Třicet let od listopadu 1989: Polistopadová demokracie je v troskách, píše Doležal

Lenka Smětáková

Politolog a publicista Bohumil Doležal | FOTO: Lenka Smětáková

Významný český publicista, politolog, bývalý disident a současný předseda Klubu na obranu demokracie Bohumil Doležal poskytl deníku FORUM 24 tento zásadní text k 30. výročí Listopadu 89. 

Tento text je jakási má životní bilance. Budu se asi opakovat. Chtěl bych však, aby bylo jednou všechno sepsáno pohromadě. Třeba je to pro mne poslední příležitost.

Nejprve osobně. Jsem podjatý.

Shrnuji, co všechno jsem v životě zažil:

Nejprve protektorát Čechy a Morava. Ne úplně celý (narodil jsem se „do něj“ v lednu 1940). Pak třetí, benešovskou republiku, přestupní stanici od Hitlera ke Stalinovi. Zoufalé, politicky velmi problematické a totálně neúspěšné úsilí zachránit aspoň něco z lepší české minulosti. A konečně pět let českého stalinismu.

Potud má dětská léta.

Následovala léta dospívání a mládí: postupný a neustále se zrychlující rozklad bolševického režimu, vrcholící neslavným pokusem o „socialismus s lidskou tváří“, jemuž učinily rázný konec ruské tanky v srpnu 1968.

Pak střední věk: dvacet let odporné, vlekoucí se „normalizace“, která skončila v celkovém rozkladu „sovětského“ (rozuměj ruského komunistického) impéria.

Když všechno to hnusné skončilo, bylo mi rovných padesát.

Proti „předlistopadovému režimu“ jsem se v dospělém věku snažil něco dělat. Někteří jistě dělali víc. Jiní zase méně a jiní vůbec nic.

To, co po tom po všem následovalo a co Andrej Babiš nazývá opovržlivě „dobou, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, je pro mne polistopadový demokratický režim. Po třech letech politického angažmá (dva roky poslanec Federálního shromáždění za Demokratickou iniciativu/Liberálně demokratickou stranu a poté šéfporadce premiéra ČR Klause) jsem mohl deset let učit na Fakultě sociálních věd ČR a zároveň dvacet let psát do řady českých novin. Něco, o čem se mi předtím nikdy ani nesnilo. Toto období (léta 1989-2013) na rozdíl od všeho, co bylo předtím, a od všeho, co teď následuje, proto považuji za své a hlásím se k němu.

Dnes je polistopadová demokracie v troskách. Mám pořád velkou chuť ji bránit, je to však čím dál tím těžší a beznadějnější.

Slabiny Starých pořádků

Demokracie má chyby. Na rozdíl od autokracií, které nemají chyby, nýbrž cenzuru a policii. I polistopadová demokracie měla velké chyby, ale byla otevřená kritice a reformám. Zde jsou některé z těch chyb.

a) Politické zápolení podle Marxe. Základní problém polistopadové politiky není nedostatek morálky, jak se nám snažili namluvit mnozí od Václava Havla až po Andreje Babiše a jeho slogan „všetci kradnú“. Problém byl v první řádě politický: systém byl čím dál tím méně funkční. Žádná vláda počínaje tou druhou Klausovou, když vynecháme různé úřednické mezihry, nedisponovala aspoň trochu přesvědčivou většinou v Poslanecké sněmovně. Jistě s výjimkou té Nečasovy, jenže to byla, jak se záhy ukázalo, většina víc než iluzorní.

Politika v demokratickém státu, který staví na křesťanských základech, je nikdy nekončící vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. U nás se namísto toho zjevně pod vlivem východního barbarství a ideologie „marxismu-leninismu“ – a to na obou stranách politického zápasu („klausismus-vonhayekismus“ pravice i socialistický neobolševismus levice si v tom byly dost podobné) –  prosadilo přesvědčení, že politika je nesmiřitelný třídní boj mezi hlavními soupeři, který se neustále zostřuje, a už proto povede ke konečnému vítězství sil dobra nad silami zla. Základní hybnou silou dějin v tomto zvráceném pojetí politického zápasu je nenávist (bezděčná inspirace u stařičkého Marxe je zjevná). Občas se přitom najednou může stát, že na předscéně probíhá ukrutný nesmiřitelný třídní boj a v zákulisí si zápolící gladiátoři zároveň rozdělují koryta: viz např. „opoziční smlouva“.

(Na okraj a pro pořádek musím jen připomenout, že opoziční smlouva trvala čtyři roky. Pak se zhroutila a následovala vláda Špidlovy ČSSD s havlovskou dvoukoalicí  US-DEU a KDU-ČSL, jež se zhroutila ještě dřív. A třídní boj pokračoval.)

Během celého období 1989–2013 se účastníkům politického zápasu nepodařilo dopracovat k vědomí, že existuje něco jako „společný zájem obce“, zájem státu, na němž by se v určitých vypjatých chvílích měli umět bez velkých tahanic shodnout. Tak, aby zápas sice vyhrála tu jedna, tu druhá strana, ale ne za tu cenu, že se přitom potopí celý koráb, na jehož palubě boj probíhá. Což se u nás bohužel nakonec stalo.

b) Fixlování: napřed právní stát, potom vše ostatní. Tahle ideologie je nesmyslná. Je to vlastně podvod. Napřed je prý třeba vybudovat právní stát, a teprve pak lze provozovat účinnou praktickou politiku (např. v devadesátých letech privatizaci komunisty zestátněného majetku). Ve skutečnosti právní stát a praktickou politiku je třeba budovat ruku v ruce, zároveň a od začátku. Právní stát vyrůstá z každodenní praktické politiky, jako reakce na její problémy. „Napřed právní stát a pak vše ostatní“ mělo vlastně znamenat: napřed si první politická garnitura, která se dostane k moci po nějakém zásadním převratu (většinou se tak stalo souhrou náhod, bylo tomu tak např. po roce 1989 ve všech bývalých evropských ruských koloniích), pořádně upevní náhodně nabytou mocenskou dominanci, a teprve pak je čas na to ostatní. Tahle vyčůraná technika se u nás po listopadu 1989 nakonec naštěstí neprosadila.

c) Pokus o zvláštní formu „přímé demokracie“: totiž o politiku jako přímé prosazování morálky („Pravdy a Lásky“) v každodenním životě společnosti. Tento projekt lze označit jako politický kýč. Václav Havel psal kdysi v Moci bezmocných o tom, že zkostnatělé tradiční („chcete-li buržoazní“) strany se k prosazování mravnosti moc nehodí a je třeba hledat nové formy: např. spontánně vznikající uskupení ad hoc, v jejichž čele stojí osobnosti nadané přirozenou autoritou. Havel samozřejmě neměl na mysli osobnosti typu Adolfa Hitlera nebo Benita Mussoliniho. Avšak to, že člověku při jeho formulacích tato jména přesto vytanou na mysli, svědčí o nesmyslnosti podobných nápadů. Tak se zrodil projekt „nepolitické politiky“, představa o přímém vnášení morálky do života společnosti bez zprostředkování politických institucí nebo při jejich podstatném oslabení. V podstatě tak vzniká jako „paralelní struktura“ k demokratickému „establishmentu“ jakési virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky (to, že si člověk vzpomene na Orwella, není taky náhoda). Může jím být např. u nás oblíbená poloinstituce „Hradu“ nebo rovněž virtuální „občanská společnost“ nezávislých iniciativ. Úmysly byly jistě dobré a např. nezávislé iniciativy mají v životě společnosti nezastupitelné místo. Problém je jen, že velmi významnou součástí „občanské společnosti“ jsou i politické strany a že činnost zmíněného virtuálního ministerstva podléhá veřejné, zejména mediální kritice – a ne, že by média měla být této „občanské společnosti“ pouhou obrněnou pěstí, jinak by neměla morální a pokud možno ani faktický nárok na existenci. Pokud se podobný v podstatě nestydatý projekt podaří uskutečnit, bude nakonec chtě nechtě do společnosti vnášet nikoli Pravdu a Lásku, nýbrž cynismus.

Například: významnou úlohu hrají „whistlebloweři“ (v realitě  od více či méně solidních investigativních novinářů až po obyčejné práskače). Ti dodávají materiál exekutivě, tedy  orgánům činným v trestním řízení (policii a prokurátorům). Soudní moc by pokud možno měla přijít až k hotovému, protože soudci jsou často kverulanti a jsou s nimi většinou jen potíže.

Nebo: mimořádná úloha náleží mediálně podnícené (čti zmanipulované) veřejnosti. Viz například komentované přímé přenosy ze soudních síní. Za Starých pořádků, tj. polistopadové demokracie,  se to neprosazovalo příliš snadno. Je to moc dobře, protože výkon spravedlnosti se pak velmi snadno posouvá do sousedství lynče.

První zcela zdařilá, silná a komplexní realizace přímého prosazování morálky do společnosti bylo až tažení proti tzv. korupční chobotnici, která prý prorůstala hospodářstvím a politikou a zachvátila i justici. Rozběhlo se na jaře a v létě 2013 a naplno tak propukla Velká Protikorupční Revoluce. Otevřely se brány do orwellovského světa.

Velká Protikorupční Revoluce

U případu „korupční chobotnice“ se zastavme. Byl prezentován jako kriminální a jeho klíčovým momentem byly tzv. poslanecké trafiky. Šlo přitom o přímý a brutální útok na základy svobody a demokracie. Za obviněním tří exposlanců a posléze i expremiéra ČR stál (a stojí, případ ještě není uzavřen) neskrývaný „právní názor“, že policisté, prokurátoři (a následně i soudy) jsou kompetentní rozhodovat o tom, zda se jednání lidí shoduje s jejich nejlepším vědomím a svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. (Jen tak mimochodem, na tomto přesvědčení stály i stalinské procesy – zatímco např. Hitlerův režim byl odporný a zrůdný, ale k procesům stalinského typu se ještě plně nepropracoval; nacistům v tomto ohledu chyběla orientální fantazie.) V létě 2013 ještě zasáhl Nejvyšší soud, ale proces pokračuje a spěje k závěru. Pokud se toto pojetí prosadí, bude to znamenat, že pod rouškou prosazování spravedlnosti, Pravdy a Lásky se účelově zpolitizuje výkon spravedlnosti. Soud nemá rozhodovat o mravnosti (např. obžalovaní poslanci v tomto případě určitě nebyli žádné vzory ctnosti), ale o trestnosti. Pokud se toho nebude držet, bude to precedens dosti úděsný. (Jen na okraj ještě poznamenávám, že státní zástupci z Olomouce a lidé z vedení ÚOOZ obrátili případ naruby: podle nich ve skutečnosti nevydírali zmínění poslanci  Petra Nečase, ale naopak prý on uplácel je.)

Takovéto přímé uplatňování morálky ve veřejném životě pomocí mocenských orgánů nakonec vždy nutně vede k policejnímu státu nebo mírněji řečeno k něčemu, co už nemá s demokracií společného nic než jakési mimikry.  Vítězem v politickém klání, jehož podstatou mělo být  přímé vnášení morálky do veřejného života, se nakonec logicky stává někdo, kdo by měl být daleko spíš  odstrašujícím příkladem a předmětem zájmu „orgánů činných v trestním řízení“. A rozjíždí se politický vývoj, během něhož se demokracie, vláda lidu, průběžně a nenávratně mění v autokracii (vládu několika nezodpovědných jedinců), v oligarchii (vládu několika polistopadových zbohatlíků, zvláště jednoho) a v buranokracii (vládu sprostoty, hulvátství a arogance).

Náš hlavní problém není, že se naší společnosti a našim elitám nedostává morálky. Naší společnosti a našim elitám se nedostává živé, osobní víry, bez níž je morálka jen souborem prázdných floskulí. Mluvím záměrně o víře ve zcela obecné podobě, jako o hlubokém osobním přesvědčení, za něž člověk ručí vším, co má. (Někteří ji ovšem navíc chápou konkrétněji a „tradičněji“, já taky.) Problémem českého veřejného života, který přispěl ke zhroucení polistopadové demokracie, vůbec není nedostatek morálky, nýbrž  propastná bezbožnost: přes všechny duté fráze o „Pravdě a Lásce“.

Takže shrnuji: „Velká Protikorupční Revoluce“, další etapa mého života, kterou už za svou vůbec, ani náhodou neberu, trvala v plné slávě od roku 2013 a trvá vlastně dodnes (pravomocný rozsudek ve věci „poslaneckých trafik“ z ní udělá revoluci permanentní).

Podstatou VPKR je – analogicky ke slavné von Clausewitzově definici války – „pokračování demokracie jinými prostředky“. Všechno spustila ČSSD, když boj proti politickému protivníkovi s využitím postkomunistických odborů přenesla na ulici. Jistě, v zásadě se to smí, mělo by se jen počítat se všemi možnými důsledky, např. s tím, že všechno nakonec vrtáku „spouštěči“ spadne na hlavu, což byl právě případ sociálních demokratů. Přidali se léta nespokojení  stoupenci Václava Havla: v politické seberealizaci nikdy nebyli moc úspěšní, daleko víc jim šlo od ruky něco rozmlátit než něco vytvořit, ale vždy se dokázali prosadit aspoň v části médií.  A konečně „orgány činné v trestním řízení“ (tedy část policie a státních zastupitelstev). Nedá se popřít, že měly řadu důvodů ke kritice a nespokojenosti. Nebyl jen žádný důvod kvůli tomu bourat demokracii, zvlášť když se tak stalo velmi efektivně, důkladně a zároveň – odpusťte  mi to slovo – vlastně z blbosti.

A tak na jaře 2013 vyhlásili vedoucí policisté z ÚOOZ a státní zástupci z VSZ Olomouc veřejně a okázale na tiskové konferenci válku „korupční chobotnici“. Důsledkem tažení bylo odstoupení vlády, více než půlroční vládnutí kabinetu, který si nadiktoval prezident Zeman a který nikdy nedostal důvěru parlamentu, zhroucení Poslanecké sněmovny na základě narychlo spíchnuté ústavní novely a předčasné volby, které v hysterické atmosféře nelítostného protikorupčního zápasu  úplně překreslily rozvržení politických sil v zemi. Dveře k moci se dokořán otevřely, ne ovšem pro ČSSD nebo Havlovy následníky, ale pro Andreje Babiše, jemuž tito lidé posloužili jako bezděčně nabídnutý výtah k moci. Andrej Babiš přitom propojuje ekonomiku s politikou způsobem zcela nebývalým a učinil u nás z propojování  ekonomiky a politiky nejen možnost, ale vlastně i jakousi nutnost a společenskou normu.

Pokud jde o VPKR, je tedy dnes, po více než šesti letech, možné říci: to hlavní se už stalo.

Dnešní politické uspořádání ČR: Nové pořádky

Česká republika se tak propadla do další etapy své existence, do Nových pořádků.  Termín vymyslil Andrej Babiš.  Nový útvar, opakuji a shrnuji, vypadá takto:

a) Ve veřejné sféře má dominantní postavení mocenský konglomerát (říká se mu občas ANOfert, to si já nevymyslil): obří podnik, silné politické uskupení, mocná mediální lobby. Mluvit o střetu zájmů je nemístná bagatelizace (projev nechumelismu, viz dále). Jeho podstatou je zcela brutální porušení rovnosti politické soutěže. Něco podobného do demokracie nepatří.

b) Legislativu a exekutivu ovládají ANO, SPD, KSČM a Miloš Zeman. Prezident je tu jmenován na posledním místě vlastně neprávem, je to (fakticky a u nás už tradičně) zhmotněná „mimoústavní“ autorita, podpořená dnes přímou volbou. Taky to do demokracie nepatří. Vznikla jakási skrytá koalice, jejíž účastníky nespojuje ani tak ideologie jako mocenské zájmy. Ideologickým pojítkem je jen nespoutaný populismus. Na tomto útvaru parazituje dále ČSSD, která opatřuje alibi zároveň sobě (držíme pozice a zároveň zachraňujeme demokracii) i tomuto politickému komplexu (přece jen máme svobodu, v koalici jsou i tradiční demokraté). Je to role hanebná a zároveň taky výraz bezmocnosti té strany.

c) Demokratická opozice („tradiční“, „standardní“ politické strany) je velmi oslabena, některé strany se setrvale pohybují na pokraji zániku. Tato opozice je navíc ve stavu „permanentní menšiny“ bez vyhlídky na změnu, což dnešnímu režimu dodává povahu demokracie potěmkinské. Souvisí to snad s tím, že průzkumy veřejného mínění jsou zfixlované? Nemyslím, aspoň ne zcela, a volby se zatím pořád ještě zfixlovat nedají. Řekl bych jen, že průzkumy už prostě nefungují, neobsahují žádné moc relevantní informace. A že je to tím, že ani veřejné mínění už nějak nefunguje.

A navíc: tradiční strany se u nás od počátku polistopadového režimu těší trvalé nepřízni lidu i intelektuálních elit a smířily se s tím. Nepodařilo se jim v té situaci vytvořit si solidní členské zázemí, které přes všechny problémy strany na Západě dodnes mají. U nás fungují vlastně jen jako výtah k mocenským postům pro  stranické papaláše. Jejich dnešní percentuální zisk v průzkumech tomu odpovídá.

K demokratickým stranám vzhledem ke svým tradicím a lepší minulosti patří i ČSSD. Třeba se jednou ještě vzpamatuje. Já osobně sem počítám i Zelené, prostě proto, že v polistopadové demokratické ČR byli v parlamentu i ve vládě a k demokratičnosti Starých pořádků přispěli. Nejsem stoupencem klausismu-vonhayekismu, a když se řekne sociální demokraté nebo zelení, nevidím rudě. Malicherný fanatismus je jedním z největších hříchů polistopadového vývoje.

A třeba se v budoucnu do této demokratické rodinky stran přihlásí ještě někdo další, nový.

Rozhodně sem ovšem nepatří Piráti, strana Nových pořádků, která se veze na Babišově ideologii (dřív nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek: obvyklá rétorická finta všech, co přicházejí zničit demokracii pod záminkou, že ji obrodí, ať už jsou zrovna zabarveni do ruda, do černa, do hněda nebo do technokratična). Piráti například letos spolupracovali s komunisty na hanebném usnesení PS o „zločinech privatizace“ (tj. vlastně o údajné zločinnosti polistopadového režimu) a dokonce usnesení ještě „vylepšili“, tedy přitvrdili.

Systém politických stran Nových pořádků se tedy stabilizoval. Vzniká tu jakási falešná pluralita, něco jako simulace demokracie, která se začíná nápadně podobat politické tváři Putinova Ruska: v čele silná populistická „centrální“ strana, která vlastně moderuje politiku: napravo se rýsuje nová pravice (Trikolora mladého Klause), nalevo ČSSD, která v sobě nese velký potenciál proměny v politicích, jako jsou pp. Zimola, Hašek nebo Foldyna. Pak tu je SPD (obdoba ruské Liberálně demokratické strany Vladimira Žirinovského) a KSČM (stejně jako ruští komunisté zkamenělina bolševické minulosti). A dosud zbývají ještě trosky demokratických stran, které se v Rusku za Putina nakonec všechny propadly do mimoparlamentní nicoty.

d) Zbývá ještě zmínit zdevastovaná média: část jich skoupil Babiš, část je znehodnocena zhroucením ČSSD (Právo, silný ruský vliv v něm byl aspoň v zahraničně politické části cítit už dávno předtím). Veřejnoprávní média můžou fungovat jen ve vyváženém  demokratickém politickém prostředí: dominance stran Nových pořádků nakonec vede nutně k průběžné devastaci mediálních rad a představa o „nepoliticky“ vytvářených radách by jak vidno v našich poměrech nevedla k ničemu jinému než k nestydatému lobbismu různých zájmových uskupení). Bakalovská média – Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, Respekt – se už v rozpuku Velké Protikorupční Revoluce doširoka otevřela nechumelismu (viz dále) a stala se jeho hlavními hlasateli. Kvete tu havlovský kult (nápodoba toho prvorepublikánského, masarykovského: copak demokracie v těchto končinách nemůže existovat bez podobných kultů, to je přece chování nedůstojné dospělých lidí!). V Respektu se svého času nestyděli  prosazovat zásadu „demokraté, spojte se s Babišem“. Nezávislá média působí jen na internetu a bojují o holý život. Vzhledem k tomu, že aspoň trochu nezávislá média existují tu a tam dokonce i v Rusku (náš nechtěný předobraz, i pokud jde o politický systém), budou zřejmě ta naše nějak vegetovat i nadále.

e) Pokud jde o „nezávislé iniciativy“, je tu dnes hlavně jedna: Milion chvilek. Má dominantní pozici především kvůli perfektně zvládnutým sociálním sítím. V souvislosti s tím, jak se prosadila, sílí v tomto prostředí něco jako spontánní program: totiž heslo „v jednotě je síla“. Považuji je za nebezpečné a zavádějící. Nikoli v jednotě, ale v politické pluralitě je síla. To platí i pro intelektuální background tohoto dění. Za zmínku stojí „Prague Business Club“. Existuje už od počátku tisíciletí a sdružuje podnikatele, ovšem ne ty úplně největší (jako vhodné označení mi připadá „drobní miliardáři“). Někdy v roce 2014 vznikla jeho politická odnož, „Pátečníci.cz“. Protože prezident-předobraz tohoto uskupeni zemřel v roce 1937, zastává nyní prezidentskou funkci JUDr. Marvanová. K Milionu chvilek má toto uskupení nejspíš docela  blízko.

Posledním úspěchem Milionu chvilek byla (bez jakékoli ironie) obrovská demonstrace na  Letenské pláni na podporu justice (v první řadě státních zástupců). Státní zástupci (ne všichni) se po prázdninách odvděčili zastavením trestního stíhání Andreje Babiše a spol. ve věci Čapí hnízdo. (Formálně lze toto rozhodnutí ještě zvrátit. Řekl bych, že to bude poměrně obtížné.) Zdá se, že i nezávislé iniciativy v tomto pojetí patří tak trochu – nechtěně! – k naší potěmkinské demokracii. Papaláši Nových pořádků mohou před světem říkat: podívejte se, co všechno se u nás smí!

f) Zatím sice v důležitých věcech ještě funguje nezávislá soudní moc; ukázkový případ: nález Ústavního soudu ve věci zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem. Nezávislá soudní moc ovšem může trvale a spolehlivě fungovat jen v demokratickém politickém prostředí. A tím Nové pořádky, jak z předchozího plyne, v dnešní podobě už ani náhodou nejsou.

g) A úplně nakonec zahraničně politický kontext, v němž probíhá rozklad české demokracie. Dnes, kdy vzpomínáme na události roku 1989, je třeba zdůraznit: vývoj je zcela jiný než tehdy, a to zrcadlově obrácený. To, co jsme vděčně přijali v roce 1989 – Rusové v defenzivě, mohutná podpora naší opozice ze Západu –, je dnes pasé. Západní společenství je poměrně nestabilní (mj. i pro dosud nezvládnutou migrační krizi, kvůli iracionální zahraniční politice prezidenta Trumpa, kvůli problémům s brexitem, atd.). Úměrně tomu naopak roste drzost a spontánní spolupráce autoritativních států, jako je Čína, Rusko, Írán, Turecko. Zažíváme tedy něco jako „Sametovou revoluci naruby“? To by byl ukvapený závěr, vývoj západního demokratického společenství byl odjakživa nekončící řetěz krizí. Řekl bych jen, že nějakou výraznou podporu českých demokratů proti Novým pořádkům odtud v dohledné době nelze očekávat. Mají své problémy a tomu, co se děje u nás, moc nerozumějí (jak by mohli, když si pořádně nerozumíme ani my sami).

Aby nedošlo k omylu, zdůrazňuji: přesto je západní společenství naše, jsme jeho součástí a musíme je držet. I proto, že je v něm (na rozdíl od různých orientálních despocií, některé jsem před chvilkou vyjmenoval) možná zásadní a nezávislá kritika. V tom spočívá podstata Západu. „Euroskepticismus“ pro nás není východisko ani řešení, je to jen příznak naší prohnilosti, našeho rozkladu a rozvratu.

Společná ideologie: nechumelismus

Společnou ideologií Nových pořádků je nechumelismus. Je plodem VPKR a sdílejí ji skoro všichni lidé veřejně činní včetně části novinářů nezávislých na Babišovi a zbytků demokratické opozice. Nic strašného se prý neděje, nějakých větších politických reforem netřeba. Je to výraz hluboké, živelné demoralizace českých politických a intelektuálních elit. Spolu s tezí „v jednotě je síla“ vytváří ideové zázemí Nových pořádků.

Bylo by ovšem jednak chyba a jednak projev alibismu, kdyby si lidé nesoucí hlavní díl zodpovědnosti za dnešní situaci, „elity“ (politici, novináři a publicisté, ti, co se angažují v nezávislých aktivitách, tj. např. i já) vykládali situaci tak, že se elity jen přizpůsobují náladám „veřejnosti“. Ve skutečnosti je to jako vždycky úplně naopak:  tak, že se veřejnost inspiruje náladami (tedy „blbým náladami“, jak říkal Havel), které vládnou v elitách. Jistě, ústavním institucím počínaje prezidentem a konče oběma komorami parlamentu (u nich je to velmi neobvyklé) důvěřuje podle průzkumů dnes hodně lidí a stav je setrvalý. Podle jiného průzkumu v ČR se u nás poměrně málo lidí (např. i ve srovnání nejen se Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem, ale i se SRN) obává o osud demokracie. Jenže to neznamená, že nefunguje veřejnost, nýbrž že nefungují ti, co by ji měli inspirovat. Se svým nechumelismem působí jako narkotizéři.

Důsledek této narkózy je, že roste naše hrdost (tj. hrdost občanů ČR na svůj stát).  V říjnu ji měřili v CVVM a zjistili, že od r. 2015 opět stoupla o 6 % a je nejvyšší od roku 2007. Ještě hrdějšími jsme byli už jen v r. 2005.

Musím se přiznat, že o smysluplnosti stanovení momentálního koeficientu hrdosti občanů na svůj stát pochybuji.  O tom,  kam se člověk narodí, nerozhoduje on. Zároveň to, že se někam narodí, znamená závazek,  že se bude starat o to, aby společenství, do něhož patří, se pohybovalo od horšího k lepšímu a ne naopak. A hrdý může být nanejvýš na to, když se mu aspoň trošku povede k tomu přispět. Zatím se pohybujeme setrvale opačným směrem.

Co se vlastně v dnešní situaci dá dělat?

Odpověď „nic“ se vnucuje sama od sebe. Zároveň je zjevné, že je to odpověď nepřijatelná a nepřípustná. Na druhé straně teď sotva dokážu zformulovat něco jiného než pár základních věcí: totiž co v této dosti ohavné situaci považuji jako občan za nejnaléhavější. Snad i to může být k něčemu užitečné.

To, oč má jít, je odstranění Nových pořádků a obnovení polistopadového demokratického režimu. K projektům jako budování něčeho, co by zároveň překonalo nedostatky Starých pořádků (polistopadové demokracie) a napravilo tak trošku i „chyby“, k nimž došlo za posledních dejme tomu 6–7 let, mám hlubokou nedůvěru. Nějak moc mi připomínají logiku reformně komunistických projektů z šedesátých let minulého století nebo logiku Havlových úvah z Moci bezmocných (je třeba překonat najednou jak „posttotalismus“, tak zkostnatělou buržoazní demokracii). Je to vyčůraná manýra. Ve skutečnosti jde o totéž, oč šlo v roce 1989: zbourat dosavadní pořádky (tedy dnes ty, co si říkají „Nové“) a obnovit liberální a demokratickou společnost. Jsme v situaci, kdy není třeba vymýšlet žádné inovace, je to cesta do orientálních pekel. To je základní, technické poučení z toho, co v posledních desetiletích vyváděli různí reformátoři komunismu i reformátoři demokracie.

Problém, který je třeba řešit, není morální, ale politický. Jistě, v demokratickém státě by mělo mít v poslední instanci nad politikou navrch právo (i proto je obecné pojetí prezidentské funkce u nás od r. 1918 dodnes zcela scestné). Zároveň však platí, že podmínkou fungujícího práva je fungující demokratická politika.

V konkrétní rovině si dovedu představit dvě věci:

Za prvé, Poslanecká sněmovna, v níž dominují Nové pořádky, zablokovala před časem ústavní žalobu na prezidenta Zemana. Fakticky nepostižitelný prezident je v Nových pořádcích klíčová figura, protože ztělesňuje dominanci exekutivy nad soudní mocí, což je základní znak despocie. Proto je nutné využít všechny prostředky, které  občanům dávají Ústava a zákony, k tomu,  aby byla podána nová ústavní žaloba, a to tentokrát ne kvůli  hrubému porušení ústavy, ale pro soustavné „jednání proti demokratickému řádu“ České republiky. Takové jednání je v naší Ústavě zahrnuto pod pojem „velezrada“. Z hlediska faktické převahy exekutivy nad spravedlností to velezrada na demokracii opravdu je. Nejde o to, zda se to podaří prosadit zítra, pozítří, za rok či později.  Jde o to, že problém musí zůstat otevřen, musí se řešit, musí zůstat  živý. A jde o to, že občan má právo působit na politiky, kteří ho v politickém rozhodování o této věci (ústavní žaloba) zastupují, všemi prostředky, jež mu Ústava a zákony dávají k dispozici. Ostatně tito zastupitelé jsou taky občané.

Za druhé: odstranění Nových pořádků a obnova polistopadové demokratické České republiky jsou myslitelné a dosažitelné jen dlouhodobým politickým úsilím na všech úrovních života společnosti. Konečnou stanicí tohoto úsilí jsou volby, zároveň je tu stále, bez ohledu na volby, prostor pro iniciativu a „každodenní drobnou politickou práci“ jednotlivců, spolků, občanských sdružení, politických stran.

Aby to vše vůbec bylo možné,  měl by tu být prostor pro setkávání těch, kteří jsou připraveni bránit Českou republiku proti Novým pořádkům. Jakási platforma pro spolupráci různých. Platí, že nikoli v jednotě, ale v pluralitě je síla. A jen na okraj podotýkám, že náměstí se k těmto účelům moc nehodí. Něco podobného zatím ani náhodou nemáme.

Z takových setkávání by snad nakonec mohlo vzniknout něco jako společný program. Východiskem by přitom mělo být: „Anibabiš“, „Antizeman“ a žádný nechumelismus.

Zničili jsme si svou indolencí demokracii a musíme ji tedy obnovit.

Je samozřejmé, že politické strany se musí soustavně vyjadřovat k dílčím problémům, které jsou zrovna na pořadu dne, musí dělat každodenní politiku. Ale každodenní politika, která neguje zásadní principy a zamlouvá obří problém, v němž se naše společnost v posledních šesti sedmi letech ocitla, je nejen nesmyslná, ale zároveň i nemravná.

Bohumil Doležal

Více o třiceti letech od revoluce si můžete přečíst ve speciálu Revue FORUM. Věnujeme se našim prezidentům, premiérům, největším úspěchům i kauzám. Oslavte svobodu s námi.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner