Dojednat mírové uspořádání mezi Izraelem a Palestinci je svatým grálem americké zahraniční politiky. Mnozí prezidenti se o to marně pokoušeli a snad každý prezident při svém nástupu do úřadu mluvil o tom, že se o mír na Blízkém východě chce zasadit. Donald Trump včera zveřejnil plán nazvaný Vize pro mír, který ale zároveň, věren svému vychloubačství označil za dohodu století. Izrael čelí teroristům z hnutí Hamás a Hizballáh a také režimu v Teheránu, kteří všichni svorně tvrdí, že jediná cesta k míru je jeho likvidace. V tomto boji je potřeba Izraelce jednoznačně podpořit. Navrhovaná dohoda je ale v současné podobě příliš jednostranná na to, aby mohla přinést mír.
Současný návrh je přelomový ve dvou věcech. Jako první představuje mapu ukazující konkrétní teritoriální vyrovnání mezi nově vzniklým palestinským státem a Izraelem. V minulosti takové dokumenty oficiálně zveřejňovány nebyly. V roce 2008 například tehdejší premiér Izraele Ehud Olmert ukázal šéfovi palestinské samosprávy, prezidentovi Mahmúdu Abbásovi při jednání do mapy zanesený návrh, ale nedovolil mu s ním ani odejít, aby se návrh nedostal na veřejnost. Abbás pak zpaměti mapu zhruba načrtl na ubrousek, a tak se tomuto plánu také občas přezdívá „napkin map“ (ubrousková mapa).
Tento přelom v přístupu k jednání pak doprovází skutečnost, že tento americký návrh představený společně prezidentem Trumpem a izraelským premiérem Netanjahuem neobsahuje v podstatě žádné ústupky ze strany Izraele. Osady na Západním břehu Jordánu, které jsou Palestincům trnem v oku, zůstanou, a dokonce budou tak propojené koridory, že území, které by mělo připadnout novému státu, bude v podstatě rozdrobené a nesouvislé. Před tím, že osidlování okupovaných území je v rozporu s Ženevskou konvencí, varoval už v roce 1967 Theodor Meron, tehdy právník izraelského ministerstva zahraničí a pozdější předseda Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii.
Osady jsou bez ohledu na právní postavení velice citlivou záležitostí a nejspíš žádný izraelský premiér si nebude moci dovolit je evakuovat, i kdyby sám chtěl. Žijí v nich koneckonců statisíce lidí. Nicméně třeba již výše zmíněný Olmert v roce 2008 Abbásovi nabízel jejich částečnou likvidaci a za zbytek výměnu území v poměru blížícímu se 1 : 1. Rozloha palestinského státu by tak téměř dosáhla rozlohy z roku 1967. Hranice z doby před Šestidenní válkou, ke které v onom roce došlo, jsou výchozí vyjednávací pozicí Palestinců. Současný plán sice navrhuje zřízení průmyslové a rezidenční zóny u hranic s Egyptem, ale jejich rozloha je výrazně menší.
Dalším nepřijatelným bodem bude fakt, že krom hranice mezi Egyptem a Gazou by byl nový stát plně obklopen územím Izraele. Ten by ke svému území připojil koridor na hranici s Jordánskem a odřízl by palestinská území i od Mrtvého moře. Jde o území, která v současnosti Izrael ovládá, ale nelze předpokládat, že by měli Palestinci chuť tuto situaci potvrdit smluvně. Spojení s Jordánskem by pak obstarávaly dva hraniční přechody, k nimž by ovšem vedly mosty vedoucí přes izraelské teritorium. Arabský státní útvar by díky rozdrobenému území a absenci jiné mezinárodní hranice úplně závisel na libovůli Izraele úplně stejně jako současná samospráva.
Poslední velkou překážkou je pak status Jeruzaléma. Zatímco Olmert v roce 2008 navrhoval, že se izraleská armáda stáhne z arabských čtvrtí východního Jeruzaléma a staré město s posvátnými místy judaismu, křesťanství i islámu bude podléhat mezinárodní kontrole, současný plán mluví o tom, že by se z částí východního Jeruzaléma mohlo stát hlavní město nového státu. Jenže jde jen o tři nespojité části ležící za izraelskou bezpečnostní bariérou, konkrétně Kafr Akab, část Shufatu a Abu Dis. Představa, že v nich vznikne správní centrum nového státu je odtržená od reality. Staré město má zůstat plně pod kontrolou Izraele.
Každá jedna z těchto věcí představuje významnou překážku k jednání. Všechny najednou pak jen těžko může vyvážit Trumpův slib 50 miliard dolarů investic. Trump zjevně spoléhá na to, že by jeho plán mohly podpořit některé arabské státy. Sami Palestinci se obávají, jak se k věci postaví Saúdská Arábie. Americký prezident pak mluvil o spolupráci jordánského krále, jenž to ale vzápětí popřel. Zároveň také prezident varoval, že se možná jedná o poslední šanci na mír. Je tak docela dobře možné, že jeho cílem je Palestince tímto prvním nástřelem donutit k ústupkům ve věci tzv. práva na návrat a hranic z roku 1967. Finální dohoda by pak mohla být daleko blíž Olmertově návrhu. S jistotou ale prezidentovy záměry určit nelze.
V roce 2008 udělala Palestinská samospráva chybu, když nepřistoupila na poměrně vstřícný návrh Ehuda Olmerta. Ten podle vlastních slov Abbáse varoval, že podobné podmínky mu dalších padesát let žádný izraelský premiér nenabídne. Vypadá to, že měl pravdu. Zároveň je ale tento plán natolik jednostranný, že pro Palestince dává větší smysl čekat na lepší návrh. Pokud Trump v listopadu tohoto roku prohraje volby, příští prezident nebude s největší pravděpodobností k izraelským požadavkům tak vstřícný. Kdyby se zveřejněním plánu počkal až po volbách, pak by jeho vyjednávací pozice, za předpokladu, že je vyhraje, byla daleko pevnější.
