Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a český prezident Petr Pavel na Pražském hradě v roce 2023 . FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Testovací útoky zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa na spojenecké výdaje pro obranu a jeho volání po jejich navýšení na 5 % způsobují paniku hraničící s hysterií. Místy to připomíná závody v přihazování. S reálným vývojem to však nemá nic společného a jde o ryze politickou licitaci, kterou je třeba dostat „na zem“. Nejde jen o Trumpovy výhrůžky, kdo bude či nebude mít nárok na vojenskou pomoc USA. Jde o to, že hysterie v debatě o obranných výdajích vytváří vůbec nejhorší možný rozhodovací mechanismus, který je dosud znám. Je také fakt, že zatím jsme ani v Česku nedali na stůl žádnou reálnou strategii postupu, vyjma protichůdných výkřiků z koaličních i opozičních stran. Zkusme tuto debatu konečně nastartovat.
Kde jsou rizika ztráty kontaktu s realitou? Navyšování obranných výdajů má některá nepopulární, byť ozkoušená rizika, kterých si musíme být vědomi. Prudké trhnutí volantem vozidla, kterému hrozí smyk, a zpravidla v důsledku toho smyk opravdu přijde. Peníze se vyhazují oknem za nerealizovatelné momentální nápady a improvizace. Prostředky se navýší, ale nejsou připravené akviziční modernizační projekty, výběrová řízení jsou dlouhá. Nebo potřebné systémy a lidské kapacity nejsou k dispozici na trhu. Peníze se pak neutratí a zůstanou „viset“. Hledá se, kam s nimi.
Peníze k navýšení se musí odebrat v jiných sektorech veřejných služeb. Silný veřejný odpor restrikci znemožní – zůstane u slibu a záměru. Výdaje se navyšují, akviziční projekty a modernizace se realizují za cenu mimořádného úsilí, ale obranné kapacity armády si je nedokážou dostatečně rychle osvojit. Z hlediska výkonnosti bojových schopností se míjejí účinkem nebo přicházejí pozdě. Peníze se vynakládají „v okolí armády“, nakonec nejsou aliancí uznány jako výdaje na obranu.
Chybí nám strategická debata?
My v Česku vysoce pravděpodobně výdaje navyšovat budeme, protože máme z minulosti velké resty jak v modernizaci, tak v bojových kapacitách armády. Přidejme si k rizikům, že navyšování bude probíhat v podmínkách nutného snižování zadlužení, a rozpočtová restrikce bude proto „bolet“ dvakrát. Půjde na úkor nejen konkrétních výdajů, ale i na úkor celkových výdajů státu.
Protože byla naše obrana podfinancována dlouhodobě a hluboce, zdánlivě se nemuselo příliš v poslední dekádě diskutovat, kam naše výdaje mají směrovat – bylo to jasné. V prvé řadě dlouhodobě neplníme náš spojenecký závazek dát alianci k dispozici těžkou bojovou brigádu „na pásech“, tedy s novými obrněnými transportéry a tankovou kapacitou. Přesto se i v této oblasti objevila dosti problematická rozhodnutí. Upozornil na ně NKÚ, pokud jde o servisní náklady a zajištění doby životnosti zakoupených zbraňových systémů. Obdobným trablem byla postižena i akvizice dopravních a bitevních vrtulníků Bell.
Výdaje podle strategické rozvahy, ne naopak
Nové potenciální výdaje a jejich navýšení vyžadují obrácení postupu. Tedy diskusi o tom, co naše armáda potřebuje z hlediska dalšího rozvoje svých bojových kapacit. Dříve, než se do nich bude investovat. Navýšení výdajů by mělo být odvozeno právě z věcných schopností, přepočtených v časových horizontech na peníze, a nikoli naopak. Budeme-li vědět, do jakých obranných schopností chceme investovat a proč, například v horizontu 5 až 7 let, dokážeme argumentovat i v tom, proč navyšovat například o 3 % procenta a ne o 5 %. Opačný postup neuřídíme, to již máme odzkoušeno.
Naše nové obranné schopnosti
Již dnes je patrné, že musíme rozvíjet synergie evropských aliančních kapacit, a možná i pod hlavičkou EU. Zejména pokud jde o doplnění nových technologií a satelitních a dalších digitálních schopností. Totéž se ale týká i integrace evropských bojových jednotek – umím si představit třeba i výstavbu česko-slovenské obrněné brigády, jakmile se Slovensko vymotá ze svých trablů a zvedne hlavu ze současného vnitropolitického chaosu a krize.
Budeme patrně potřebovat síly na rozmístění aliančních sil na východě Ukrajiny pro její bezpečnostní garance po zastavení ruské válečné agrese. Budeme potřebovat i novou kvalitu protiraketové obrany k zajištění našich jaderných energetických kapacit – viděli jsme, jak si Rusko libuje v jejich ohrožování.
Věcná politika vždy napřed
Platí ovšem i politický rozměr celé věci, tedy, že širší strategický dialog musí přinést jasné a veřejnosti srozumitelné argumenty a záměry. To je předpoklad akceptace vynaložení obranných výdajů na konkrétní projekty. Stejně jako racionalitu restrikce veřejných výdajů jinde, ve prospěch naší obranyschopnosti.
A není pochyb o tom, že toto není práce pouze pro důstojníky generálního štábu či úředníky ministerstva obrany. Nebo dokonce jen pro rozhádanou poslaneckou sněmovnu. Za bezmála tři desítky let v NATO máme již dosti početnou expertní bezpečnostní komunitu. Ta je schopna zmíněné otázky analyzovat a navrhnout alternativní postupy, z nichž odpovědní činitelé vyberou.
Nemluvě o tom, že máme generála se zkušeností z NATO v pozici hlavy státu, která by mohla takový proces zarámovat nebo koordinovat. Máme nepochybně všechny předpoklady k racionálnímu postupu, na jehož konci bude ona zdůvodněná částka, o kterou budeme výdaje v příštích letech navyšovat jako projev naší společné vůle po zajištění bezpečnosti.
Ivan Gabal je sociolog, který v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992) a zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL). Zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
