HISTORIE / Dvě dětské hlavičky se stydlivě odvracejí, miminko v klidu spočívá v náručí matky. Žena s pevně sevřenými rty a čelem zbrázděnými starostmi si uvědomuje, že pro své potomky je jedinou nadějí ve světě hladu a bídy. Zůstává proto silná. Hledí do budoucnosti sice se strachem, ale zároveň i s odhodláním.

Jedna z nejslavnějších dokumentárních fotografií minulého století je dodnes silnou výpovědí o pochmurné éře v lidských dějinách, známé také jako Velká deprese. Snímek s názvem Migrant Mother, tedy Migrující nebo také Kočovná matka, je dokonce přirovnáván k novodobému symbolickému zobrazení madony, ženy, která svůj těžký osud přijímá s pokorou a důstojností.

Když přišla krize

Před 95 lety propukla největší ekonomická krize v dějinách lidstva. Zasáhla celý svět a dodnes se s ní porovnává každý hospodářský otřes. Na takzvaný Černý čtvrtek, 24. října 1929, hromadný výprodej akcií doprovázel strmý pád jejich cen. Následující dny přinesly ještě dramatičtější propady, newyorská burza se zhroutila, nastal hospodářský kolaps.

Následky byly katastrofální. Životní podmínky se zhoršily, podnikatelé vyhlašovali bankrot, továrny a doly se zavíraly, lidé ztráceli svá zaměstnání i domovy, propadali se do chudoby a beznaděje. V roce 1933 byl téměř každý čtvrtý práceschopný Američan bez zaměstnání, zdroj obživy nemohlo nalézt zhruba 12,8 milionu lidí, zatímco před krachem na burze bylo nezaměstnaných osob okolo 1,5 milionu. 

Podle odhadů historiků až dva miliony lidí během hladových třicátých let brázdily zemi s vidinou jakéhokoliv přivýdělku, jakékoliv šance na lepší živobytí. V březnu roku 1936 byla situace stále bezútěšná, práce pro námezdné kočovníky bylo poskrovnu – hrachu se kvůli devastujícímu suchu urodilo málo, ceny kukuřice, obilí i bavlny padaly už několikátým rokem za sebou. 

Na okrajích větších měst po celých Spojených státech, vyrůstaly improvizované tábory pro lidi bez domova, známé jako Hoovervilles. Jejich název odkazoval na tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera, který byl mnohými obviňován z toho, že nedokázal ekonomickou krizi a její důsledky účinněji řešit.

Tábory naděje i zoufalství

Tváře chudých dělníků a sezónních námezdníků ve světě dřevěných palet, plátů plechu a cárů plachet zvěčnily snímky hned několika významných fotografů. Jednou z nich byla Dorothea Langeová, která pro vládní agenturu Farm Security Administration (FSA) dokumentovala životní podmínky farmářských rodin, migrujících dělníků, vesničanů a vůbec lidí zasažených Velkou depresí.

Sama Langeová si v životě prošla hned několika nelehkými zkouškami – rodačka z amerického New Jersey jako malá těžce nesla odchod otce od rodiny a potýkala se s dětskou obrnou. Nemoc porazila, ale po celý život kulhala. 

Cosi ji k ní přitahovalo

Toho chladného březnového dne roku 1936 ji kroky zavedly do tábora sběračů hrachu u kalifornského města Nipomo, aniž by to původně zamýšlela – dokumentárního materiálu měla již nasbíráno ze svých cest dostatek. „Naslouchala jsem svému rozumu, ne instiktu,“ uvedla v roce 1960 americkému magazínu Popular Photography.

Její pohled upoutala viditelně ustaraná žena před chatrným záplatovaným stanem s třemi dětmi. „Viděla jsem ji a přistoupila k té hladové a zoufalé matce, jakoby přitahována magnetickou silou. Opravdu si nepamatuji, jak jsem jí vysvětlila mou přítomnost a přítomnost mého fototoaparátu, ale pamatuji si, že se mne na nic nezeptala,“ vzpomínala Langeová.

Sama fotografka se ji na jméno ani její životní příběh také nezeptala. Smutných příběhů vyslechla již bezpočet, všechny se sobě podobaly. Neznámá matka jí jen prozradila, že je jí dvaatřicet let, má celkem sedm dětí a všichni přežívají na zelenině ze zmrzlých polí a ptácích, které děti pozabíjely.

„Právě prodala pneumatiky ze svého auta, aby mohla koupit alespoň trochu jídla. Seděla tam opřena o stan obklopena svými dětmi a zdálo se, jako by věděla, že mé fotografie jí mohou pomoci, a tak ona pomohla mně. Skoro v tom byla taková rovnocennost,“ dodala Langeová.

Veškeré utrpení lidstva

Během deseti minut pořídila šest snímků. Ten poslední, na němž žena starostlivě upírá zrak do dálky, zatímco děti v její blízkosti hledají úkryt a bezpečí, považovala za nejsilnější. Poslala jej nejen agentuře FSA, ale i do redakce novin San Francisco News.

Dojemný černobílý snímek chudé matky a nevinných dětí s popiskem, že v Kalifornii umírají sběrači hrachu hlady, vzbudil vlnu soucitu mezi čtenáři. Fotografii přebíraly redakce po celém světě, stala se ústředním snímkem agentury FSA. Vedoucí dokumentární sekce Roy Stryker o ní prohlásil: „Nese v sobě veškeré utrpení lidstva, ale také vytrvalost. Krotkost i zvláštní odvahu. Můžete v ní nalézt všechno. Je nesmrtelná.“

Americká vláda krátce po zveřejnění fotografie poslala do tábora sběračů hrachu štědrou potravinovou pomoc. Slavná tvář ale mezi jeho obyvateli už nebyla. Ačkoliv zdobila obálky časopisů i titulní stránky novin, „Migrující matka“ zmizela beze stopy, aniž by kdokoliv znal její jméno či životní příběh.

Cítila se využitá

Teprve po dvaačtyřiceti letech, v roce 1978, napsala do redakce kalifornských novin Modesto Bee jistá žena jménem Florence Owens Thompsonová, že chce konečně uvést věci na pravou míru. Přiznala, že onou ikonickou matkou je právě ona, ale radost z toho nemá. Naopak.

„Přála bych si, aby tu fotku nikdy neudělala. Neměla jsem z toho ani cent. Nezeptala se mě, jak se jmenuji. Říkala, že fotku nebude prodávat. Slíbila, že mi pošle kopii. Nic z toho neudělala,“ sdělila s hořkostí.

S fotografií se pojí i další kontroverze – šest let po otisknutí snímku se Langeová rozhodla vyretušovat palec Thompsonové v pravém dolním rohu, přidržující závěs. Domnívala se, že tak kompozici fotografie vylepší. Zásah se ale nelíbil jejímu nadřízenému Royi Strykerovi. Vyčítal jí, že tím zpochybnila autenticitu nejen její vlastní fotografie, ale i důvěru v dokumentární snímky obecně.

Svět se konečně dozvídal příběh ženy, která se stala symbolem utrpení a hladomoru. Narodila se roku 1903 v Oklahomě, v žilách jí kolovala krev původních amerických obyvatel z kmene Cherokee a vyrůstala na farmě. Po svatbě se synem farmáře a narození třech potomků se rodina přestěhovala do Kalifornie a pracovala na farmách a pilách.

Když manžel zemřel na tuberkulózu, čekala šesté dítě. Z obav, aby sebe a své potomky uživila, odcházela na pole sbírat bavlnu ještě před rozedněním, domů se vracela za tmy. „Prostě jsme takto existovali. Přežili jsme, řekněme to tak,“ uvedla v rozhovoru v roce 1979. 

Život plný dřiny

V době, kdy se zrodil slavný snímek, byla již sedminásobnou matkou a spolu se svým druhem a dětmi cestovala za další prací, když je zradilo auto. Zatímco její starší synové a partner vyrazili do města pro potřebné součástky k opravení vozidla, Thompsonová čekala s mladšími dětmi v táboře sběračů hrachu.

Její syn Troy později novinářům popřel tvrzení fotografky, že prodali pneumatiky, aby měli co jíst. „Nic jsme prodat nemohli. Pneumatiky byly pořád na našem autě, jiné jsme neměli,“ uvedl s tím, že Langeová si zřejmě spletla dohromady příběhy několika různých osob.

Lidé chtěli pomoci

Zbytek života prožila Thompsonová v mobilním domku v kalifornském městě Modesto, který jí koupily její děti. Dům s pevnými základy nechtěla, byla zvyklá být celý život v pohybu. Když vážně onemocněla, rodina požádala v roce 1983 veřejnost o pomoc s uhrazením nákladů na zdravotní péči.

Lidé věnovali celkem 25 tisíc dolarů, ale ani ty už „novodobou madonu“ zachránit nedokázaly. Ještě téhož roku Florence Thompsonová zemřela na rakovinu a nemocné srdce. Na jejím náhrobním kameni v  Lakewood Memorial Parku v kalifornském Hughsonu tkví nápis: „Florence Thompson, Migrující matka – legenda o síle amerického mateřství.“ Její dcera Katherine McInthosová, na slavném snímku čtyřletá dívka vlevo, pro CNN v roce 1998 zavzpomínala: „Měli jsme z padesáti procent krásné dětství, z padesáti těžké. Matka byla přísná, ale úžasná a laskavá žena, pro kterou jsme byly na prvním místě.“