Donald Trump s Vladimirem Putinem se setkali na Aljašce. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ANALÝZA / Nová americká bezpečnostní strategie plní sny Vladimira Putina, čínského prezidenta Si Ťin-pchinga i všech menších lokálních diktátorů. Mezinárodní řád založený na pravidlech, jakkoliv nedokonalých a ne vždy vymáhaných, končí. Trumpova Amerika souhlasí, že ho má nahradit svět multipolární. I když multipolarita zní na papíře spravedlivěji, není tomu tak. Rovnocenné postavení budou mít napříště jen velmoci. Malé státy nebudou víc než součástí jedné či druhé sféry vlivu.
Donald Trump a jeho tým pro zahraniční a bezpečnostní politiku v nové strategii kromě jiného odmítá takzvaný globalismus. To je termín natolik gumový, že se v mnohém podobá pejorativnímu označení kosmopolitismus, který používala jak nacistická, tak komunistická totalita. I přes velice mlhavou definici je ale zřejmé, co Trumpovi lidově řečeno leží v žaludku. Jde o liberální mezinárodní řád založený na nadnárodních organizacích typu OSN a mezinárodním právu.
Lze jistě úspěšně argumentovat, že OSN je v mnoha ohledech neakceschopná. Stejně tak je možné ukázat řadu případů, kdy mezinárodní právo nebylo aplikováno spravedlivě. Současný mezinárodní řád není dokonalý, což ale platí pro všechny lidské výtvory. Zapomíná se ale na to, co mu předcházelo a proč vůbec vznikl.
Válka, co ukončí všechny války
Kořeny lze hledat v krvi a bahně zákopů první světové války. Uprostřed hrozivého krveprolití, které rozpoutaly údajně civilizované a moderní společnosti, přišel americký prezident s myšlenkou, že všechny tyto oběti musejí mít větší smysl než jen vítězství jedné či druhé strany. Velká válka měla být šokem, který povede k omezení válečných choutek panovníků. Organizované násilí na mezinárodní úrovni už napříště nemělo být výsadou suverénních zemí, ale zločinem.
I vinou neúčasti samotných Spojených států se ovšem Společnost národů, která měla na dodržování pravidel dohlížet, ukázala nakonec jako neživotaschopná. Následná druhá světová válka ovšem v očích mnohých včetně Ameriky spíše potvrzovala nutnost mezinárodního uspořádání založeném na pravidlech a právu. Jen mělo být napříště lépe organizované.
Už v srpnu roku 1941, kdy by si na vítězství protinacistické koalice moc lidí nejspíš nevsadilo a kdy Spojené státy ještě oficiálně ani nebyly ve válce, byla vydána Atlantická charta. V tomto dokumentu prezident Roosevelt a premiér Churchill definovali, jak má vypadat poválečný svět. Mimo jiné dokument obsahoval pravidlo, že každý národ si má svobodně rozhodnout o formě své vlády ve svých hranicích, a také odmítnutí použití síly jakožto prostředku řešení sporů mezi státy.
Mezinárodní řád postavený na OSN a její chartě, která válku také označuje za zločin proti mezinárodnímu právu, z Atlantické charty vychází. Je to přesně ten řád, který tady fungoval od konce druhé světové války, tedy celých 80 let. Dokonce se, na rozdíl od meziválečného období, do tohoto řádu mělo včlenit i poražené Německo a Japonsko. To je systém, který teď Trumpova Amerika odmítá. Evropské země zůstávají jediné, které se k němu stále hlásí.
Víc než jen kritika Evropy
Pozornost mnoha komentátorů v Evropě se soustředí na kritické pasáže vůči Evropské unii a především takzvaným starým zemím EU. Jenže podstata je jinde než v licoměrném poučování, ale i třeba oprávněných výhradách ze strany USA. Americký strategický cíl pro Evropu spočívá v tom, aby Evropu neovládl žádný americký protivník. V tom, a jen v tom spočívá podstata spolupráce s evropskými zeměmi.
Dokument zároveň ve čtvrté části stanovuje, že podstatou americké globální strategie je rovnováha moci. Nebude ale čelit všem zemím, které se chtějí posílit na úkor svých sousedů. Jako podstatu mezinárodních vztahů totiž vnímá „velký vliv větších, bohatších a silnějších národů“. Cílem strategie je jen zabezpečit, že Amerika zůstane tím největším, nejbohatším a nejsilnějším národem, potažmo národním státem.
Americká strategie v minulosti, kterou Trumpova doktrína mylně a ve shodě s ruskou a čínskou rétorikou označuje za strategii globální dominance USA, měla americkou bezpečnost zaručovat v rámci systému, který odmítá velmocenskou logiku mezinárodních vztahů. Trump ji otevřeně přijímá. Jde mu jen o to zajistit, aby žádná z těchto velmocí nemohla Ameriku ohrozit.
Vzhledem k tomu, že dokument neoznačuje Rusko za hrozbu, implicitně přijímá nárok Kremlu ovlivňovat dění v sousedních zemích, dokud to nebude představovat ohrožení amerických zájmů. Amerika ve své strategii volá po návratu mezinárodního systému do doby před první světovou válkou, kam ho dlouhodobě chtěla nasměrovat Moskva s Pekingem. Je asi do jisté míry pochopitelné, že nad tím jásají zastánci tzv. Realpolitik v USA, Rusku a Číně. Lidé, kteří tomu tleskají v malých evropských zemích a ještě k tomu hýkají blahem nad voláním po omezení či rovnou rozpadu EU a takzvaným návratem k suverenitě malých evropských zemí, ale oslavují návrat podmínek ke svému budoucímu zotročení.
