Vláda České republiky čelí kritice části veřejnosti za mnoho aspektů svých rozhodnutí, týkajících se pandemie nemoci covid-19. Základní otázkou této kritiky je to, zda vláda dostatečně ochránila životy a zdraví občanů, jakož i ekonomický život země. Tyto otázky se vnucují zejména s ohledem na počty mrtvých a nakažených ve srovnání s okolními státy. 

Vláda nese za svá protiepidemická rozhodnutí bezesporu politickou odpovědnost. Nese ale i odpovědnost právní, a to zejména trestněprávní? 

Na první pohled by se zdálo, že o trestní odpovědnosti v tomto případě není možné uvažovat. Není totiž možné používat nástroje trestního práva na politická rozhodnutí, jak to čas od času selektivně činí státní zastupitelství. Na druhou stranu vláda nepřijímá pouze politická rozhodnutí, ale často funguje také jako administrátor, tedy správce veřejných záležitostí, přičemž tato správa nemá politický charakter.

Ochrana veřejného zdraví je jednou z nejstarších a nejzákladnějších funkcí vlády. I z tohoto důvodu má vláda v oblasti veřejného zdraví velké pravomoci, což je vidět mimo jiné i na opatřeních platných v současné době.

Otázkou tedy je, zda mohou vládní činitelé nést trestní odpovědnost nikoli za svá politická rozhodnutí, ale v případě, že neplní své povinnosti, jejichž plnění je k ochraně veřejného zdraví nezbytné. Odpovědnost za administrativní akty při ochraně veřejného zdraví není jen odpovědností politickou, ale může být i odpovědností právní, tedy i trestněprávní. 

Rozhodné bude, zda se vláda dopustila nedbalosti v rámci své správní činnosti směřující ke zmírnění epidemie. Opět by se mohlo zdát, že o nedbalosti není možné mluvit, neboť se jednalo o novou neznámou situaci, o zákeřnou chorobu, s jejímž zvládnutím neměl nikdo zkušenosti, a tudíž nikdo nevěděl, jaký postup je správný a jaký nikoli.

Tento argument by zcela platil v době první vlny pandemie z loňského jara. Na situaci loňského podzimu je však již obtížně aplikovatelný. Nabízí se, že vláda zanedbala plnění svých nepolitických povinností v samém počátku druhé vlny epidemie. Když totiž začala druhá vlna, zřejmě existovala možnost ji zmírnit. Ke smůle společnosti však tento začátek spadl do doby předcházející volbám do krajských zastupitelstev a části senátu. Vláda proto nepřijala prakticky žádná protiepidemická opatření, protože se bála, že by to pro ni negativně ovlivnilo výsledek voleb.

Dalším nedbalostním krokem vlády, který zřejmě přispěl k současnému epidemiologickému stavu, bylo rozvolnění opatření v předvánoční době, zejména za účelem předvánočních nákupů. Vláda při tomto rozvolnění dokonce nerespektovala svá vlastní pravidla, která měla být stanovena v souladu se systémem PES. Uvolnění opatření tak nastalo za situace, kdy epidemie byla v horším stadiu, než když byla opatření přijímána. 

Nedbalostním porušením povinností může být odmítnutí uzavřít velké provozy, ve kterých i podle samotné vlády dochází k velkému přenosu nemoci. Velké provozy zůstávají otevřeny a lidé do nich cestují veřejnou dopravou. Je otázka, zda tato rizika může vyvážit zavření mateřských škol či zákaz procházek v lese.

Trestní odpovědnost vlády, popř. některých jejích členů za nedbalost při přijímání protiepidemických opatření tedy vyloučena zcela není. Určitě však nepřichází v úvahu za současného stavu panujícího ve státním zastupitelství, neboť na příkladu Čapího hnízda se zdá, že jedním z jeho hlavních úkolů je uchránit premiéra před soudem a před následky jeho podnikatelských praktik.

V evropském kontextu by přitom taková trestní odpovědnost nebyla ničím výjimečným. Například bývalý francouzský ministr zdravotnictví Edmond Hervé byl odsouzen za to, že nezabránil kontaminaci krevních derivátů virem HIV. Za totéž byl stíhán i francouzský premiér Laurent Fabius a ministryně sociálních věcí Georgina Dufoix. Ředitel Národního krevního centra byl dokonce odsouzen k nepodmíněnému čtyřletému trestu odnětí svobody. 

Pro činnost vlády a plnění jejích povinností by se mohlo jednat o důležitý precedens.