V sobotu bouřil turecký viceprezident F. Oktay: „Turecko bude bez váhání pokračovat v obraně práv svých i tureckých Kypřanů.“ Podobných výroků jsme od tureckých politiků už slyšeli mnoho. Na skutky zatím nedošlo, ale co když to jednoho dne někdo vezme doopravdy? 

Jde o Kypr, o ropu a o plyn ve východním Středomoří. Jde i o evropskou bezpečnost, o Blízký východ, o ruské zájmy a o hromadu peněz pro národní i nadnárodní firmy. Turci už tam vyslali tři těžební lodě a jednu průzkumnou, podporované válečnými plavidly. Během léta se sice začalo mluvit o obnovení rozhovorů mezi severním Kyprem a Kyperskou republikou, ale kdo ví, co se skutečně stane. 

Letos v lednu se M. Pierini, bývalý šéf Delegace EK v Turecku, ptal, co můžeme v roce 2019 očekávat od Turecka (www.carnegieeurope.eu Marc Pierini: Turkey and the West: What to expect in 2019?). Svou analýzu uzavřel, že „od roku 2002, kdy se k moci dostala AKP, jsou patrné známky nekonzistentnosti tureckého ukotvení na Západě. Ať to povede k ,obratu od Západu‘, nebo ke strategii ,mocnost uprostřed‘, výsledkem je rostoucí nejistota ohledně spolehlivosti Turecka.“

Turecko je dnes vedle Ruska jediná evropská země, která vede válku doma i v cizině. Válku opravdovou, ne slovní. Turecko je, technicky vzato, stále ještě ve válce s KLDR. Turecká armáda působí v Sýrii, kde lavíruje mezi spoluprací s rusko-íránským tandemem a spojenectvím s USA. Ráda by situace využila k likvidaci kurdských vojenských i civilních struktur v Sýrii. Podniká letecké i pozemní výpady na irácké území, kde „neutralizuje“ teroristy z PKK, turecké občany. V podstatě vede válku i proti „vnitřnímu nepříteli“ – smyšlené teroristické organizaci FETÖ. Při té se střílelo v době pokusu o převrat, který zorganizovala část důstojnického sboru, prý zakuklených členů FETÖ.

Na moři zatím na zbraně a střelbu nedošlo. Ve světle posledních vyjádření tureckých politiků i vojáků se ale ozbrojený konflikt vyloučit nedá. Rozdělení Kypru v důsledku turecké invaze v roce 1974 se nedaří vyřešit žádnému seskupení velmocí, nedaří se to OSN, nedaří se to nikomu. 

Kyperská republika je členem EU a je jedinou unijní zemí, jejíž teritorium je částečně okupováno nečlenským státem. Tzv. Turecká republika Severního Kypru existuje jen na tureckých mapách a v tureckých dokumentech. O to více se Ankara stará o „práva tureckých Kypřanů“. Například o podíl na ropném a plynovém bohatství východní části Středozemního moře, který je jim prý upírán. 

Jak informuje provládní Daily Sabah, turecký ministr obrany v přítomnosti nejvyššího velení armády (náčelník generálního štábu, velitel pozemního vojska, velitel námořnictva a velitel letectva) o víkendu vyhrožoval: „Bránili jsme a budeme bránit až do samého konce práva naše i lidu Turecké republiky Severního Kypru.“ 

Jak daleko sahají práva Turecka? „Nebudeme dělat, že nevidíme fait accompli („hotovou věc“) na Kypru, ve východním Středomoří a v Egejském moři.“ Podle ministra není možné, aby „oni (čti „řečtí Kypřané“) dělali průzkum, těžili plyn a ropu a vydělávali na tom, zatímco kyperský lid, turecký stát a jeho 82 milionů obyvatel tomu jen přihlíželo.“ 

Jako kdysi dávno, po bojových projevech přišla chvíle usebrání. V neděli se ministr obrany a nejvyšší velitelé společně pomodlili u příležitosti muslimského svátku Kurban Bayram v mešitě u Nikosie. Modlitba ve svátek není nic neobvyklého. Až na to, že ještě před několika lety by se jí vojáci nezúčastnili. Armáda bývala strážkyní sekulárního charakteru tureckého státu. Po čistkách za několik posledních let už tomu tak není. Před lety prorokoval jeden vysoký důstojník (a myslel si, že říká dobrý vtip): „Jestli to půjde takhle dál, budeme za pár let místo dělostřeleckých tabulek číst Korán.“ Atatürkovo Turecko pomalu mizí v mlhách, z nichž jako kdyby vystupoval duch osmanských sultánů, ochránců říše a víry.