Jednou za čas je třeba si připomenout, že Turecko aspiruje na členství v EU. U nás to nebudí velké vášně, ale ti, kdo se o věc zajímají, zaujímají protikladné postoje – „ano, ale“, nebo „nikdy“.
„Ano, ale“ donedávna mírně převažovalo. Od zahájení represí proti skutečným i údajným strůjcům pokusu o převrat (červenec 2016) a v úzké vazbě na tzv. migrační krizi se postoj vůči tureckému členství v EU obrátil k „nikdy“.
Z Turecka se stal pária, který do „Evropy“ nepatří. Nevybíravé pronásledování všech, kdo podle prezidenta Erdoğana patří k Fethulláhovské teroristické organizaci (FETÖ), těžce poškodilo reputaci Turecka. Vyhazování z práce a věznění lidí, kteří se provinili jen tím, že měli k prezidentovu režimu kritický nebo málo nadšený vztah, se stalo trvalým jevem v zemi, považované předtím za příklad pro blízkovýchodní a v širším pohledu islámský svět. Na dlouhou dobu to vzalo vítr z plachet těm, kdo věřili, že Turecko kráčí k demokracii a svobodě.
Vyjednávání o vstupu Turecka do EU je od počátku (2005) pomalé a spojené s překonáváním mnoha překážek. Turecká strana má pocit, že hlavními brzdami jsou Řekové, zejména ti kyperští, a obavy Evropanů ze silného, úspěšného a energií nabitého Turecka. Ve skutečnosti je hlavní brzdou samo Turecko a politika jeho prezidenta. Unijní vyjednavači čekají na náznak změkčení tureckého postoje a nechtějí být těmi, kdo první řeknou „dost, takhle to dál nejde“.
Turecká strana se tváří ublíženě, předstírá zájem o členství a nic ji nenutí, aby proces sama zastavila. Ze současného stavu se snaží těžit poukazováním na údajně nepodložené, xenofobní a islamofobní výhrady partnerů. Nemalou roli v této psychologické šarvátce hrají turecké stížnosti na neochotu evropských zemí vydávat do Turecka k potrestání teroristy. Evropané se hájí tvrzením, že žádosti z turecké strany nejsou dobře zdokumentovány a nejsou podloženy nezpochybnitelnými důkazy. Případnému vydání podezřelých osob také účinně brání nesmyslně tvrdý a velmi pružně vykládaný turecký zákon o boji proti terorismu.
Dnešní Turecko je jiné, než bylo před pěti lety. Občas se pokouší vyvolat dojem, že jednání budou pokračovat, ale k ničemu takovému už léta nedošlo. V prvním pololetí letošního roku má předsednickou roli v Evropské radě Rumunsko. Turecko je pro ně významným partnerem a má tedy zájem využít předsednictví i k ošetření vlastní agendy. Na březen naplánovalo summit s Tureckem (poslední před rokem za bulharského předsednictví).
Koncem roku 2018 jednala v Ankaře „ministryně zahraničí“ EU F. Mogherini a J. Hahn, zodpovědný za politiku sousedství. Mluvilo se hlavně o zamrzlých přístupových jednáních, ale i o Sýrii, uprchlících a o sankcích vůči Íránu. Letošní summit nejspíš nebude o ničem zásadně jiném.
Zdá se, že Turecko chce nabídnutou možnost využít k posílení své vyjednávací pozice. V době summitu už bude nejspíš jasno, jestli a za jakých podmínek z EU odchází Velká Británie. Turečtí komentátoři už vytáhli některé staré argumenty. Například modifikované tvrzení o Turecku jako mostu. Už ne mezi Evropou a Blízkým východem, ale „mezi atlantickým a asijsko-pacifickým regionem“. Dostávají tak do hry komplikované vztahy s USA, Ruskem a Sýrií, své pochybné kroky v NATO a tváří se jako ten, kdo to všechno nakonec dokáže vyřešit. Na pokrok v přístupových jednáních s EU to nevypadá.
