Předseda britské populistické strany Reform UK Nigel Farage FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
KOMENTÁŘ / Tradiční strany, které v posledních sto letech dominovaly britské politice, čelí dosud největší hrozbě ve své dlouhé historii. Opoziční konzervativci i Labour Party premiéra Keira Starmera se v průzkumech propadli na historické dno a přicházejí o významné tváře, zatímco na pravici i levici sílí radikální a protizápadně orientovaná uskupení.
Pravicově populistická strana Reform UK, kterou vede nejvýraznější proponent brexitu Nigel Farage, má dokonce nakročeno k volebnímu vítězství a její poslanecký klub se rozrůstá o někdejší konzervativní ministry. Labouristy pro změnu ohrožují ambiciózní Zelení, do jejichž čela byl nedávno zvolen charismatický mladý politik Zack Polanski, a o slovo se poněkud chaoticky hlásí i vyloučený labouristický expředseda Jeremy Corbyn.
Konzervativní odpadlíci
Situace v Konzervativní straně je na první pohled ještě kritičtější než v případě Labour Party. „Toryové“ v roce 2024 po čtrnácti letech u moci drtivě prohráli volby a od té doby se ve většině průzkumů propadli na třetí místo právě za Farage a vládní labouristy. Například v agregátu předvolebních průzkumů serveru Politico dosahuje Reform UK na 29 procent hlasů, zatímco konzervativce se chystá volit pouze 18 procent lidí a labouristy o procento více.
Energii měla vlít straně do žil nová předsedkyně Kemi Badenochová, zatím se ale objevují spíš jen záblesky politického talentu, kterým měla tato někdejší ministryně obchodu oplývat. Badenochové se čas od času daří média i veřejnost zaujmout ostrou kritikou labouristické vlády, nedokázala však setřást toxické dědictví předchozích konzervativních vlád, které poškodila série skandálů i řada nepopulárních kroků jako bylo zvyšování daní, prosazování přísných klimatických cílů nebo otevření dveří masové imigraci z neevropských zemí po brexitu.
Ve srovnání s rétoricky mimořádně nadaným Faragem navíc Badenochová působí poněkud mdle a nezajímavě. Řada konzervativců proto vkládala naděje do 44letého poslance a někdejšího ministra pro bydlení Roberta Jenricka, který si získal velkou oblibu na sociálních sítích zejména mezi mladými muži. Všeobecně se očekávalo, že Badenochová bude donucena k odstoupení po neúspěchu v květnových komunálních a regionálních volbách a Jenrick byl považován za jednoho z jejích nejpravděpodobnějších náhradníků.
V polovině ledna však vyšlo najevo, že Jenrick uvažuje o přechodu k Farageovi, a jeho spolustraníci jej v reakci na to ostentativně vyloučili ještě dřív, než stihl svoje plány uvést do praxe. Jenrick se pak skutečně přidal k Reform UK a stal se tak jednou z nejvýraznějších tváří strany, který by do ní mohl přilákat zklamané konzervativní voliče i mladé, nespokojené nevoliče.
Jenrick je přitom pouze jedním z několika významných konzervativních politiků, kteří spojili svůj osud s Faragem. V posledních týdnech k Reform UK přeběhla i někdejší ministryně vnitra Suella Bravermanová, exministr financí Nadim Zahawi nebo bývalá ministryně kultury Nadine Dorriesová. Díky nim se výrazně rozšiřuje Farageův poslanecký klub, ve kterém po volbách vinou většinového volebního systému původně zasedalo pouze pět poslanců, přestože strana získala více než 14 procent hlasů.
Dnes Reform UK disponuje již osmi poslanci a vedení strany předpokládá, že by se jejich počet mohl v příštích několika měsících zvýšit až na dvacet. Farage se přitom nechal slyšet, že jeho strana nebude přijímat žádné další přeběhlíky z řad konzervativců po již zmíněných květnových volbách, ve kterých se očekává drtivý neúspěch Toryů.
„Každý konzervativní poslanec, který se stále drží naděje, že se jeho strana zotaví, a pokusí se potápějící loď opustit až den po volbách, nechápe, jak rychle se situace v zemi mění,“ prohlásil Farage. „Pokusit se využít Reform UK k záchraně vlastní politické kůže nebude fungovat. Nemáme zájem zachraňovat politické zkrachovalce.“
Zelené nebezpečí
I labouristé mají z nástupu Reform UK obavy, a to zejména ve Walesu a v oblastech takzvané „rudé zdi“ na severu Anglie, které tradičně volily levici, ale v posledních letech se většinově vyslovily pro brexit a dařilo se v nich i konzervativci Borisi Johnsonovi. Strana rekordně neoblíbeného premiéra Starmera je ovšem v kleštích hned z několika stran.
Ve Walesu labouristům kromě Reform ubírá hlasy zejména Plaid Cymru (PC), místní nacionalistické uskupení požadující nezávislost tohoto regionu, které se s populistickou pravicí přetahuje v průzkumech o první místo. Zároveň se nenaplnily naděje výrazněji uspět ve Skotsku, kde po sérii skandálů opět jasně dominuje Skotská národní strana (SNP).
V Anglii mají labouristé dalšího významného vyzyvatele, který se v několika průzkumech dostal na úroveň Starmerovy strany nebo ji dokonce předběhl. Jde o Zelené s novým předsedou Polanským, který představuje populistu moderního střihu: dokonale využívá sociální média a dokáže zaujmout zejména mladou generaci požadující radikální až mnohdy nerealistické změny. Strojený Starmer, který v sociálně demokratické tradici usiluje spíš o drobné opravy systému, proti němu působí jako muž dávné minulosti.
O hlasy levicových voličů usiluje i úplně nové hnutí nazvané nakonec Vaše strana, jehož spoluzakladatelem je někdejší předseda labouristů Jeremy Corbyn. Vznik radikálního uskupení, které podobně jako Zelení usiluje o zpřetrhání vztahů s Izraelem nebo se hlasitě vymezuje proti britskému členství v NATO, ovšem od samého počátku provází zádrhely.
Corbyn se pravidelně ocitá v konfliktech se spoluzakladatelkou Zarou Sultanovou a hnutí se topí v procesních a organizačních půtkách. Dlouho nebyl jasný právě ani název strany a momentálně se frakce vedené Corbynem a Sultanovou přetahují o to, kdo se stane šéfem čtyřčlenného poslaneckého klubu. Pro Starmera tak nakonec budou představovat větší výzvu alespoň navenek jednotní Zelení a také rozmíšky ve vlastní straně, kde začíná před klíčovými volbami v květnu narůstat nervozita.
Premiér už preventivně zablokoval kandidaturu oblíbeného starosty Manchesteru Andyho Burnhama na uvolněné místo v parlamentu, kterou mnozí považovali za předstupeň pokusu o Starmerovo svržení. Kandidát na předsedu labouristů totiž musí být poslancem, což Burnham nesplňoval. I tak se ale na pozici předsedy Labour Party a tím pádem i premiéra už v tuto chvíli stojí fronta: své ambice neskrývá třeba ministr zdravotnictví Wes Streeting a spekuluje se i o někdejší vicepremiérce Angele Raynerové nebo třeba o návratu bývalého předsedy a momentálně oblíbeného ministra pro energetiku, Eda Millibanda.
Politická smrt, nebo comeback?
Kombinace mimořádně špatných výsledků v předvolebních průzkumech, vnitrostranických třenic a posilování konkurenčních uskupení vytváří pro konzervativce i labouristy smrtelné nebezpečí, které by mohlo přivodit jejich naprostou politickou marginalizaci nebo alespoň dlouhodobé odsunutí na vedlejší kolej.
Něco podobného na britské politické scéně zažila naposledy Liberální strana, která byla po desítky let spolu s konzervativci jedním ze dvou dominantních uskupení. Po první světové válce je ale začali vytlačovat právě labouristé, a přestože v parlamentu dodnes zasedá následnická Liberálně demokratická strana, už nikdy nedokázala ve většinovém systému porazit dominantní dvojici.
Někteří experti se domnívají, že konzervativce by mohla tímto způsobem nahradit Reform UK a labouristy Zelení. Další možností je transformace Británie do kontinentálního modelu s řadou menších a středně silných politických stran, které by byly donuceny vládnout v koalicích. Stejně dobře se ale může stát, že se prudký vzestup Reform UK a Zelených ukáže jako nafouknutá bublina a konzervativci i labouristi z existenčního souboje nakonec vyjdou úspěšně – zvláště pokud si namísto současných předsedů zvolí dostatečně silné lídry.
Farage se momentálně pokouší ze své strany udělat uskupení přijatelné pro širší veřejnost, která měla k jeho politickým projektům vždycky spíše negativní vztah. Přijímání konzervativních osobností tomu může významně napomoci: Reform UK už nebude možné prezentovat jako projekt jednoho muže, který nemá osobnostní ani expertní základnu pro to, aby vládl Spojenému království.
Přeběhlictví však může mít i negativní efekt, kdy si velká část obyvatel Farageovu stranu spojí s nepopulárními konzervativními vládami a Reform UK se v jejich očích stane jen přebarvenou Konzervativní stranou. K tomu je třeba připočíst hrozbu, že přeběhlíci mohou do Farageovy strany přenést dlouhou tradici konfliktů a intrikaření, kterého se v Konzervativní straně aktivně účastnili.
Jenrick toužil být předsedou konzervativců a jistě se nespokojí s něčím menším, než je postavení Farageova korunního prince – a možná se stárnoucího politika pokusí dokonce sesadit. Velké ambice má i Bravermanová, která neúspěšně kandidovala na pozici předsedkyně Konzervativní strany v roce 2022 a byla považována za natolik konfliktní, že byla z pozice ministryně vnitra odvolána hned dvakrát.
Farage se už se svými mnohem méně výraznými stranickými kolegy v posledních letech často nepohodl, což opakovaně vyústilo v jejich vyloučení nebo odchod. S přílivem ambiciózních a zároveň pověstně neloajálních osobností může brzy čelit výzvám, jaké si dosud nedokázal představit.
