Prezidentu Donaldu Trumpovi nebylo dopřáno ani obvyklých sto dnů hájení, jak to vyžaduje standardní politická etika. Není to úzus čistě zdvořilostní, má v sobě racionální jádro. Je to doba, kterou nový státník potřebuje, aby oddělil zrno pragmatické politiky od plevele volebních slibů. Síly stmelené kolem ohroženého washingtonského establishmentu se rozhodly pro taktiku neustálého stupňování nátlaku na novou administrativu. Těžko říct, čeho tato ofenziva chce dosíci, nejspíš se jedná o reakci čistě pudovou, nevědomou jako obranný reflex.

Okolnosti, jež objektivně vedly k Trumpovu zjevení, nepominou jako noční můra. Trumpa jako Golema nestačí umrtvit, je třeba ho ještě povalit. Představa, že se po něm vrátí cosi obamovité, co patří k postmodernímu paradigmatu bezbřehého relativismu, není z tohoto světa. Nadvláda levicově liberálního diskursu, která v časech rozvitého obamismu byla dotažena ad absurdum a trochu za něj, potřebovala protiváhu, a ta by přišla Trump-Netrump. Zatím musíme vycházet z toho, že zápas mezi novou administrativou a starou mocí, který není zbaven tragikomických prvků, bude pokračovat, možná i sílit. Navzdory euforii na samém pokraji hysterického záchvatu výsledek zápasu bude pro americký politický systém povýtce truchlivý – kyvadlo se bude rozhoupávat stále více do stran, nalezení rovnovážného stavu bude stále obtížnější.

V mnoha ohledech to dopadne zhruba tak jako s podezřením, že Trump bude tančit, jak Putin bude pískat, že je div ne agentem Ruska v Bílém domě. Toto podezření – vedle údajné Trumpovy herkulovské apetence a nenechavých ručiček-šátralek – přece bylo nejpodstatnějším motivem podněcujícím davy, soudy, tisk k hromadnému odporu. Uplynul sotva měsíc a mně nezbývá než odkázat laskavého čtenáře k mým předchozím článkům. Prognózy, které se zdály být nadmíru odvážné, se naplnily beze zbytku. Na ruském směru výroky a činy nové americké vlády již dnes překonaly vše, co Obama vydával za projev své neústupnosti. Ani reset či restart, ani uvolnění napětí, ani nová mnichovská zrada či druhá Jalta, ani zrušení sankcí, nic z toho není a nebude.

Trump je v situaci, kdy každý krok tímto směrem by pro něho znamenal náhlou politickou smrt. Nadarmo dal Putin okatě asymetrickou odpověď na hromadné vypovězení ruských „diplomatů“, nadarmo říkal cosi o moskevských prostitutkách, nejlepších na světě, když dementoval zpravodajskou kachnu o Trumpových milostných avantýrách – nic nezachránilo domnělý chlapský kamarádšoft dvou alfa samců. Po vstupu do Bílého domu se už nikdy nechlubil Trump tím, že „Putin ho znovu pochválil“. Teď už není ústupu: Jak bylo předpovídáno, bude muset nový americký prezident demonstrovat ochotu jednat s Ruskem jen z pozice síly. Přesně tak, jak to prohlásil na posledním summitu NATO jeho ministr obrany James Mattis, přezdívaný „vzteklý pes“. Obama si nikdy nedovolil označit návrat Krymu Ukrajině za podmínku dalšího rozvoje rusko-amerických vztahů. Donald Trump si to už maně dovolil.

Pro Putinův režim je střemhlavá proměna Trumpa z cvičeného poštovního holuba v jestřába třetí zahraničněpolitickou porážkou v řadě. Tou první byla fantazie o vytvoření jakéhosi Ruského světa, kam oko dohlédne, jehož první fází mělo být dobytí bájného Novoruska. Tou druhou je obrana vlasti před islámskými extremisty v blízkém syrském zahraničí, dobrodružství unylé a nekonečné, v němž nelze počítat s nástupem tuhých sibiřských mrazů. Pro Kreml to musí být zdrcující zjištění: tři prohry a dvě probíhající války na krku a nikdo nemá ponětí, co si s tím počít. To podkopává mýtus jasnozřivého vůdce, který ještě 18. března roku 2014 ve svém vítězoslavném proslovu před oběma komorami parlamentu načrtl odvážnou vizi své neustále expandující říše. V okolí takového nepodařeného vizionáře nutně vznikají odstředivé proudy. Rýsují se přinejmenším dvě soupeřící frakce: jedna prosazující variantu hybridní kapitulace a druhá trvající na další válce. S postavou vůdce žádná z nich náramně spokojena nejspíš nebude.

Pro Kreml Putinova ofenzivní vize byla ternem proto, že předpokládala existenci mocných nepřátel vně a „zrádců národa“ uvnitř. To jednou provždy odůvodňovalo jak dlouhodobou hospodářskou stagnaci až úpadek, tak nutnost nesmiřitelného tažení proti nespokojencům. Putin dávno není schopen formulovat žádnou jinou agendu, jež by upevňovala jeho moc, než tuto popsanou. Jenže taková koncepce vyžaduje mocnou vnitřní dynamiku, neustálou gradaci směrem vzhůru, obyvatelstvo musí být přikrmováno stále novými obrázky vítězného pochodu Ruského světa. Každý projev stagnace, náznak zahnívání, natož již ústupu před vnějším nepřítelem jsou pro režim smrtící, neboť vzbuzují i u těch nejvěrnějších podezření, že car není pravý, že je moderní verzí Lžidimitrije.

Svým založením je Putin „novým Rusem“, úspěšným zbohatlíkem, a má mnohem blíže ke straně hybridní kapitulace. Kdyby v listopadových volbách zvítězila Hillary Clintonová, není pochyb, že by takovou kapitulaci za schůdných podmínek dojednal. Výměnou za něco by dosáhl zrušení nejbolestivějších sankcí a uchoval formulku „Krym je náš“. Trump tlačen vůlí Kongresu a poškozen počínáním všech flynnů a manafortů bude muset zaujmout nesmlouvavější pozici. Na rozdíl od Trumpa může Putin klidně ignorovat názor svého papírového parlamentu, leč nemůže přehlídnout názor „strany války“. Právě ta z jeho popudu a s jeho svolením zcela obsadila ruský informační prostor a večer co večer štve diváky proti pomyslnému nepřátelskému obklíčení. Paradoxně ruská televize nyní určuje agendu Kremlu, nikoli naopak. Za rok budou v Rusku prezidentské volby, a i když budou totálně bezalternativní, nemůže k nim současný prezident přistupovat bez jakéhokoli artikulovaného projektu budoucnosti pro zemi. Buď si obnoví kontrolu nad mediální sférou rozsáhlou čistkou, nebo se musí tvářit tak, že vlastně stojí v čele militaristického hnutí. Ve druhém případě, věru, se nemáme na co těšit.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora