KOMENTÁŘ / Kdysi v americké politice existoval výraz „sto dní“. Každá nová administrativa, každý nový prezident se chce ukázat a během prvních sta dní svého mandátu navrhnout či prosadit spoustu nových dekretů a zákonů. Klasických prvních „sto dní“ bylo těch prezidenta Franklina Roosevelta v první polovině roku 1933 uprostřed Velké krize. Donald Trump to povýšil, jak se říká, na nový level. Nikoli sto dní, nýbrž sto hodin.

Během prvních sta hodin svého druhého a posledního funkčního období vydal nový americký prezident asi dvě stě prezidentských dekretů. Tomu se říká exekutivní smršť. Některé jsou dobré, jiné s výhradami akceptovatelné, ale některé jsou neobhajitelné a neústavní.

Ale k tomu se dostaneme. Každopádně o Trumpovi lze nyní s jistotou říct, že jeho comeback byl ten největší v amerických politických dějinách. Větší comeback, než byl Nixonův: tohoto viceprezidenta porazil v roce 1960 do té doby málo známý senátor John Kennedy. V roce 1962 byl Nixon poražen ve volbách guvernéra Kalifornie. Ale v roce 1968 byl zvolen prezidentem a v roce 1972 znovuzvolen ve 49 z 50 států. Pak ale přišla aféra Watergate a jeho potupná rezignace v srpnu 1974.

Jedinečný, ale nejostudnější

Jen jedinému americkém u prezidentovi se povedlo být zvolen dvě volební období na sebe nenavazující. Grover Cleveland byl zvolen v roce 1884, pak prohrál v roce 1888 a opět byl zvolen v roce 1892.

Jenže Cleveland svou porážku uznal, na rozdíl od Trumpa v roce 2020. V tomto byl Trump zároveň nejostudnější prezident v dějinách USA: jako jediný prezident či kandidát na prezidenta svou porážku neuznal. Bylo na něj ve Sněmovně reprezentantů schváleno několik impeachmentů (ale nikdy se na jeho sesazení z úřadu nenašla v Senátu potřebná dvoutřetinová většina); na začátku roku 2020 za to, že za pomoc Ukrajině chtěl kompromitující materiály na svého protikandidáta Joea Bidena; na za začátku roku 2021 za to, že neuznal svou volební porážku s Bidenem, tvrdil, že mu vítězství bylo ukradeno, a včas nezastavil dav svých stoupenců, který protizákonně a násilně vnikl 6. ledna 2021 do budovy Kongresu, kde právě počítali hlasy volitelů, a kdyby kongresmani, senátoři a viceprezident Mike Pence nebyli odvedeni do bezpečí, mohli se stát obětí davu.

Nejenže jeho chování bylo ostudné, ale od svých věrných chtěl, aby „políbili prsten“ a opakovali jeho tvrzení, že on v roce 2020 vlastně vyhrál a vítězství mu bylo ukradeno. Ti republikánští kandidáti na kongresmany, senátory a guvernéry ve volbách 2022, kteří toto Trumpovo tvrzení opakovali, s jedinou výjimkou (senátor J. D. Vance) byli poraženi a uspěli jen ti republikáni, kteří tuto Trumpovu mantru neopakovali. Zdálo se, že američtí voliči chtěli hledět do budoucnosti a nikoli do minulosti, a jako budoucnost působili floridský guvernér Ron DeSantis nebo bývalá guvernérka Jižní Karolíny Nikki Haileyová. Trump působil jako minulost.

Trump jako mučedník

Proč tedy ten jeho triumfální comeback? Nastával postupně v roce 2023 a naplnil se v roce 2024. Demokratičtí žalobci to s jeho žalobami a obviněními přehnali. Celkově byly na něj podány čtyři žaloby obsahující 91 obvinění. Kdyby to byla jedna žaloba a dejme tomu osm obvinění, každý by se řekl, že nejspíš něco spáchal. Ale takto to republikánské členské základně připadalo jako msta, začali ho vnímat jako mučedníka a semkli se kolem něho. Soud proběhl v žalobě týkající se peněz milence, v roce 2016, aby o tom mlčela, a toho, že je nevykázal jako peníze na kampaň. To mnohým připadalo jako přehnané, jako doposud nepoužívaná právní konstrukce.

Tak se Donald Trump stal opět miláčkem republikánské členské základny a na jaře 2024 primárky nejen vyhrál, ale doslova triumfálně opanoval. Byl vnímán republikány jako král v exilu, který se vrátí.

A pak měl štěstí. Měl velké štěstí, že v roce 2016 byla jeho protikandidátkou velice neoblíbená Hillary Clintonová (jsem přesvědčen, že tehdy by ho Joe Biden porazil stejně, jako ho porazil v roce 2020). A pak měl štěstí, že Joe Biden v úřadu velice zestárl a v létě 2024 bylo jasné, že na úřad prezidenta USA už nestačí. Byl svou stranou přinucen rezignovat na kampaň a další kandidaturu a Demokratická strana se semkla kolem viceprezidentky Kamaly Harrisové.

A tady měl Trump další štěstí. Ona byla z Kalifornie, a když v letech 2019-20 v primárkách kandidovala na prezidentku, zastávala velice radikální levicové pozice: zákaz zbraní, zákaz těžby fosilních paliv, placení operací změny pohlaví ilegálním imigrantům. V roce 2024 se od nich distancovala a posunula se do středu, ale mnozí voliči jí nevěřili. Taky nedokázala vysvětlit, co by dělala jinak než Joe Biden, protože tvrdila, že s ním ve všem vždy souhlasila, ale zároveň představuje nový začátek.

Taky selhal pokus demokratů vykreslit Trumpa jako Hitlera; ty jeho teatrální kousky, jak připravuje hranolky v McDonaldu, nebo v cestářské vestě řídí popelářské auto, ho učinily zábavným a vtipným; on je prostě bavič, a působil lidsky, nikoli jako Hitler. Voliči si řekli, že ho znají a nebojí se ho; Kamalu Harrisovou buď neznali, nebo jí nedůvěřovali.

Velké vítězství

Takže vyhrál volby přesvědčivě: na státy poměrem 31:19, na počet volitelů 312:226. Zvítězil ve všech sedmi klíčových státech, polepšil si u Američanů latinskoamerického původu a u černošských mužů. Získal více odevzdaných hlasů než Kamala Harrisová (v roce 2016 Hillary Clintonová získala více než on), byť když se sečetly poslední korespondenční hlasy, získal těsně méně než 50% všech odevzdaných hlasů. Takže bylo to solidní vítězství, ale nikoli takové, jakému se v Americe říká „landslide“; byli prezidenti, kteří získali 55 %, 65 % i více procent odevzdaných hlasů.

Donalda Trumpa začali všichni ve světě považovat za těžkou váhu. Prezident Macron ho pozval na otevření katedrály Notre Dame, aby se mohl setkat s ukrajinským prezidentem Zelenským. Ruský diktátor Putin a čínský diktátor Si Ťin-ping jsou opatrní a vyčkávají. Díky izraelským úspěchům v Gaze proti Hamásu a v Libanonu proti Hizballáhu, jakož i v důsledku pádu diktátora Asada v Sýrii je Írán v nejslabším geopolitickém postavení za posledních několik desetiletí. Trump chtěl, aby Hamás propustil několik izraelských rukojmí ještě před jeho inaugurací 20. ledna, a proto tlačil i na premiéra Benjamina Netanjahua, aby se s Hamásem na příměří dohodl; Netanjahu si vyhodnotil, že si nemůže dovolit rozzlobit Trumpa, a vyhověl mu.

A pak přišla Trumpova bomba. Na tiskovce letos, ale před inaugurací, řekl, že chce získat Grónsko i Panamský průplav, v případě nutnosti i vojenskou silou. A Kanada by se mohla stát 51. státem USA, ale proti ní sílu nepoužije, jen ekonomický nátlak (vysoká cla na dovoz kanadského zboží do USA).

Nediplomatická jízlivost

Co si o tom myslet? Za prvé, ty řeči jsou velice nediplomatické. Úctu vůči Trumpovi ve světě nepřinesou, ale mohou vůči němu vyvolat respekt: „… je to šílenec, ale musíme si dát na něho pozor, být opatrní, neprovokovat, protože bůhví, co ten šílenec provede.“

Za druhé, představa, že Kanada jako celek se stane součástí USA, je nerealistická. Identita Kanady již od roku 1776 je „my nejsme Američané, jsme loajální vůči britské Koruně, ne jako ti rebelové na jih od nás“. Hypoteticky, kdyby Quebec vystoupil z Kanady – a ten sentiment je nyní v Quebecu mnohem slabší než v minulosti – západní provincie Kanady (Britská Kolumbie, Alberta…) by mohly požádat o vstup do USA, ale Ontario na východě nikdy. Jinými slovy, tyto řeči jsou Trumpovou jízlivostí.

Trumpovy „plány“ s Grónskem a Panamským průplavem jsou vyjádřením toho, co může udělat, nikoli co nutně udělá. A jsou namířeny primárně proti Číně (a v případě Grónska i proti Rusku): nemějte žádné záměry na západní polokouli. Tedy reformulace Monroeovy doktríny (čínská firma spravuje Panamský průplav a Čína si chce kupovat mnohé latinskoamerické vlády, jako si už koupila mnohé africké). Grónsko coby americké území (s podobným statusem, jako má Portoriko, tedy autonomie, nikoli stát USA) je myslitelné; je zdrojem nerostného bohatství, o které se zajímají Číňané; a kolem něj bude důležitá lodní dopravní trasa z Tichého do Atlantického oceánu, ale to by musel být plán dlouhodobý a ve dvou krocích: nejdřív v referendu si obyvatelé Grónska odhlasují nezávislost na Dánsku a pak v referendu druhém přijetí suverenity USA. Jenže toto chce diskrétní diplomatická jednání, nikoli se chovat jako slon v porcelánu, což předvedl Trump. Každopádně tím ale vybudil Dánsko a evropské země, aby se začaly více zajímat o bezpečnost Grónska a posilovat ji, např. proti Rusku.

No a konečně první týden druhého Trumpova prezidentství (20.-27. leden). Plní, co avizoval předtím v kampani. Odstoupení od Pařížské dohody o ochraně klimatu (prezidentská pravomoc; Obama podpisem pera k ní v roce 2016 přistoupil, Trump v roce 2017 odstoupil, Biden v 2021 přistoupil, a nyní Trump opět odstoupil). Zelené programy na ochranu klimatu ničí západní ekonomiku, především evropskou, a přitom Západ – a hlavně Evropa – nejsou tím největším znečisťovatelem na světě; je jím Čína a za ní v závěsu další země Třetího světa (tzv. globálního jihu). Týdně Čína otevírá několik uhelných elektráren, a tudíž cokoli, co Evropa či Západ s klimatem dělají nebo nedělají, nemá na globální klima žádný dopad. Odstoupení od Pařížské dohody má především rozvázat ruce americké ekonomice.

Deportace ilegálních imigrantů. Každá země má mít právo si rozhodnout, kolik legálních imigrantů ročně přijme a z jakých zemí. Ale ohledně ilegálních imigrantů platí, že jejich číslo má být 0 (nula). V USA (země s 330-340 miliony obyvatel) žije kolem 11-15 milionů ilegálních imigrantů (nikdo neví, kolik přesně). Trump v kampani kandidoval s programem, že zamezí vstupu dalších ilegálních imigrantů a deportuje ty stávající. Většina Američanů souhlasí s tím, aby ti, kdo porušili zákon nebo se dopustili násilí, byli deportováni. Ale mnozí ilegální imigranti byli do USA přivezeni svými rodiči jako malé děti, žádnou jinou zemi neznají, z hlediska zákonů jsou v USA ilegálně, ale pokud se nedopustili porušení zákonů, Američané by jejich deportace považovali za příliš kruté. Patřičné je dát jim cestu k občanství. Pokud by i tyto chtěl Trump deportovat, narazí na veřejné mínění. Ale myslím, že k tomu nepřistoupí.

Plní, co slíbil

Další prezidentské dekrety, které jsou obhajitelné a častokrát v souladu se zdravým rozumem, jsou např. tyto: vyhlášení stavu nouze na hranicích s Mexikem. Zrušení programu DEI (diverzita, férovost, inkluze), jež při zaměstnávání zohledňují pohlaví, rasu či sexuální orientaci, ve prospěch Trumpem hlásané striktní meritokracii – nezajímá nás rasa, pohlaví, sexuální orientace, ale jen to, jakou máte kvalifikaci, schopnosti či předchozí dovednosti pro danou práci.

Ukončení snahy americké vlády ovlivňovat sociální sítě a média a blokovat ty „nesprávné“ názory. Pro účely federální vlády uznávat jen dvě pohlaví, mužské a ženské (samozřejmě v soukromém sektoru či na akademické půdě si kdokoli může obhajovat jakýkoli počet pohlaví); toto nařízení Trumpa bude zcela jistě zrušeno příštím americkým demokratickým prezidentem či prezidentkou a opět bude umožněno mít pro úřední účely více než dvě pohlaví. S tím souvisí nařízení, že federální peníze nepůjdou na propagaci „genderové ideologie“. Toto byl jeho volební program a s tímto naprostá většina jeho voličů souhlasí. Volby mají důsledky.

Pak jsou dekrety, které jsou problematické. Označení mexických drogových kartelů za teroristy. O tom, že členové těchto kartelů jsou zločinci, není žádných pochyb. Ale právní, bezpečnostní a vojenský termín „terorista“ má jiné konotace a neznamená jen pouhého zločince, který páchá kvůli zisku zločiny, včetně vražd. Terorismus je definován jako 1) použití smrtícího násilí 2) proti civilistům 3) za účelem dosažení politických cílů. 

No a konečně, dekrety, které jsou neobhajitelné a protiústavní. Kongres schválil zákon, že čínská aplikace TikTok musí být na území USA z důvodů národní bezpečnosti a bezpečnostního rizika (posílá všechny informace do Číny a špehuje své uživatele) pozastavena, dokud nebude mít i většinového amerického spoluvlastníka. Nejvyšší soud USA tento zákon shledal v souladu s ústavou (poměrem soudců 9:0). Zatím amerického spoluvlastníka nemá, a tak měla být vypnuta. Trump však podepsal dekret, že tento zákaz na 75 dní pozastavuje. Na to nemá zákonné ani ústavní právo, dokud s firmou TikTok nebude žádná americká firma v jednání o jejím částečném zakoupení.

A pak dekret, v němž se Trump pokusil interpretovat ústavu. Její 14. dodatek z roku 1868 mimo jiné říká, že osoby narozené na území USA a spadající pod jejich jurisdikci jsou občané USA. Smyslem dodatku bylo po občanské válce Severu proti Jihu dát všem bývalým americkým černošským otrokům americké občanství. Pak fakt narození na území USA byl interpretován tak, že i děti legálních rezidentů či imigrantů narozené v USA mají automaticky americké občanství (nevztahuje se to na děti diplomatů; ti totiž pod jurisdikci USA nespadají, mají diplomatickou imunitu). Na konci 19. století byl případ čínských legálních imigrantů, kterým se v USA narodil syn. Pak se s ním vrátili do Číny, ale on jako dospělý se vrátil do USA. Nechtěli ho tam pustit, protože tehdy byla silná protiimigrační nálada proti imigrantům z Asie. On se však odvolal nakonec až k Nejvyššímu soudu, který rozhodl, že vzhledem k tomu, že jeho rodiče byli v USA legálně a on se tam narodil, je občanem USA.

Čekají nás zajímavé roky

Trump však v dekretu nařídil, že děti ilegálních imigrantů narozené v USA nemají mít občanství. To je nejasná situace, ale každopádně platí, že takovéto vyjasnění významu ústavní pasáže může udělat jen Kongres zákonem, nikoli prezident dekretem. Dvaadvacet amerických států, které mají demokratické guvernéry a vlády, okamžitě podalo na tento Trumpův dekret ústavní žalobu k Nejvyššímu soudu. A s největší pravděpodobností uspějí. Buď sám soud rozhodne, jestli se ta pasáž ústavy vztahuje i na ilegální imigranty (kteří v USA nemají co dělat), anebo požádá Kongres, aby to rozhodl zákonem. Každopádně však prezident dekretem, tj. exekutivním nařízením, nemůže stanovit význam jednotlivých článků ústavy.

S Trumpem nás čekají zajímavé čtyři roky. Prosadí mnoho dobrého, ale udělá i mnohé blbosti. Každopádně je na vládnutí v roce 2025 připraven lépe, než byl v roce 2017. Mnozí jeho stoupenci si myslí, že on je přelomovým politikem v amerických dějinách; vytvořil novou většinovou koalici, která bude u moci i dlouho po něm.

Uvidíme. Podobné úvahy byly o Obamovi po jeho vítězství v roce 2008, a nyní víme, že nebyl až tak přelomovým. Je dobré si uvědomit, že Trump, ačkoli na hlasy volitelů vyhrál solidně, získal těsně méně než 50 % odevzdaných hlasů voličů. A ve volbách do Kongresu uprostřed prezidentova volebního období tradičně posiluje strana opoziční; ty volby se budou konat v listopadu 2026. A republikáni mají v obou komorách Kongresu jen těsné většiny. Navíc jeden nominant Trumpa na ministra spravedlnosti, bývalý kongresman Matt Gaetz, se nominace vzdal, protože zjistil, že ani republikánští senátoři ho nepodpoří kvůli jeho kontroverznosti. Druhý nominant, na ministra obrany, bývalý voják, veterán a televizní komentátor Pete Hegseth, prošel jen s odřenýma ušima. Republikáni mají v Senátu většinu 53:47, ale tři republikánští senátoři (senátor a dvě senátorky) hlasovali proti němu. V této situaci 50:50 dává rozhodující hlas 51:50 viceprezident. Takže Hegseth prošel tím nejtěsnějším možným rozdílem.

Největší zápas o nominace se bude týkat Tulsi Gabbardové, bývalé demokratické kongresmanky, která v minulosti měla slabost pro Asada i Putina a je nominovaná na ředitelku Národního zpravodajství (což je více koordinační než řídící funkce); a Roberta Kennedyho jr., taky bývalého demokrata, který je proti vakcínám (tím popudí demokraty) a pro potraty (tím popudí mnohé konzervativní republikány). Budou proti nim hlasovat i více než tři republikánští senátoři? Pokud ano, pak Trump narazí i ve vlastní straně.