Ještě v únoru letošního roku to vypadalo, že v sobě našli zalíbení dva nepravděpodobní partneři – Nejvyšší vůdce KLDR a prezident USA. Nejvyšší představitelé dvou zemí ležících na opačných pólech politického spektra, technicky vzato stále ve válečném stavu, se předháněli v komplimentech. Přátelsky se klepali po ramenou, ruku v ruce překračovali nepřekročitelnou linii smrti mezi KLDR a Jižní Koreou a světu slibovali „velká překvapení“. 

O deset měsíců později si vyměňují ironické tituly – „rakeťák“ na jedné straně a „pomatený starý dětina“ na straně druhé. Jeden slibuje překvapivý vánoční dárek, druhý zase „případnou vojenskou akci“. Kim Čong-un do věci zamíchal i evropské „poslušné psíky USA“ (Francii, Německo, Velkou Británii, Belgii, Polsko a Estonsko), kteří si minulý týden v Radě bezpečnosti dovolili odsoudit severokorejskou sérii letošních raketových testů. 

Severokorejský slovník je mnohem barvitější než americký, což naznačuje frustraci z nikam nevedoucích dosavadních jednání o denuklearizaci Korejského poloostrova. KLDR se přitom nezatěžuje popisem skutečné situace a dožaduje se ústupků z americké strany, po nichž by prý následovaly adekvátní činy z její strany. Že KLDR nevěří D. Trumpovi, je sice pochopitelné, ale nevěřit KLDR je přinejmenším prozíravé.

Stále ještě celkem modré nebe nad vztahem KLDR a USA se náhle začalo zatahovat a v současné době rostou obavy z dalších možných kroků severokorejského režimu. Ve středu 11. prosince se situaci na Korejském poloostrově bude věnovat Rada bezpečnosti OSN. Můžeme se tedy těšit na další demagogické výroky KLDR a zdánlivě konstruktivní postoj USA. 

„Zdánlivě“ proto, že USA, jako nepochybně silnější z obou stran, neudělaly za dva roky ani jeden vstřícný krok, kterým by KLDR zavázaly k reciproční akci. USA momentálně Radě bezpečnosti předsedají a středeční jednání je jejich iniciativa. Možná se domnívají, že tím vyvinou na KLDR větší diplomatický tlak. Tím spíš, že prý „minimálně osm členských států RB OSN“ chce na KLDR přitlačit v oblasti porušování lidských práv. Už teď se dá předpokládat, jaká bude reakce KLDR – něco ve smyslu „vy zase střílíte černochy“ plus stížnosti na neochotu poskytnout další a další humanitární pomoc pro KLDR. Ta je totiž v rozhodující míře financována USA a Jižní Koreou. 

Jak vážné jsou dnešní ekonomické problémy KLDR, naznačuje i výrok bývalého severokorejského vyjednavače Kim Jong-čchola, že „KLDR nemá co ztratit“. Snad mají v KLDR pocit, že je to jen naruby obrácené sofisma „co jsi neztratil, to máš“, protože co nemáš, nemůžeš ztratit. Pokud je to tak, měli by si uvědomit, že v tom případě ani USA nemají co ztratit. Donald Trump se naopak nechal slyšet, že „Kim může mnoho ztratit, v podstatě všechno, když se bude chovat nepřátelsky“. Uvidíme, co kdo má a co by mohl případně ztratit.

Severokorejci se dostali do smyčky svých vlastních pohrůžek. Obhroublý slovník a kritika všeho, co není úplně v souladu s jejich představami (připisovaná i tlaku jestřábů na severokorejské straně), je přivedly na samotný práh bodu, za nímž už není cesta zpátky bez ztráty tváře. 

Není také vůbec jisté, že jejich současná nervozita a nevalná nálada je v souladu s tím, co od nich (možná) očekává Čína. Stejně tak není vůbec jisté, že USA v posledním okamžiku udělají vstřícný krok a třeba na Silvestra něco Severokorejcům dají nebo slíbí. Také přece nechtějí ztratit tvář a prezident Trump v současné vnitropolitické situaci nemůže ukázat slabost.

Trump potřebuje zůstat „silným mužem“ („chlapákem“, chcete-li) a nemůže ztrácet body ve prospěch ikonického protivníka. Zvládl summit NATO s obtížnými Turky, tak proč by ztrácel nervy tváří v tvář Kimovi na bílém koni? Oboustranná nervozita je silnější na severokorejské straně stolu, odkud možná Trump vypadá oslabený. Byl by to omyl, který si KLDR dost dobře nemůže dovolit.

Nepřekvapilo by mne, kdyby slibovaný „vánoční dárek“ byl nějaký ironický napůl žert, napůl skrytá hrozba, která by oběma stranám umožnila zachovat si tvář, cítit se jako morální vítěz a příští rok se zase vydat za dobrodružstvím. Láska nehněvaná není milovaná, a tak by k sobě „pomatený stařík“ s „rakeťákem Kimem“ mohli zase najít cestu. Ta sice nejspíš nepovede nikam, ale i sama cesta může být za jistých okolností cílem.