Těžce poškozený Emauzský klášter FOTO: JUDr. Jaroslav Lašťovka / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: JUDr. Jaroslav Lašťovka / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Je to přesně 77 let, kdy Praha utrpěla neskutečný šok. Do té doby se okupované české metropoli letecké nálety, až na výjimku, kdy v listopadu 1944 dopadlo několik pum na elektrárnu v Holešovicích, vyhýbaly. Jenže 14. února 1945, kdy konec války byl již cítit v ovzduší, přišla zčistajasna nečekaná rána. Nálet, který výrazně poznamenal tvář města. Nálet, o jehož důvodech se v některých kruzích dodnes vedou nejrůznější polemiky.
Toho dne, na Popeleční středu, ze základen ve Velké Británii odstartovaly stroje americké 8. letecké armády USAAF. Celkem šlo o čtyři svazy tvořené 1377 bombardéry doprovázené 962 stíhačkami. Úkoly měly různé, ale většinou šlo o útoky na důležité dopravní uzly – nádraží či železniční mosty. Cíle se nacházely v Magdeburgu, Weselu, Saské Kamenici, ale nejsilnější sestava v počtu 462 čtyřmotorových létajících pevností mířila na Drážďany, kde měla dokončit útok z předchozího dne, který tam uskutečnilo britské RAF. Z tohoto svazu se však oddělila menší skupina strojů, které namísto cílů v Německu zaútočily na města v okupovaném Československu. Bomby tak dopadaly na Záluží u Mostu, Duchcov, Plzeň, ale především na Prahu.
Americké zdroje uvádějí, že útok uskutečnilo 62 letounů B-17 Flying Fortress ze sestavy 398. a 91. bombardovací skupiny, které se k Praze přiblížily pět minut před půl jednou po poledni od jihozápadu a během pouhých devíti minut vysypaly náklad 152 tun pum.
V porovnání se zbytkem útočících strojů šlo o zlomek, ale následky byly vskutku tragické. Vojenské či strategické objekty, jež by šlo považovat za oprávněné cíle, však nebyly takřka zasaženy. Několik bomb dopadlo jen do prostor nádraží na Smíchově či ve Vršovicích, kde způsobily jen lehké škody. Většina pum však spadla do hustě obydleného centra města. Nejpostiženějšími částmi byly Vinohrady a Nové Město, ale postiženy byly i Smíchov, Vršovice, Nusle či Podolí.
Městská statistika Archivu hlavního města Prahy uvádí, že zasaženo bylo přes 2500 domů, 68 jich bylo totálně zničeno, 88 velice těžce poškozeno a 168 těžce poškozeno. Vinohrady, které byly postiženy nejvíce, zaznamenaly 21 zničených domů, 41 velmi těžce poškozených a 59 těžce poškozených budov. K těm, které na nálet doplatily nejvíce, je nutné připočítat i synagogu v Sázavské ulici, kterou Němci nenechali hasit, a tak byla stavba zdevastována požárem. Byť její poškození nebylo zcela fatální, byla v roce 1951 odstřelena a na jejím místě vyrostla nová základní škola.
Vybombardováno však bylo v Praze více historických památek. K zemi šly obě věže gotického Emauzského kláštera z roku 1347, těžce poškozen byl Faustův dům na Karlově náměstí, zasažena byla také nemocnice na Karlově náměstí.
Ovšem nejhorší byly lidské oběti. První soupis, který byl pořízen o čtyři dny později, se zmiňoval o 413 mrtvých, 88 pohřešovaných a 1455 zraněných. Postupně byly zprávy zpřesňovány a po konci války se čísla ustálila na 701 mrtvých a 1184 zraněných. Mezi oběťmi bylo i 27 příslušníků wehrmachtu a 1 příslušník SS. Mezi poslední objevené oběti tohoto náletu patří 23 lidí objevených až v roce 1971 ve druhém sklepním podlaží domu číslo 1254 na Vinohradské třídě, v němž kdysi sídlilo známé Maceškovo uzenářství.
Proč byly ztráty při relativně malé hmotnosti svržených bomb tak vysoké? V první řadě šlo o to, že Pražané žili ve falešném domnění, že Praha nebude nikdy napadena, neboť konec války je již na spadnutí. Navíc s ohledem na množství předchozích falešných poplachů lidé podcenili vážnost situace a neběželi se před hrozícím nebezpečím ukrýt do protileteckých bunkrů. A také byl zrovna tento den poplach vyhlášen pozdě, jen pouhých pět minut předtím, než explodovaly první bomby. Navíc se tragickou souhrou okolností stalo, že bylo zasaženo i několik úkrytů, které přímý zásah nevydržely. To je zvláště případ krytu na Karlově náměstí, jenž byl plně obsazen, a přímý zásah zde měl vskutku fatální následky.
Rozloučení s oběťmi náletu se navíc stalo pečlivě zinscenovaným divadlem v režii nacistů. Ovšem české oběti byly od těch německých odděleny. Zatímco s mrtvými Čechy se oficiální místa loučila dopoledne 18. února na Vinohradech u kostela sv. Ludmily na tehdejším Říšském náměstí, dnešním Náměstí míru, německé oběti byly oplakávány před Rudolfinem na Mozartově, dnes Palachově náměstí.
Dnes již víme, proč k osudnému omylu došlo. Nebyl to záměr, ale shoda několika tragických náhod, jejichž vyvrcholením bylo nešťastné shození pum na českou metropoli. Do hry totiž zasáhlo nepříznivé počasí nad západní Evropou, kde hustá oblačnost ztěžovala orientaci a navigaci. Proto se letadla, která později zaútočila na Prahu, od svého kursu prvně oddělila již u Zuiderského jezera v Nizozemsku. Navíc hlavnímu navigátorovi celé skupiny, kapitánu Haroldu L. Brownovi, vysadil palubní radiolokátor, a tak celá skupina letěla stále více na jihovýchod, až odchylka od naplánované trasy dosáhla přibližně 120 kilometrů. Kvůli nefunkčnímu radiolokátoru se hlavní navigátor řídil jen podle hodinek, mapy a jejího porovnání se zemským povrchem. Orientoval se tedy především podle vodních toků a větších měst. Podle původního plánu se měl k Drážďanům stočit v prostoru Cvikova, ale kvůli způsobené odchylce se v daný čas letouny nacházely u Plzně, odkud podle předpokladu sledovaly železniční trať, jež je dovedla ku Praze. Naneštěstí Labe má v Drážďanech podobný tvar koryta jako Vltava v Praze. Tím došlo k záměně a k shození smrtícího nákladu. Byť muselo být letcům přinejmenším podivné, že útočí na město, které je netknuté, zatímco Drážďany byly den předtím těžce poškozeny britským náletem.
Takřka okamžitě se tragických následků náletu chytila nacistická propaganda, která začala psát o krutých následcích „barbarského teroristického anglo-amerického náletu“. Například 23. února se v Národní politice psalo, že „vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích“.
„Anglo-američtí terorističtí letci bombardovali v poledne dne 14. února některé čtvrti města Prahy … Teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obydlené čtvrti. Kromě četných činžovních domů bylo zasaženo těžce také několik nemocnic, klinik pro ženy a dětských nemocnic, jakož i stavby kulturně cenné,“ stálo ve zprávě ČTK vydané krátce po náletu.
Podobně však zneužila tuto tragickou událost později i propaganda komunistická. Například v knize Američané v západních Čechách v roce 1945, kterou v roce 1953 vydali Karel Bartošek a Karel Pichlík, se lze dočíst: „Těsně před koncem druhé světové války provádělo letectvo USA na území naší vlasti barbarské nálety, které nemohly mít a neměly význam pro vojenskou porážku nacistického Německa a při kterých přišly o život stovky lidí, s nadějí očekávajících příchod míru. Mrtví z trosek domů na Vinohradech a Pankráci i zničená historie památných Emauz jsou volajícím vykřičníkem obžaloby amerického bombardováni Prahy na samém konci války, 14. února 1945.“
Další, tentokráte již plánovaný americký nálet na Prahu se uskutečnil 25. března, kdy byly bombardovány továrny v Libni a Vysočanech a letiště ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích.
