Turecko a EU: mají Turci evropskou budoucnost?

FB

Na programu nedávného zasedání Evropské rady 10. a 11. prosince 2020 byla i jednání o sankcích vůči Turecku. V kuloárech padající požadavky na ukončení celní unie, či dokonce zrušení statutu kandidátské země, jsou jen pokračováním již několik let trvajících snah EU vyřešit odvrat Turecka od proevropského směřování a reagovat na agresivní zahraniční politiku prezidenta Recepa Tayyıpa Erdoğana. Evropská cesta Turecka přitom sahá téměř do počátků evropské integrace a Turecko nikdy neopustilo cíl vstoupit do EU.

I v roce 2020 podpora vstupu do EU přesahovala 60 % (nad 50 % je i v konzervativních regionech, kde má Erdoğan a jeho AKP stále velmi solidní výsledky) a Erdoğan navzdory častým útokům a výhrůžkám vůči některým evropským zemím pravidelně opakuje, že členství v EU je pro něj „strategickým zájmem“. V pokračující hluboké ekonomické krizi a nastupující krizi politické, kdy hned dva bývalí vysocí představitelé AKP založili konkurenční politické strany, a s rostoucí nespokojeností, jak vláda (ne)zvládá pandemii covid-19, představují sankce EU vůči Turecku a možnost ukončení celní unie reálnou hrozbu pro Erdoğanovo mocenské postavení.

en.wikipedia

Europeizace Turecka?

Ačkoliv Turecko podepsalo asociační dohodu již v šedesátých letech, jednání byla oficiálně zahájena teprve v roce 2005. Tehdy řada zahraničních médií a expertů vládu AKP a Erdoğana oslavovala jako nositele demokratizace. Dělo se tak navzdory varováním, že Erdoğan podmínky pro vstup zneužívá k oslabení opozice a armády, která mu stála v cestě k moci, a že jakmile konsoliduje svou moc a armádu odsune na vedlejší kolej, cestu demokratizace opustí. Podobně kritici AKP vykládali jeho prokurdskou politiku, kdy byla zrušena řada diskriminačních nařízení zavedených vojenskou juntou po puči v roce 1980. AKP a Erdoğan si podle kritiků jen kupovali hlasy Kurdů a chválu Evropské komise opatřeními, která byla pro zajištění práv menšin nedostatečná (například zahájení vysílání televize a rozhlasu v kurdštině) a mnohdy existovala jen na papíře (výuka na školách v kurdštině).  Mluvilo se o potěmkinovské demokratizaci a europeizaci.

Banner Nová Orientace

Ukazoval se tu problém malé znalosti tureckých reálií, historie a politiky. Evropa až příliš často vnímá Turecko na základě zjednodušených představ – Turecko jako nepřítel Evropy (křesťanství), Turecko jako nemocný muž na Bosporu (ekonomika) anebo jako zdroj levné pracovní síly (diaspora). V Česku si většina obyvatel Turecko spojuje jen s dovolenou, maximálně si na ně ještě vzpomene při sledování pohádek Karla Čapka a her Járy Cimrmana.  Turecko si bylo vědomo své pošramocené pověsti a v době zahájení jednání vsadilo na silné PR. Vláda využila spolupráci s Gülenovým hnutím, které začalo mohutnou kampaň v EU – včetně nových členských zemí. Skrze média a tzv. kulturní centra propagovalo hnutí Turecko jako moderní zemi, jejíž verze islámu je zcela kompatibilní se západními hodnotami. Důraz byl na mezikulturní a mezináboženský dialog. Gülenovo hnutí dokonce vytvořilo pro evropský trh deník Today’s Zaman, který byl distribuován na všechna západní zahraniční zastupitelství a velmi rychle se stal nejčtenějším anglicky psaným tureckým periodikem. Propagace Turecka jako moderní liberální demokracie se soustředila zejména na národní a evropské liberální elity, které po 11. září hledaly „dobré muslimy“ a demokratické, ekonomicky prosperující Turecko vstupující do EU bylo velmi lákavou představou.

Když se spolupráce Erdoğana s Gülenem v roce 2013 rozpadla, staly se vazby, které si hnutí v Evropě vybudovalo s liberálními politickými elitami, hlavními toky kritiky vůči Erdoğanovi a ty zásadně podpořily spekulace, že nezdařený puč v roce 2016 si Erdoğan zorganizoval sám. Dnes Gülenovi příznivci v Bruselu masivně lobbují za ukončení jednání s Tureckem, dokud bude v čele země Erdoğan, kterého označují za „monstrum“ a jediný důvod nedokončených reforem – přitom jaksi zapomínají uvést, že obrat od demokratizace začal už v roce 2007, kdy byla aliance Erdoğan-Gülen stále silná a že společně připravili zinscenované procesy proti tureckým armádním důstojníkům a kritickým novinářům (nechvalně známé případy Ergenekon a Balyoz).

wikipedie

Členství v EU, nebo privilegované partnerství?

Vnímání Erdoğana se výrazně proměnilo i v samotném Turecku. Když v roce 2007 vyhrála AKP parlamentní volby, oslavovali kromě islamistů nejvíce proevropští liberálové, protože AKP zemi přinesla ekonomickou prosperitu a prozápadní reformy. Dnes Erdoğana a AKP vidí proevropsky ladění turečtí voliči jako hlavní překážku vstupu do EU, ale také jako brzdu ekonomického rozvoje. Chtějí zpět zemi, kde před 15 lety rostla síla střední třídy, do Turecka přicházely žít a pracovat tisíce cizinců ze Západu a ulice se plnily výkladními skříněmi obchodů luxusních značek. Zůstaly nově postavené cesty, desítky nových univerzit, digitalizovaná státní správa, výborně fungující systém zdravotní péče, ale také dluhy, uprchlíci ze Sýrie, ekologické katastrofy a megalomanství prezidenta Erdoğana. Turecko trápí politická impotence a stále se prohlubující ekonomická krize. V roce 2019 stoupl počet sebevražd kvůli ekonomické situaci na takové číslo, že byl zakázán volný prodej kyanidu. Ve svých počátcích vláda AKP posílila střední třídu tzv. zeleného kapitálu, ale zoufalá Erdoğanova snaha udržet se u moci vedla k politickým změnám, které udusily ekonomiku a roztočily spirály inflace (15 %), nezaměstnanosti (14 %) a vysokého zadlužení domácností (15 % HDP), což se slabou politikou sociálního zabezpečení, nízkou mírou zaměstnanosti žen a slabou ochranou práv zaměstnanců vytváří velmi nestabilní prostředí. Nespokojenost byla jasně vidět při komunálních volbách na jaře 2019, kde AKP ztratila podporu ve všech velkých městech včetně Istanbulu.

Členské země EU – podobně jako v jiných případech – nemohou najít ve své pozici k Turecku shodu. Do jejich stanovisek k Turecku jako kandidátské zemi promlouvá mnohem více faktorů než zvážení turecké kompatibility s tzv. kodaňskými kritérii. Země jako Francie již v roce 2005 odmítaly možnost plného členství a Turecku nabízely společně s Německem „privilegované partnerství“. Řecko vstup podporovalo v představě lepší kontroly nad svými problematickými vztahy s Tureckem. Británie jeho vstup viděla jako posílení mezivládního principu v integračním procesu. Rozdílné pohledy byly patrné i v tom, jak čelní představitelé definovali evropskou identitu v době jednání o tzv. evropské ústavě, respektive Lisabonské smlouvě. Lídři podporující vstup Turecka do EU zdůrazňovali civilní hodnoty Evropy, zatímco lídři v opozici k jeho vstupu vynášeli její židovsko-křesťanské kořeny. Ve Vídni dokonce vstup Turecka do EU někteří představitelé spojovali s odkazy na neúspěšné dobývání města vojsky Osmanské říše v roce 1683.

Od té doby se postoje některých zemí změnily, ale rozkol zůstává. Na jednání Evropské rady 10. prosince Francie, Kypr, a Řecko s podporou Rakouska a dalších prosazovaly tvrdý postup, zato Německo jako předsedající země, podpořená například Nizozemskem a Španělskem, trvala jen na minimálních sankcích. Výsledné rozhodnutí sice podpoří sankce, které zasáhnou jen některé osoby a firmy zapojené do průzkumné těžby ve východním Středomoří, ale prezidenta Erdoğana ani jeho vlády se nedotknou. Podle očekávání tak neprošlo embargo na prodej zbraní, protože jako členská země NATO je Turecko součástí celé řady společných zbrojních projektů a některé evropské země jako Itálie a Španělsko prodávají do Turecka zbraně za miliony eur.

pinterest

Jiné země se obávají, že zrušení celní unie mezi Tureckem a EU, o kterém se také mluvilo jako o jedné z možností, by ještě více zhoršilo ekonomickou situaci v zemi a vedlo k destabilizaci, případně obnovení uprchlického problému. Zrušením celní unie by navíc ekonomicky utrpěly i ty členské země EU, které s Tureckem hojně obchodují, což není v kontextu probíhající koronavirové krize dobrá vyhlídka. Dohodnuté sankce a odložení dalšího jednání na březen 2021, aby Turecko dostalo možnost „se napravit“, je vlastně jen přiznáním, že EU neví, jak s Erdoğanem naložit. Zcela zásadní je v tomto ohledu turecký vztah k Řecku a Francii, jak dokládají i současné spory a stoupající napětí ve východním Středomoří.

Vztah EU – Turecko potřebuje novou definici

U otázek, kde je potřeba velké diplomacie a citlivosti, by měla EU uznat, že není nestranným aktérem, a trvat na řešení zahraničněpolitických sporů mezi Tureckem a členskými zeměmi EU formou mezinárodní arbitráže, ideálně zajištěné USA. Více než 60 % dodávek zbraní do Turecka je právě z USA a Kongres v těchto dnech dostává Erdoğana pod ještě větší tlak kvůli nákupu protiraketového systému S-400 od Ruska v roce 2019. Administrativa Joe Bidena by mohla zaujmout k Turecku komplexnější postoj, než jaký měl Donald Trump, který v jedné chvíli Erdoğana velebil a ve druhé mu vyhrožoval.

Evropa by se neměla vzdát možnosti ovlivňovat domácí dění a povahu a směřování reforem, ani promarnit příležitost, kterou jí popularita vstupu do EU v Turecku zajišťuje. Turecká společnost je velmi polarizovaná. Ačkoliv podpora AKP a Erdoğana klesá, neznamená to, že by jeho případná prohra automaticky vedla k nastolení kurzu před rokem 2007. Evropskou unii většina Turků vnímá jako pokryteckou instituci, která nikdy nebrala členství Turecka vážně. Nakonec jen 22 % Turků věří, že Turecko do EU někdy vstoupí. Základem je proto kredibilita. Nabízet členství, pokud to ve stejné chvíli nemalé množství čelných představitelů EU vylučuje, postaví i případnou demokratickou, liberální a proreformní vládu do velmi těžké pozice.

archiv

Mnohé reformy spojené s europeizací nejsou populární, vytvářejí nové vítěze i poražené, dotýkají se citlivých otázek národní paměti a pro jejich prosazení je třeba důvěry. Turecko a EU by tak měly redefinovat svůj vztah. Plné členství je na řadu let v podstatě vyloučené, avšak integrace do evropské ekonomické oblasti (nebo nějaké její formy) by byla výhodná pro obě strany. Zásadní jsou totiž tzv. kodaňská kritéria pro vstup do EU, zejména podmínky jako demokratické vládnutí, právní stát či ochrana lidských práv a svobod (včetně respektování a ochrany práv menšin), které však nyní Turecko ani v jednom bodě nesplňuje.

Mgr. Lucie Tungul, Ph.D., M.A., je politoložka se zaměřením na evropskou integraci, zejména europeizaci, demokratizaci, rozšíření EU a otázky evropské identity. Deset let přednášela na Fatih University v Istanbulu, nyní působí na Katedře politologie a společenských věd Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner