V roce 1997 přednesl Recep Tayyip Erdoğan veřejně báseň o turecké válce za nezávislost, ve které se říká „Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety, a věřící naši vojáci“. Odseděl si desetiměsíční trest nepodmíněně za útok na turecký stát a za podporu islamismu, ale také si získal přízeň mnoha těch, kdo kritizovali autoritářský vojensko-byrokratický systém Turecka stojící na republikánském nacionalismu a sekularismu tvrdého kemalistiského jádra, protože ve stejném projevu volal po svobodě vyznání, která podle něj existovala na Západě, ale v Turecku chyběla.

Do tohoto momentu se datuje Erdoğanovo rozhodnutí, že pro úspěch v tureckých volbách a v boji s vlivem turecké armády, která sledovala jeho aktivity s velkou nedůvěrou, musí představit program umírněného, prozápadního islamismu. V roce 2001 zakládá Erdoğan AKP, o rok později vyhrává volby, ustavuje po letech rozhádaných koaličních vlád jednobarevnou vládu, která provádí reformy, jež Turecku v roce 2005 otevřely cestu ke vstupním jednáním s EU. O 13 let stojí Erdoğan před volbami, které z něj možná udělají nejsilnějšího muže v novodobých dějinách Turecka, je milován, nenáviděn, uznáván i opovrhován. A umlčuje stovky až tisíce lidí, kteří podle něj útočí na turecký stát.

Když na konci dubna 2018 Erdoğan oznámil, že se 24. června 2018 budou konat předčasné parlamentní a prezidentské volby, první po ústavní reformě zavádějící prezidentský systém a po reformě volebního zákona, překvapil mnohé. Hlavním motivem je snaha o správné načasování. Jakkoliv Freedom House považuje Turecko v důsledku přijetí ústavního referenda v roce 2017, čistkám proti opozici a strachu kritizovat Erdoğana za nesvobodnou zemi a OECD varuje před velkými nedostatky při konání voleb, jeho vítězství není jisté a snahy o posílení pozice urychlením voleb by se mohly stát příčinou jeho volebního neúspěchu, pokud si tedy Turecko zachová alespoň částečně svobodné volby.

Když v opakovaných volbách v roce 2015 Erdoğanova strana AKP nezískala ústavní většinu, která by zajistila změnu politickém systému z parlamentního na prezidentský a tím přeměnila Erdoganovu vládu na autoritářský systém zabalený do rétoriky lidové demokracie, nabídla se nacionalistická strana MHP reformu v parlamentu prosadit. Výměnou za to měla AKP “obětovat” své kurdské voliče a nastolit protikurdskou politiku v Turecku i v Sýrii. Tato dohoda vyústila v přijetí ústavních změn parlamentní většinou, které následně potvrdilo všelidové referendum, i když jen většinou 51,4 % hlasů, navzdory manipulaci volebních výsledků, bez svobodně vedené kampaně a za ztráty všech velkých měst – Istanbul, Ankara, Izmir. Domluva s AKP se nelíbila některým voličům MHP a pod vedením Meral Aksener se z ní vydělila Iyi parti (Dobrá strana). Rostoucí popularita Aksener vedla AKP a MHP na jaře ke změně volebního zákona, kdy mohou ve volbách kandidovat koalice stran a jejich společný výsledek musí přesáhnout volební práh 10 %, stejně jako u stran kandidujících zvlášť. Vlna nacionalismu, která se zvedla po kampani v syrském Afrínu, obava z Aksener a nepříznivé ekonomické situace vedly nejprve MHP k volání po předčasných volbách a následně k rozhodnutí Erdoğana je uspořádat už v červnu 2018 místo listopadu 2019. Nečekal ani na symbolické datum 16. července, výročí nepovedeného puče, protože doufal, že pravidla registrace stran vyřadí Aksener ze hry. Nepočítal s tím, že CHP uvolní 15 svých poslanců, kteří vstoupili formálně do Dobré strany, čímž jí pomohli naplnit podmínky ke kandidatuře (20 poslanců nebo 6 měsíců od ustavujícího celostátního kongresu strany). 

Turecká společnost je silně polarizovaná. Ve volbách se proti sobě postaví koalice AKP a MHP na jedné straně a na druhé koalice republikánské CHP, Iyi parti, Demokratické strany,  a islamistické Saadet partisi. Třetí silou, která má šanci překonat 10 % je kurdská strana HDP. Z prezidentských kandidátů se svede boj mezi Aksener a Erdoğanem. V silně polarizované společnosti se tak nebude ve volbách řešit volební program a vize, místo toho proběhne další referendum, tentokrát jestli Turecko má pokračovat s Erdoğanem nebo bez něj. Tady je největší problém opoziční koalice – má zcela nekompatibilní ideologické a hodnotové programy, spojuje ji jen odpor k Erdoğanovi a prezidentskému systému, a v případě vítězství by jen těžko hledala společné programové body; jako jsme viděli v červnu 2015, kdy AKP nezískala většinu k sestavení vlády, ale opozice se ani nepřiblížila sestavení vlády a svým chováním v podstatě potvrdila to, co Erdoğan od roku 2002 tvrdil – že jeho strana chrání zemi před rozhádaností koaličních vlád, které v minuslosti vedly k ekonomické recesi, obrovské inflaci, vysoké nezaměstnanosti a politické, ekonomické i sociální nestabilitě. V listopadu 2015 se proto lidé vrátili k AKP. 

Ani porážka Erdoğana by nebyla vítězstvím demokracie, ale jen prvním krokem k možné normalizaci Turecka. Všechny opoziční strany nesou nedemokratické prvky. Erdoğan je symbolem konce turecké demokracie, pro některé je jeho čitelnost zase zárukou politické stability a západní zahraničně bezpečnostní orientace. Nelze však popřít, že stejně jako nesourodá koalice bez společného programu jsou pro stabilitu země problematické jeho teorie popírající základní ekonomické zákony a jeho přímý vliv na monetární a fiskální politiku. Neudržitelný, spotřebou a levnými penězi hnaný růst, obrovský státní dluh, vysoká inflace a nafouklý trh s realitami může vyeskalovat v politickou nestabiilitu i pod vládou Erdoğanovy silné ruky.