to jen připomínka, jak jsme si vlastní pozici oslabili víc, než to bylo nutné.

Šéf SPD Tomio Okamura má ovšem jasno. Na svém facebooku napsal: „Nesmíme spoléhat jen na ‚spojence‘! 14. 3. 1939 byla zahájena okupace českých zemí německou armádou. Šlo o národní tragédii, která znamenala skutečné ohrožení fyzické existence našeho národa. V průběhu okupace byl přijat plán konečného řešení české otázky, který chystal naši fyzickou likvidaci a odstranění českého národa z prostoru Čech a Moravy. Okupace byla logickým a nevyhnutelným důsledkem mnichovské zrady, kdy naši západní ‚spojenci‘ věrolomně vydali střední a východní Evropu Hitlerovi. Poučení z této tragédie je zřejmé. Musíme důsledně chránit naši suverenitu, nespoléhat na ‚spojence‘ a nenechat jiné rozhodovat o našem osudu.“

Upřímně řečeno, Mnichov sem, Mnichov tam, spojenci nerostou na stromech a nedají se kupovat podle nabídky z nějakého katalogu. Státy spojují společné zájmy. To není romantická záležitost, není to ale ani jen cynický kalkul. Žijeme v části světa, kde se za hodnotu považuje, že lidé si volí a kontrolují ty, kdo o nich rozhodují. Říká se tomu liberální demokracie. Také jsme tu – aspoň někteří – přesvědčeni, že je lepší se spojovat do větších celků, abychom se v našich zájmech posilovali (Evropská unie) a abychom je bránili proti mocnostem, které mají jiné zájmy (NATO).

Okamura a jeho strana a některé další útvary se pokoušejí toto uspořádání zničit. Když se podíváme na to, kdo jsou jejich „kamarádi“, tak stačí vyjít z jejch vlastních vyhlášení. Strana Marine Le Pen ve Francii, která si půjčovala peníze na volební kampaň od ruské banky, Salvini a jeho strana v Itálii, kterým ruské peníze také voní, Viktor Orbán, který svěřil maďarskou jadernou energetiku do rukou Rusů a hodlá nastěhovat do Budapešti ruskou banku, která bude mít výsady jako velvyslanectví.

Pokud Okamura slovo spojenci píše v uvozovkách, měl by asi ukázat, jaké spojence bez uvozovek navrhuje jako alternativu. Nebo že bychom vyhlásili neutralitu a naprostou suverenitu jako kdysi Albánie za časů soudruha Envera Hodži? Byl by to jistě zajímavý experiment a možná by se na to ze světa jezdili dívat. Spíš by se nás ale po opuštění někdo nezištně ujal.