Něco humoru a pak teorie totality.
Nejdřív ta legrace (vždycky je nejdřív legrace, co pak lidi rychle přejde):
Paní učitelka se ptá dětí, jak by popsaly socialismus.
Děti se hlásí a odpovídají:
– Jako vonnou růži uprostřed louky…
– Jako modré nebe bez mráčku…
– Jako…
Až zvedne ruku Pepíček a praví:
– Jako loď v rozbouřeném oceánu.
– Aha, to jako myslíš ten pocit bezpečí a tak?
– Ale ne. Všem je na blití a nikdo nemůže vystoupit!
Teď ta teorie totality.
Tymothy Snyder ve své knize Tyranie (Paseka, Prostor, 2017) píše o tom, jak se nedemokratické strany mohou k moci dostat demokraticky a pak nastolí svůj režim:
„Strany, jimž se podařilo zapudit všechny rivaly a přetvořit celé státy, nebyly všemohoucí od začátku. Využily určitého historického momentu k tomu, aby oponentům znemožnily politickou existenci…
Kdykoli se fašistům, nacistům či komunistům v průběhu třicátých a čtyřicátých let dařilo ve volbách, následovala směs spektáklu, represí a postupného omezování opozice ‚salámovou metodou‘. Lidé se zpravidla nedokázali dost rychle zorientovat, někteří skončili ve vězení a jiní prohráli v přímém střetu…
Hrdina jedné knížky Davida Lodge říká: každý se jednou miluje naposledy, ale neví přitom, že je to naposledy. S hlasováním je to stejné. Část Němců, kteří v roce 1932 hlasovali pro NSDAP, určitě chápala, že se asi na delší dobu jedná o poslední reálně svobodné volby, ale většina si to neuvědomovala. Někteří Češi a Slováci, kteří v roce 1946 hlasovali pro KSČ, asi věděli, že hlasují pro konec demokracie, ale většina si myslela, že ještě budou mít šanci na opravu.“
V tom je právě ten problém. Jak snyder připomíná, Rusové kteří volili v roce 1990, nevěděli, že jsou to poslední svobodné a spravedlivé volby v jejich zemi, jenže tak to bylo a je to tak dosud. „Každé volby mohou být poslední, nebo přinejmenším poslední v životě dotyčného hlasujícího.“
Jak spolu souvisí vtip o Pepíčkovi a socialismu a politologické varování? Strana s totalitními úmysly nejdřív slibuje vonnou růži a modré nebe bez mráčku. Když lidi přiměje nastoupit na její loď a vyrazí na moře, už je pozdě. Břeh daleko, přestoupit na jinou loď nelze a místo modrého nebe bouře a všem je lze. Kapitánovi a důstojníkům možná ne, ty mají brandy a lepší kajuty a speciální příděly. Ostatní mohou, pokud zrovna nepřikládají do kotle, svobodně zvracet přes zábradlí do vln.
Nesvoboda má hodně podob. Nemusíme hned myslet na lágry a ostnaté dráty. Úplně stačí založit šikanistán, kde vás někdo bude den po dni unavovat nějakými pokyny, příkazy a kontrolami. Budete vyplňovat různá hlášení o kdejaké blbosti. Občas někoho nepohodlného zavřou, protože na každého se něco najde, aspoň nějaké zanedbání. Než se z toho dostanete, uplynou roky.
Moc si upraví volební systém, přeplánuje volební okrsky, koupí si média a ovládne z parlamentu ta ostatní. Hlas těch zbylých nezávislých k některým společenským vrstvám nepronikne. Cestovat se ovšem bude svobodně, aby největší šťouralové zmizeli za hranice a nekazili tu rozvoj. Cizí noviny se tu budou bez rizika prodávat, protože je stejně značná část populace neumí přečíst. Mocenská klika si rozdělí kšefty mezi sebou. Kdo nepatří k blízkým vůdce kmene, má smůlu.
Ty osudové volby nemusí být jedny, mohou být dvoje i troje a pokaždé mašina zarezne trochu víc, až se najednou nehne. Lidé, kteří volili mesiáše, protože měli dojem, že elity neslyšely jejich hlas a kašlaly na ně, zjistí, že na ně kašlou i nové elity a to ještě víc.
Takový vývoj vidíme v Maďarsku, Polsku (tam je to snad do budoucna nadějnější) i v Turecku (kde by demokracii mohla zachránit snad už jen armáda, ta je ale režimem zdecimovaná). Výsledkem „konzervativní revoluce“ je konzerva. Hermeticky uzavřená a s převařeným obsahem a diskutabilním složením na obalu. Obrázek na produktu má k obsahu asi takový vztah jako barevné letáčky o komunismu s realitou v regálech obchodního domu GUM v Moskvě.
Takže až někdo bude zase nabízet konzervu s názvem Kaviár, nedivte se, že v ní najdete uvařenou žábu. Vařili ji postupně a tou žábou jste vy. Má ovšem jednu velkou přednost. Ta už si nestěžuje.
