Před několika dny, 4. září, měl turecký prezident R.T. Erdoğan projev k členům své strany AKP ve městě Sivas. Jeho řeč se týkala především boje s teroristy z PKK a ekonomických výhledů země. To samozřejmě v zahraničí velkou odezvu nemá. Na rozdíl od jedné krátké pasáže: „Některé země mají rakety s nukleárními hlavicemi. Ne jednu nebo dvě. Ale my je mít nemůžeme. To nemohu akceptovat. … Na světě není žádná rozvinutá země, která by je neměla.“

Co se děje? Rodí se snad nová jaderná mocnost nebo aspoň politik s velmocenskými ambicemi? Jako kdyby nestačilo, že máme „rakeťáka Kima“, paličaté ajatolláhy, roztahující se Čínu, že na sebe cení zuby Pákistán a Indie, o Izraeli nemluvě. 

Když pominu zjevnou nepravdivost závěrečné věty citátu, co nám říká jeho zbytek? Prezident Erdoğan se mohl nechat unést vlastní výřečností. V kontextu problémů s ustavením bezpečné zóny v Sýrii, boje s PKK, neshod s USA a pod dojmem ruských námluv mohl dát volný průchod své megalomanské vizi mocného Turecka, kterého by se všichni měli bát. Dal v Sivasu (a proč zrovna tam?) světu najevo, jaké jsou ambice a odhodlání Turecka v delším časovém výhledu? Nebo chtěl posílit sebevědomí Turků, jejichž země zrovna moc nevzkvétá? 

Slova tureckého prezidenta nelze brát na lehkou váhu, jako když třeba někdo „jen tak plácá“. To se jemu nestává, protože obyčejně říká jen to, co opravdu říci chce.

Turecko má velkou armádu. V posledních letech roste snaha o maximální soběstačnost Turecka v oblasti výzbroje a výstroje. Za současných podmínek je úplná soběstačnost nemožná, ale stát se snaží postavit vlastní tank, vlastní bojové letadlo, vlastní bojové transportéry, vlastní drony, vlastní helikoptéru… Doposud je v podstatě veškerá výzbroj pozemní armády a letectva amerického původu, plavidla jsou zpravidla německé a francouzské provenience. O jaderných ambicích tureckých generálů jsem nikdy neslyšel, ale to není důkaz neexistence těchto ambicí.

Turecko je signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1980. Máme prezidentovu výroku rozumět tak, že se „nesmíří“ s jejím respektováním? Nesmíří se s existencí jaderného deštníku, který Turecku poskytuje jeho členství v NATO? Nebo se s ním smíří pod podmínkou, že bude mít navíc i svůj vlastní deštníček?

Předpokládám, že Turecko nemá v úmyslu postupovat tak, jak to činí Rusko při naplňování eurasijské doktríny – totiž opevňovat svůj perimetr prostřednictvím lokálních konfliktů a drzých záborů (Donbas, Krym, Gruzie). 

Turecko je, podobně jako Rusko, zemí eurasijskou. Podobně jako Rusko trpí jistým komplexem méněcennosti, že není „opravdovou“ Evropou. Podobně jako Rusko nechce být „Asií“ pro negativní konotace takového označení. Současně si buduje systém klientských a přátelsky nakloněných států tam, kde převládá jazykově a kulturně turecké/turkické obyvatelstvo. 

Turecko za vlády premiéra, posléze prezidenta Erdoğana prošlo pozoruhodným vývojem. Rychle si vytvořilo pověst nadějného adepta členství v EU, který však byl částí Evropanů podezírán z přílišné náklonnosti k islámu. Byla to pravda asi tolik, jako je tvrzení, že všichni Poláci jsou bigotní katolíci. Zcela nezpochybnitelné bylo členství Turecka v NATO.

Tureckou zahraniční politiku všech azimutů formuloval A. Davutoğlu, který ji také z větší části realizoval. Oporou mu byl prezident A. Gül a do jisté míry i premiér Erdoğan. To je minulost – bývalý prezident i bývalý ministr zahraničí jsou dnes považováni za nepřátele a zrádce. 

Zahraniční politiku řídí prezident Erdoğan se svým mluvčím, bývalým šéfem zahraniční kanceláře premiéra, Ibrahimem Kalınem. Ten sice není žádný jestřáb, ale sdílí vidění světa a Turecka v něm se svým šéfem. Prezident je současně šéfem exekutivy, zatímco předseda vlády je pouhým úředníkem a dispečerem. Opozice je ochablá a nemá žádný nástroj k ovlivňování vnitřní nebo dokonce zahraniční politiky. Křeslo primátora Istanbulu je na to málo.

Čas plyne neobyčejně rychle, a tak se už dá mluvit o víc než desetiletí vlády jediného silného muže Turecka. Za ty roky se odehrálo mnohé: čelil korupčním skandálům a pokusu o převrat, podařilo se mu znevěrohodnit tureckou kandidaturu na členství v EU, rozhádal se s USA, na léta zkazil vztahy s Izraelem, téměř uzavřel dohodu s PKK, aby z toho dnes byla regulérní válka, vyhrožuje Evropě novou migrační vlnou, má podíl na rozpoutání války v Sýrii, při jejímž řešení se spojil s Rusy a Íránci jen proto, aby si mohl lépe ošetřit vlastní spor s Kurdy, z poměrně silné ekonomiky znovu vytvořil turecké hospodářství, znejistil postavení země v NATO, spoutal obyvatelstvo nesmyslným pronásledováním „nepřátel“, zničil svobodná média, … Kdo chce, může přidávat další peripetie. Třeba že si nechal postavit prezidentský palác asi za miliardu dolarů.

Mnozí v politice i z akademické sféry se opět začínají ptát, co vlastně chce Turecko, kam směřuje nebo co od něj lze očekávat. Odpovědi jsou různé, podle toho, na jakou oblast se kdo zaměří. Někoho víc straší sveřepost, s níž Turecko odmítá respektovat mezinárodní dohody ve Středomoří, jiného nákup ruského raketového systému, někoho dalšího podivné manévry v emirátech. Jsou tací, kdo se pohoršují nad vlažným postojem k Ujgurům a vstřícností k Číně. Prostě každý si najde to své. 

Ve všech těchto směrech se dnešní Turecko ukazuje být těžko srozumitelným, málo konzistentním a nepříliš hodnověrným partnerem. Těžko uvěřit, že by se měnilo geopolitické ukotvení země v NATO, ale kde je nějaká záruka? Erdoğan, protože on je v tomto kontextu Turecko, občas pobrekává a stěžuje si na nepřízeň světa. Vzápětí vypne prsa a silnými slovy se domáhá „spravedlivého podílu Turecka“ na čemkoliv, co ho zrovna zajímá. Usmíří se s USA, ale vzápětí jim ukáže prostředníček a nakoupí ruské rakety.

Zkrátka a dobře, u Turecka nic není úplně jisté. Jistotu nemají ani členské země NATO v čele s USA, nemá ji ani Rusko, ani Írán. Vzhledem k tomu, že úplnou jistotu nemají ani sami Turci, není důvod, aby ji měla EU. Řekl bych, že to je přesně to, o co vlastně jde. Turecko je všude a nikde, je členem organizací, které občas trochu podráždí, kamarádí se s bývalými nepřáteli, někdy s někým mluví a pak s ním zase nemluví. Ve všech případech je ale nepostradatelné. Dobře si hlídá svoji pozici osiny, které se nelze zbavit, protože pak by bylo ještě hůř.

Turecko není mostem mezi Evropou a Asií. Turecko je samo sebou, jako ostatně vždycky bylo. Je příliš velké a silné na to, aby se někým nechalo ovládat, ale není dost silné na to, aby si mohlo dělat co chce. Pragmaticky, bezohledně a občas i oportunisticky se proplétá životem a doufá, že mu to vydrží ještě hodně dlouho. 

Revue Forum Banner
Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora