NÁZOR / Když auto Filipa Turka narazilo do sanitního vozu převážejícího biologický materiál, možná se dala očekávat klasická politická defenziva: tisková zpráva plná opatrného mlžení, právnických kliček a ublíženého ticha. Poslanec a vládní zmocněnec pro klimatickou politiku ale zvolil diametrálně odlišnou strategii. Nehodu, která internet okamžitě zaplavila lavinou vtipů, koláží a dokonce i satirickou videohrou, přijal s nebývalým nadhledem, jaký v tuzemských vodách vídáme jen vzácně. V tomto bezstarostném úsměvu se ovšem skrývá hluboké nedorozumění, které si zaslouží bližší pohled.

Ve svém vyjádření pro eXtra.cz Turek tvrdí, že černým humorem zkrátka žije. Internetové memy na svou osobu prý s nadšením sbírá a pochvaluje si obrovskou kreativitu českých sítí. Smích mu údajně prodlužuje život, a tak dokáže ocenit jak recesistické inzeráty na prodej svého nabouraného Mercedesu třídy G, tak i zmíněnou hru Křižovatka 63, kterou s gustem pasoval na absolutního vítěze lidové tvořivosti.

Dále čtěte

Jednotkou skromnosti je nově jeden turek. Její etalon velkoryse odmítl Hrad, o který ho nikdo neprosil

GLOSA / Filip Turek, muž úctyhodného zástupu funkcí (především těch, které nevykonává), přináší oběť nejvyšší. V nedělní debatě…

Kouřová clona místo omluvy

Konec své politické dráhy v tomto incidentu Turek pochopitelně nevidí. Kdyby prý každý přestupek znamenal politickou smrt, nezbyl by nám u kormidla nikdo. A právě v tento moment přechází sympatický nadhled v čistý kalkul. Turek plynule přeskakuje k prohřeškům jiných: připomíná nehody opozičních politiků, neurčitě naráží na sponzora prezidenta Pavla a neváhá vyrukovat i s tím, že Václav Havel kdysi překročil rychlost o sedmdesát kilometrů v hodině.

Tomuto způsobu argumentace se říká whataboutismus a nikdy nesloužil jako skutečná obhajoba, nýbrž jako elegantní únik. Cizí selhání, ať už opozice nebo exprezidenta, nijak neomlouvají to, co se stalo teď. Humor v Turkově podání není projevem pokory, funguje výhradně jako spolehlivá kouřová clona, za kterou má zmizet podstata problému. Kdo vtipkuje, nemusí se přece omlouvat a sypat si popel na hlavu. Turek ovšem přehlíží zásadní fakt: lidé se nesmějí s ním. Smějí se jemu.

Dále čtěte

Sanitka neuznává výsledek voleb? Internet se baví nehodou „závodníka“ Filipa Turka se sanitkou

Poslanec za Motoristy sobě a vládní zmocněnec pro klimatickou politiku Filip Turek měl v pondělí krátce po poledni dopravní nehodu…

Skandál přetavený v zábavu

Výmluvný je i jeho postoj k recesistickému pietnímu místu, které u křižovatky vzniklo. Turek se tam nezastavil, protože prý nemá čas, a následnou kritiku vnímá jako zrcadlo nastavení společnosti. Tvrdí, že reakce lidí vypovídají více o nich samých než o události. To je sice pozoruhodná úvaha, ale platí i obráceně, málokterá reakce totiž prozrazuje o svém autorovi tolik, jako právě ta jeho. Jediným stínem sebereflexe tak zůstává povzdech, že by při svém pracovním vytížení měl raději využívat auto s řidičem. Nezapomene však rýpavě dodat, že by si ho, na rozdíl od jiných, platil sám z vlastních zdrojů.

To, co tu sledujeme, je mistrovská ukázka nového typu politické komunikace. Skandál se nepopírá ani nevysvětluje, skandál se adoptuje a přetvoří v estrádu. Kauza se zkrátka rozpustí v záplavě memů a otázka reálné odpovědnosti vyšumí do prázdna. Je to chytrá a funkční taktika, a právě proto bychom měli zpozornět. Politik schopný sebeironie je osvěžující. Politik, který vtipy nahrazuje odpovědnost, je problém. Filip Turek si sice pečlivě buduje sbírku vtipů o své nehodě, ale kdyby jim skutečně rozuměl, věděl by, že to není poklona. Je to vysvědčení.