Příští týden americký ministr zahraničí Mike Pompeo nejspíš opět navštíví KLDR. Severokorejská strana dala jasně najevo, že i přes své nedostatky je pro ni přijatelným partnerem. Poradce prezidenta pro národní bezpečnost Bolton je na opačném konci škály a v KLDR ho rádi nemají. To je zatím nejviditelnější výsledek fáze taktického manévrování před dalším možným summitem vůdců KLDR a USA. 

Prezident Trump věří, že se ve vhodném okamžiku uskuteční jeho setkání s Kim Čong-unem a že ten okamžik nastane v dohledné době. Okno příležitosti není velké – určitě se neplánuje na 9. září (výročí založení KLDR) nebo 10. října (výročí založení Korejské strany práce), a v listopadu jsou v USA volby.

Zdá se, že by se kolem 10. září mohla konat návštěva čínského prezidenta v Pchjongjangu. Údajně jde o reciprocitu za tři návštěvy Kim Čong-una v Pekingu. Pokud je to pravda, stojí si KLDR v čínských očích mnohem lépe než Česká republika. Když jsem si před lety představiteli čínského MZV posteskl, že návštěv našich představitelů v Pekingu už bylo deset, zatímco z Pekingu se nám nedaří nikoho do Prahy dostat, s úsměvem mi vysvětlil, že poměr 10:1 přesně vystihuje vzájemnou váhu obou zemí. 

Poněkud ve stínu velkého prezidentského divadla se odehrává na menší scéně neméně důležitá hra „na sjednocení Koreje“. Zatímco s USA vyjednává KLDR o mírové smlouvě a bezpečnostních zárukách, se svým jižním sousedem jedná o budoucnosti všech Korejců. Těch na poloostrově i těch v zahraničí.

Současná diskuze mezi korejskými státy a USA ukazuje, že bylo všeobecně akceptováno jako fakt, že se jedná o sice vzájemně se ovlivňující, ale přece oddělené agendy – a) mírová smlouva s USA; b) jednání korejských států o budoucím modu operandi vzájemných vztahů s ideální perspektivou znovusjednocení poloostrova. Jakoby mimochodem pomaličku sílí tlak na Japonsko, které by za změněných podmínek nakonec muselo akceptovat aspoň část korejské argumentace o japonské vině.

Jeden by řekl, že s přihlédnutím k okolnostem je to pozitivní vývoj. Jako obvykle, ani v tomto případě nebude vítězem jen jedna strana – o prémii by se měli podělit všichni zúčastnění. A zase jako obvykle, komplikací je skutečnost, že (nejméně) jedna ze stran si výsledek představuje jako své naprosté vítězství. „Sprostými podezřelými“ jsou USA a KLDR, v pozadí si mnou ruce Čína a Rusko. Bez jejich skrytého i otevřeného angažmá by se žádné rozhovory nekonaly. Čína mohla stát i za taktikou bravurních činů KLDR, které nejprve děsily a pak vyvolávaly nadšení.  

Podle dikce a tematiky severokorejských serverů a agentury Rodong to vypadá, že hlavním cílem je znovusjednocení všech obyvatel Korejského poloostrova v jednom státním útvaru. Plamennými slovy je citováno prohlášení z 15. června v Pchanmundžomu, které je prý „milníkem nezávislého znovusjednocení“. 

Jako všechno v KLDR i otázka znovusjednocení už byla teoreticky vyřešena Věčným prezidentem Kim Ir-senem. Úkolem dnešního „respektovaného Nejvyššího Vůdce“ je myšlenky svého velkého předka uskutečnit naplněním tří principů – nezávislosti, mírového znovusjednocení a velkou národní jednotou. 

Vyhlášeny Věčným prezidentem staly se věčnou podmínkou. Ta je sice splnitelná, ale jen za tu cenu, že se Korejská republika stane se vším všudy integrální součástí KLDR. Jinak nelze rozumět tomu, že KLDR je jednou provždy zemí socialistickou, s vládou lidu, vedeného Korejskou stranou práce, zemí, kde je vše podřízeno naplňování principu čučche a které stojí v čele Věčný prezident jako její zakladatel a věčný ochránce.

Tři principy jsou apriorním vyjádřením krajního korejského nacionalismu a odmítnutím jakékoli role USA. Úspěšným pokusem o krok tímto směrem bylo oddělení jednání o sjednocení Koreje od jednání o mírové smlouvě s USA. Co se dlouhá léta nedařilo pro odpor USA, povedlo se za vlády bombastickou publicitu milujícího amerického prezidenta. Pro KLDR bod ze zlata! 

Tamější stratégové nejsou naivky, a i když to neříkají, ani oni nevěří, že by se kdokoli z dnes žijících lidí dožil znovusjednocení Koreje splněním „tří principů“. Mírová smlouva s USA a bezpečnostní záruky jim poskytnou další spoustu času a klidu na práci. Změní se status USA v regionu a oslabí se tak jejich možnosti politického, ekonomického i vojenského ovlivňování tamějších zemí. Někdo tomu bude tleskat jako klepnutí přes prsty USA, které se prý ustavičně někde angažují, a přitom se starají jen o své zájmy. Navíc je to daleko a nás v Evropě to nepálí. Je to omyl.

KLDR se možná jednou vzdá svého jaderného deterentu. Zatím k tomu nejeví velkou ochotu, protože nechce snižovat jeho cenu. Už i IAEA, agentura OSN, si všimla aktivit v severokorejských jaderných zařízeních, a hodlá se jimi zabývat v průběhu září. Toto a americká kritika podezřelých aktivit v KLDR vedla severokorejské propagandisty k vyjádření, že by tím USA mohly „vykolejit rozhovory“. Jinými slovy, „víme, že to vidíte, ale kušujte“. Americký prezident je chlácholí vyjádřením, že „věří“ tomu, že KLDR už udělala „specifické kroky“ k denuklearizaci, takže se „s největší pravděpodobností“ znovu sejde s Kim Čong-unem. 

Kdo bude jednou chránit KLDR, když nebude mít své jaderné zbraně? USA asi sotva, zato Čína a/nebo Rusko velmi ochotně. Zachování režimu a dynastie v KLDR je v geopolitickém zájmu obou těchto zemí. V jejich zájmu je také oslabení vazby USA na jižní korejský stát, oslabení (alespoň psychologické) Japonska a následně oslabení pozice USA na Dálném východě a v části severního Pacifiku. Rusko bude tím silnějším z obou, v Jihočínském moři si obě země svou roli prohodí. KLDR je kamenem ve velké hře.