Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Po celou dobu naší přítomnosti v Afghánistánu se čeští vojáci ve své práci a bojích opírali jak o spojence, tak o místní spolupracovníky. Ti pomáhali od tlumočení až po hlubší znalost místních poměrů, která zvyšuje bezpečnost a výsledky vojenských i rekonstrukčních misí. Teď přišel čas jim jejich odvahu a pomoc oplatit. Dopadá to ale katastrofálně.
Expanze Tálibánu po ukončení přítomnosti mezinárodních sil v Afghánistánu ukazuje, jaký měly mezinárodní síly význam pro bezpečnost a poměry v této těžce zkoušené zemi. A to ani nevidíme, kolik lidí se v klidnějších poměrech například dostalo ke vzdělání, zdravotní péči i otevřenějším možnostem veřejného života, než to bylo a bude s navracejícím se Tálibánem.
Po celé období se z území Afghánistánu nerealizoval žádný útok srovnatelný s 11. zářím 2001, který nás do mezinárodní koalice přivedl. Pro Afghánce je po dvou dekádách relativní stability naopak smutné, že odcházíme, aniž jsme Tálibán eliminovali, jako se to podařilo v případě islámského státu v Iráku.
Odcházíme, protože jsme nenalezli řešení pro udržitelné hospodářské a mocenské poměry, které by sami Afghánci zvládli bez zahraniční ozbrojené podpory proti násilí a diktatuře fundamentalistů.
Všem, kteří nám pomáhali proti islamistům a veřejně se s našimi vojáky spojili, a byly jich desítky, jsme slíbili, v případě našeho odchodu, přesídlení do bezpečí k nám. Včetně nejbližších rodinných příslušníků.
Když přijde čas plnit slovo
Součástí tohoto slibu a naší působnosti byly i více či méně potřebné nebo jen papalášské návštěvy politiků na našich afghánských vojenských základnách, od Zemana přes ministry obrany, poslance a poslankyně až do míry, kdy se ČR stála „lídrem“ ve vizitacích politiků. Exhibovat v Afghánistánu nám šlo opravdu dobře.
Prvním termínem našeho možného odchodu byl už rok 2017. A patří ke cti našich vojáků i úředníků ministerstev obrany i vnitra, že s předstihem začali přesídlovací program připravovat, jak z hlediska bezpečnostní prověrky dotčených Afghánců a jejich rodinných příslušníků, tak z hlediska podmínek u nás pro úspěšnou adaptaci příchozích a jejich sžití s odlišnými poměry. Program se rozběhl a úspěšně pokračoval až do incidentu vyprovokovaného aktivistkou Okamurovy neofašistické úderky, po kterém v úleku tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec přesídlovací program pozastavil.
V Afghánistánu jsme ale zůstali, dál spolupracovali s místními zejména v zajištění základny Bagram, kde byla situace nejsložitější, protože bylo třeba udržovat přímé kontakty „pouliční“ s místními Afghánci.
I my jsme právě zde zaplatili životy vojáků, tuším, že tlumočníci také. Dál jsme těmto spolupracovníkům slibovali bezpečné přesídlení, až se náš odchod stal realitou a stáli jsme před jejich logickou prosbou o záchranu před postupujícími Táliby.
A jak je v našich nejhorších kapitulantských tradicích, politické špičky státu i resortu podlehly strachu z domácích okamurových henleinovců, a program záchrany se nejen neobnovil, ale s řešením jsme otáleli až za krajní mez. Pod rostoucím veřejným tlakem sice vláda opožděně odsouhlasila pomoc, ale v nedostatečné míře. Zůstali jsme daleko za našimi sliby. Nemluvě o nepřipravenosti našich domácích a dalších podmínek.
Zastrašování jako základ české politiky
Pro srozumitelnou představu: mluvíme o několika jednotlivcích, jejichž celkový počet s rodinnými příslušníky se pohybuje v nízkých desítkách osob, do 30-50 zachráněných, včetně dětí a manželek. Obrazně řečeno: je to jedna školní třída. Porovnáme-li takový rozsah pomoci s významem pro práci našich vojáků a se škodami, které zrada našich spolupracovníků nadělá na důvěryhodnosti naší armády v dalších zahraničních misích i na důvěryhodnosti státu vůči našim partnerům, je těžké uvěřit, že jsme jako stát klesli tak hluboko.
Srovnejme si to třeba s tím, kolik kdysi sir Nicholas Winton odvezl ohrožených československých židovských dětí do bezpečí a zachránil je! Dělal to jako soukromá osoba. A náš stát nedosáhne ani na zlomek? Opravdu?
Není tajemstvím, že jsme se společensky i politicky doma nechali zšikanovat a zdegenerovat těmi, kdo pracují se zastrašováním občanů jako základem své politiky, spolu s fixlovanými atentáty na železnice i snahou nás oddělit od evropské a západní kultury. Dodnes se v zahraničí diví, jak to poloviční imigrant Okamura dokázal.
Je ale faktem, že českou politiku v tomto ohledu neovládl jenom strach českého fašismu. Vyrostla tu i pokleslá chuť použít okamurovy špinavé metody neurotizace voličů proti nim a pro svůj prospěch. Týká se to prakticky všech parlamentních stran. Migrací a islámem strašil Miloš Zeman při svém druhém zvolení. Zeman je tak po Husákovi dalším prezidentem stojícím na strachu a vydírání.
Periodicky se strašení migranty neštítí ani premiér Babiš, který neprojevil špetku lidské a humanitární ohleduplnosti vůči dětským uprchlíkům, když nás žádaly o pomoc další evropské spojenecké země. A opozice v domácím parlamentu prostě mlčela. Nyní opět tentýž Babiš zkouší, zda bude možné českého voliče znovu neurotizovat a manipulovat strašením migrací prostřednictvím slouhů v mediální divizi Agrofertu. Prostě si potřebuje zajistit dalším zadupáním českého voliče do strachu nový mandát a beztrestnost, o kterou mu jde ze všeho nejvíce.
Na situaci afghánských spolupracovníků Armády ČR – jejichž skutečné počty tajíme, aby nebylo tolik patrná zbabělost české vlády a resortu obrany – si lze ověřit, jak nás ustupování před okamurovským fašismem poškodilo a dostalo až k ustrašenému kapitulantství právě před islamismem.
Přijde nás to asi draho i v budoucí kredibilitě našich vojáků na zahraničních misích, což je i kus jejich bezpečnosti. Podepíše se to na důvěryhodnosti slova daného Českou republikou. A nakonec i na naší ochotě nekapitulovat před špinavým vydíráním v domácí politice.
Silnější si snáze troufne na zbabělce
Propadli jsme tak hluboko, že na paranoidní strach z mimoevropských cizinců doplácíme leckde, třeba i v kredibilitě našeho ligového fotbalu, který se stal v Evropě synonymem rasistických excesů na českých stadionech a v předních českých klubech.
Ze zbabělosti a strachu nevzniklo u nás nikdy nic jiného než úpadek v morálce, občanské statečnosti, kultuře i politice, a nakonec i ve svobodných poměrech. Na zbabělce si totiž silnější troufne raději než na ty, kdo jsou ochotní nedat se šikanovat a bránit se.
Ptáme-li se, proč jsme dopadli s Vrběticemi u našich spojenců, doma i v Kremlu jako sedláci u Chlumce, hledejme odpověď právě u našich afghánských spolupracovníků. Na nich a na naší neschopnosti jim pomoct se ukazuje, co je české kapitulantství a nedostatek národní hrdosti a schopnosti dodržet slovo. Politici typu Okamury, Babiše a Zemana nás přicházejí hodně draho.
Autor je sociolog, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v roce 1989, v letech 2013 až 2017 byl poslancem za KDU-ČSL.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
