Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
O vědeckém řízení společnosti se uvažuje už asi dvě stě let, ale pořád jsou tu nějaké rezervy, jak říkali soudruzi. Víme přes čtyřicet let, že se v 70. letech zvedala porodnost, což mělo za následek, že generace „Husákových dětí“ měla po nějaké době vlastní děti, kterých sice už nebylo tolik, ale přece jen dost. Tato „Husákova vnoučata“ teď opouštějí základní školy a mnozí chtějí jít studovat. Na školy se ale kvůli omezené kapacitě nedostanou. Nejsou přitom horší, než byli jejich předchůdci.
Než použijeme oblíbenou mantru, že stát je neschopný, je dobré si uvědomit, že základní školy zřizují obce a střední školy zřizují kraje. Vláda nebo ministerstvo školství sice mohou volat a upozorňovat, ale uvědomit si to měli včas lidé jinde.
Miroslav Hřebecký, programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin, na Radiožurnálu 22. února současný problém popsal.
„Tak úplně do hlavy zřizovatelům nevidím, vidím za tím především čtyřleté volební období. Když si vezmete, jak probíhal průchod téhle populační vlny vzdělávací soustavou, tak nejdříve nebyla místa na mateřských školách a řešily to obce. Pak jsme se probudili, že se nám (děti) nevejdou do škol, tak to řešily také obce, a teď se najednou probouzíme, že ta stejná populační vlna se nám nevejde na střední školy. Pokud by zřizovatel – a kraj už má k dispozici úřednický aparát poměrně velký – postupoval koncepčně, tak analýzy s demografickými daty si dávno udělá a reaguje dostatečně dopředu,“ říká Hřebecký.
Podle něj je tu několik problémů. Jedním z nich je, že největší poptávka je po gymnáziích a stále není dokončena optimalizace středního školství, aby se přizpůsobilo trendům ve společnosti a demografii. Proto máme většinu odborných škol, zatímco ve vyspělých západních zemích je to rozděleno téměř půl na půl. U nás tvoří gymnázia pouze asi 25 procent středního školství, zatímco odborné školy představují asi 70 procent. Druhý problém se týká výstavby nebo úpravy stávajících budov, což je velmi drahé a většina krajů si to nemůže dovolit.
Na sociálních sítích mezitím probíhá debata, kde se diskutující zcela pochopitelně skoro na ničem neshodnou. Jedni tvrdí, že je u nás stejně středoškoláků moc, takže se aspoň dostanou jen nejlepší. Proti tomu stojí názor, že je to obdoba „krysích závodů“ a ve výhodnějším postavení nejsou nadanější děti, ale ty, jejichž rodiče mohou investovat energii vlastní či energii najatých sil na přípravu na přijímačky. Všechno okoření selskorozumová moudra, že dětem trocha stresu neuškodí. Ještě chybí tradiční názor ze strany „našeho průmyslu“, že mají ve fabrikách málo vyučených. (Kolik kapitánů průmyslu dalo své děti na učňák, zatím nikdo nezkoumal.) Každopádně rozumný rodič tuší, že instalatéra a klempíře robot nejspíš nenahradí nikdy, ale u dělníka v továrně si tím už nemusí být jisti, tak nechtějí své děti vystavit mlhavé budoucnosti. Dobrá zpráva je, že životní dráha dnes není přísně nalinkovaná, a co se nepovede jeden rok, povede se třeba další, nebo se najde něco jiného. Život je pestřejší než za časů Husáka a Biľaka a společnost je živý organismus svého druhu, který si nějak poradí. To nic nemění na tom, že když se o problémech ví předem, mohlo se s tím něco dělat.
Proč je těch dětí najednou tolik? To je jednoduchá zákonitost. Křivka porodnosti je jako žabka skákající po hladině. Největší porodnost u nás byla poněkud paradoxně za protektorátu a pět let po válce, načež padala strmě dolů až na dno roku 1959. V roce 1937 jsme měli propad porodnosti, takže v roce 1959 bylo málo potenciálních rodičů. „Háchovy děti“ ale dospěly a když jim bylo dvacet až třicet, staly se rodiči. Označení Husákovy děti je dost zavádějící, protože porodnost začala stoupat už v takzvaných „krizových letech“, než to vzal soudruh Husák pořádně do ruky. Později některými lidmi vychvalovaná propopulační opatření nemají sama o sobě takovou zásluhu, protože počet narozených začal klesat již od poloviny 70. let. V roce 1979 došlo také ke zdražení dětského oblečení. Pro pamětníky říkanka z tehdejší doby: „Paci, paci, pacičky, zdražili nám botičky. Zdražili i svetříček, už nebude bratříček.“
Během roku klesl počet porodů ze 172 tisíc na necelých 154 tisíc. Od té doby se počet porodů snižoval, až v roce sametové revoluce 1989 byla porodnost horší než v roce 1969. Pak se křivka počtu narozených vyrovnala až do poloviny 90. let, kdy se začala mírně zvedat přibližně v roce 2002 s vrcholem v roce 2008. Kdyby někdo nevěděl, čemu se budou u nás úřady divit na konci 30. let, můžeme odhadnout, že je překvapí počet dětí, co se narodily „Havlovým dětem“, a rodiče je budou chtít umístit do různých školských zařízení.
Lidem nezbývá než kombinovat dva postupy. Připomínat zodpovědným osobám, že mají něco na starosti a jsou tam od toho, načež se pro jistotu spolehnout sami na sebe. Jako vždycky.
