Tři Číny a Praha aneb Jsme v pozici svéhlavého děcka?

ČTK

Prezidenti Si Ťin-pching a Miloš Zeman | FOTO: ČTK

Je mi jedno, jestli Praha má nebo nemá smlouvu s Pekingem. Nemyslím si ale, že současná patálie je jen drobná šarvátka, vyvolaná rozhodnutím pražských konšelů. Ve skutečnosti jsme svědky střetu dvou vidění světa a dvou koncepcí organizace společnosti v provedení nerovných účastníků: hlavní město malé evropské země se vzepřelo přání nejvyššího velení nejlidnatější země světa a údajně největší světové ekonomiky. Jedna strana to vnímá jako urážku majestátu a drzé ignorování pokynů, druhá strana jako administrativní krok se zahraničně politickým aspektem.

Ani Praha, ani Peking neurčují zahraniční politiku své země. Právě naopak – jejich činnost směrem do zahraničí je jednou z forem naplňování zahraniční politiky státu. Stát má svou vládu a ta u nás i v Číně za zahraniční politiku odpovídá. U nás ji formuluje i vykonává, v Číně ji pouze vykonává, protože formulováním zahraniční politiky se zabývá především nejužší vedení Komunistické strany Číny.

V průběhu bizarní a megalomanské návštěvy čínského prezidenta v ČR byla smlouva o spolupráci obou měst podepsána. Zformulována byla už předtím společně českou a čínskou stranou. Kdo ji vyjednával na straně české, nevím, ale na straně čínské se to neobešlo bez dohledu a souhlasu Ministerstva zahraničí a stranických orgánů.

Číňané pražské zástupce přesvědčili, že ve smlouvě s Prahou má být věta, kterou jiná města ve svých smlouvách nemají, o respektování politiky jedné Číny. Proč na to Pražané přistoupili? Nevím, snad z hlouposti, z naivity, ve snaze vyhovět drahocenným hostům nebo pod nátlakem, ale smlouvu podepsali. Tím sami sebe postavili na jiné pódium, než na jakém si mysleli, že se nacházejí. Vstoupili do zahraniční politiky státu a dostali se pod dohled cizí mocnosti. Kdyby pro nic jiného, tak už jen proto ona věta nemá ve smlouvě co dělat.

ČTK

Půvabné na celé věci je, že Číňané samozřejmě celou dobu velmi dobře vědí, že tato floskule do daného typu smlouvy nepatří. Vyhovuje ale jejich pojetí zahraniční politiky. Servilní postoj českého „gangu čtyř“, který poslal do Severního hlavního města Říše středu ponížený dokument slibující věčný obdiv a spolupráci, jen vládcům v Pekingu potvrdil, že jejich metoda funguje.

Naposledy to předvedli před pár dny našemu ministrovi kultury, signatáři onoho hanebného listu. Ten si pak postěžoval, že z něj čínský velvyslanec „udělal idiota“. Ne, neudělal. Pouze se k němu choval tak, jak si pan ministr sám vykoledoval.

Číňan se vždy usmívá. Ne proto, že je lstivý, ale proto, že se umí slušně chovat. Umí ale být také velice tvrdý a při vyjednávání vždycky zajde tak daleko, jak ho partner pustí. Vždycky je lepší získat něco navíc, že ano? Pražští vyjednavači jednali v předklonu a „gang čtyř“ si klekl. Nedivme se tedy dnes čínské reakci, v níž nechybí ani vyhrožování. Je to v podstatě ještě pořád jen vlídné trestání neposlušného děcka, které se chová svéhlavě. Měli bychom si uvědomit, že pro Čínu není dnešní Česká republika nic jiného.

To je důsledek české politiky posledních let, kdy ji formulují a provádějí lidé, kteří o Číně mají nerealistické představy a nulové vědomosti. Oportunistické podlézání čínským firmám (ve skutečnosti státním institucím), blábolení o čínských investicích a trapné vnucování se na libovolnou akci na čínské půdě (často i za čínské peníze) vytvářejí zdání, že z čínské relace také něco máme.

Jak je to ale s „jednou Čínou“? Je to jedna ze standardních fikcí světové mezinárodní politiky. Nikoho nenapadne prosazovat politiku jednoho Ruska, jedné Brazílie či jedněch USA. Rozumí se jakoby samo sebou, že tyto země jsou vždy jen jednou entitou. Pokud jde o Čínu, není to ani zdaleka tak samozřejmé. Trvalou, už stovky let existující obsesí čínského státu je strach z jeho rozpadu. Nakolik je oprávněný, o tom se dá diskutovat, ale je skutečný.

youtube

Nedávné oslavy 70. výročí vzniku ČLR – ne náhodou velice podobné slavnému „Parteitagu“ v Norimberku pod taktovkou Adolfa Hitlera – byly demonstrací síly a bezostyšnou hrozbou všem, kdo by snad chtěli jednotu Číny zpochybňovat. Jenomže už samotný pojem „politika jedné Číny“ vyjadřuje pochybnost o reálné existenci „jediné Číny“ a vyvolává otázku, co je nebo jsou ty další potenciální Číny?

„Politika jedné Číny“ znamená deklaratorní uznání ČLR jako té jediné opravdové Číny. S tím by asi nikdo neměl problém, kdyby… Kdyby ČLR nepovažovala za svou integrální součást Tchaj-wan, Hongkong a Macao, a kdyby si nedělala nároky na Jihočínské moře, ostrovy v něm ležící a kdyby tím neohrožovala integritu a samostatnost zemí jako jsou Filipíny, Vietnam a Malajsie. Tato území se totiž na středověkých čínských mapách objevují jako čínská nebo Číně podřízená území. Sever Vietnamu byl dokonce integrální součástí čínské říše asi tisíc let. Podle čínské logiky a dnešní argumentace je tak vlastně součástí budoucí sjednocené jediné velké Číny.

Termín „politika jedné Číny“ tak je deklarací uznání faktu, že „zámořské provincie“ nejsou samostatnými státy. Každodenní realita ale jasně svědčí pro fakt, že nejsou skutečnou součástí ČLR – jinak by v Hongkongu byl už dávno jiný pořádek a Tchaj-wan by ČLR buď okupovala (v jejím slovníku „osvobodila“), nebo by si Čína lízala rány po zásahu tchajwanského spojence, jímž jsou USA.

Proto je kolem jednoho bodu smlouvy mezi Prahou a Pekingem takový povyk, proto Čína tolik moc „tlačí na pilu“ a proto také, mimo jiné, naši komunisté tak hlasitě křičí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner