Víme hodně o tom, kdo všechno odsuzuje tureckou invazi do Sýrie. Víme hodně o tom, co se děje na syrském území, a víme hodně o mezinárodních dějích, spojených s tureckou kampaní proti kurdským jednotkám v Sýrii. Málokdo se ale zajímá o to, co tomu říkají sami Turci.
Jedinou institucí, která v Turecku požívá vážnosti od časů Atatürkových po dnešek, je armáda. Ta pod Atatürkovým velením vyhrála válku proti zahraniční intervenci a zabránila rozchvácení dnešního Turecka. Armáda byla oporou republikánského a sekularistického přerodu společnosti. Každý muž prošel vojenskou službou a silnou indoktrinací. Tou procházejí celé generace Turků od chvíle, kdy začnou chodit do školy. Ráno se zpívá hymna a vztyčuje se vlajka, školy jsou pokryty citáty z Atatürka, učebnice jsou jich plné.
Vlastenectví, nacionalismus, republikánství, kult Otce zakladatele mají v sobě aspoň v nějaké míře všichni občané Turecka. V každé rodině je někdo, kdo prošel povinnou prezenční vojenskou službou. Mezi bývalými vojáky je mnoho těch, kteří sloužili v jihovýchodním Turecku, kde byla armáda po desetiletí nasazována do boje proti PKK. Proto je také v mnoha rodinách uctívána památka synů, kteří v boji zemřeli. Jsou považováni za mučedníky a každému se dostalo důstojného pohřbu s vojenskými poctami.
Asi před osmi lety bylo rozhodnuto neposílat do terénu proti PKK nezkušené vojáky základní služby. Tíhu střetu s PKK od té doby nese především četnictvo a speciální vojenské jednotky. Po čase začaly politické rozhovory mezi vládou a PKK, v podstatě mezi uvězněným teroristou a vůdcem PKK Öcalanem a tureckým premiérem Erdoğanem. V zemi bylo příměří, objevila se (kurdská) Lidová demokratická strana (HDP) a začalo to vypadat na dobrý konec. Ten se nedostavil a PKK se rozhodla obnovit ozbrojený boj. To je stav, v němž jsme dnes. Na tureckém území je PKK v podstatě zlikvidovaná, na iráckém území jsou její bojovníci permanentně pronásledováni tureckou armádou.
Armáda je v Turecku posvátný strážce státu a jeho sekulárního charakteru. Posvátnost se nutně nevztahuje na její velení, které stálo v čele několika úspěšných i neúspěšných převratů. Posvátný je asker, obyčejný voják, a ti důstojníci, kteří s ním sdílejí nebezpečí a trápení v terénu. Miliony Turků je respektují, milují, a pokud asker padne v boji, tak jej i uctívají. Askerler jsou součástí lidu, stojí na nich stát a každý, kdo se postaví proti těmto vojákům, se stává nepřítelem většiny Turků. Stává se i nepřítelem státu, který je další svátostí tureckého občana. Je pak dobře pochopitelné, proč je postoj turecké veřejnosti k intervenci v Sýrii trochu nekritický a zaujatý.
Pozdvižení vyvolali v celé Evropě turečtí fotbalisté, kteří ostentativně salutovali poté, co vstřelili gól francouzské reprezentaci. Jak napsaly nejedny turecké noviny: „Turečtí hráči věnovali svůj gól tureckým vojákům, kteří se v Sýrii účastní operace Pramen míru.“ Podle deníku Sabah byli „turečtí mladíci zářícími hvězdami pondělního večera“. Kult mládí je dalším důležitým prvkem turecké republikánské ideologie.
Turecký tisk stojí na straně tureckého státu. Někdy trošku mdle, ale to je tak asi maximum pochybností, které si dovolí. Na titulních stránkách všech novin, seriózních, bulvárních a „lidových“, je zřetelně vidět, jak je operace přijímána obyvatelstvem. Samozřejmě mají strach o své syny, ne každý musí jásat radostí nad intervencí v Sýrii, ale drtivá většina Turků souhlasí s tím, aby se udělal pořádek a aby se tak stalo v Sýrii.
Kurdové jsou pro až příliš mnoho Turků nepřátelé státu, a je jim úplně jedno, jestli jsou z PKK, YPG nebo SDF. Každý den se v tisku objevuje „přesná“ informace o tom, kolik teroristů bylo v Sýrii či v Iráku neutralizováno, to znamená zabito nebo zajato. Oficiální propaganda sice tvrdí, že boj se vede proti teroristům, nikoli proti Kurdům, ale Turci tomu rozumějí po svém. Jedno je to i státní agentuře Anadolu, která do svých zpráv ze Sýrie přidává obligatorní odstavec o „30 let dlouhé kampani“, kterou „proti Turecku vede PKK“.
Na podporu tvrzení, že boj není veden proti Kurdům, se objevují srdcervoucí reportáže o kurdských matkách, které od úřadů požadují zprávy o svých dětech „které … byly násilím donuceny přidat se k PKK/YPG“.
Nepřímo, nechtěně, ale docela úspěšně napomohla turecké propagandě americká televizní stanice ABC News. Ukázala video údajně z tureckého útoku proti syrským civilistům. Jak se rychle ukázalo, byly to záběry z veřejné akce americké armády v Kentucky v roce 2017. Pobouřilo to i D. Trumpa, který autory zprávy označil za idioty.
Vláda dokazuje svým občanům, že má na své straně i tu „správnou“ část zahraničních sympatizantů – například palestinský Hamas nebo katarský tisk. Rovněž turecká diplomacie nezahálí a vede vysvětlovací kampaň jak mezi svými příznivci, tak i mezi kritiky. Odmítla „výzvy a závěry, přijaté Evropskou radou ministrů zahraničí (14. 10. 2019) v Lucemburku… Velice seriózně zvážíme naši spolupráci s EU v určitých oblastech v důsledku jejího nespravedlivého a zaujatého stanoviska.“ Jelikož EU u velké části tureckého obyvatelstva ztratila kouzlo, nikomu její kritika nevadí.
Prezident Erdoğan telefonicky informoval francouzského prezidenta, turecký delegát zase informoval o tureckém názoru partnery v Parlamentním shromáždění zemí černomořské ekonomické spolupráce, turecký zástupce v ženevském sídle OSN pozval novináře z různých států, aby je „informoval o tureckém postoji“. Bývalý turecký ministr pro evropské záležitosti E. Bağış zase poskytl obsáhlé interview turecké televizi TRT World. Emocionálně přitom pohovořil o pomoci, kterou Turecko poskytlo iráckým Kurdům za Saddáma Husajna.
Turci neodsuzují svého prezidenta, který začínal ztrácet popularitu. Neodsuzují armádu za to, jak vede boj v Sýrii. Nikdo se nestaví na stranu YPG, Kurdů, případně Sýrie. Na otázku v titulku se tak dá odpovědět dost jednoznačně – akce má podporu obyvatel a neexistuje jediný validní kritický hlas. Turecko stojí za svým prezidentem.
