Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) FOTO: Motoristé sobě / se souhlasem
FOTO: Motoristé sobě / se souhlasem
KOMENTÁŘ / „Jako první úkol mu bylo uloženo navázání bližšího kontaktu s Formanem Petrem,“ poznamenal nadstrážmistr Málek do svazku vedeného na Otu Klempíře. Ten vystupoval pod krycím jménem Olda a spolupracoval s StB pod dohledem právě Málka, svého řídícího důstojníka.
Když známý textař a člen kapely J.A.R. oznámil svou kandidaturu do poslanecké sněmovny za stranu Motoristé, málokdo čekal, že bude záhy konfrontován se svou vlastní minulostí ve spisech Státní bezpečnosti.
Ve svazku vedeném pod krycím jménem „Olda“ je jeho jméno spojeno s dvanácti schůzkami s jeho řídícím důstojníkem, nadstrážmistrem Málkem, a sedmdesáti sedmi agenturními záznamy. Nešlo o pasivní postavu – z archivních dokumentů vyplývá, že StB Klempíře považovala za ochotného spolupracovníka, který se „rozhodl z ideových pohnutek“. Byl nasazen „do oblasti volné mládeže“ a mezi „závadové skupiny“, jak estébáci říkali všem, kdo měli rádi západní hudbu a džíny a nemuseli komunisty.
Jako první úkol mu bylo uloženo navázání bližšího kontaktu s jistým Petrem Formanem, o němž se Málek zmiňuje v souvislosti s plánovanou emigrací a kontaktem s holandskou státní příslušnicí. S velkou pravděpodobností nejde o herce a režiséra, syna Miloše Formana – nesedí rok narození ani jiné kontexty – ale i tahle drobná jmenná kolize jen přilila olej do ohně spekulací.
StB použila vůči Klempířovi takzvané „profylakticko-rozkladné opatření“, tedy metodu vydírání. A přestože mu Málek navrhoval odměnu 500 korun za jeho zprávy – což byly na tehdejší dobu solidní peníze. Podle badatele Radka Schovánka, který se osobně s represí potýkal jako disident, je vliv Klempířových aktivit „minimální“. Ze svazku, který si prostudoval, nevyplývá, že byl kvůli jeho donášení někdo „realizován“ – tedy zatčen, stíhán a souzen. Ale jak taky poznamenává: to byla věc, kterou agent často nemohl ovlivnit, a jeho informace mohly k takovému výsledku vést. Historik Petr Blažek ale upozornil, že „realizace“ je uvedena právě u zmíněného Petra Formana, jehož se nám zatím nepodařilo sehnat.
Problém je, že zatímco z archivních spisů vystupuje mladý muž vtažený do špinavé hry represivního režimu, z pamětnických výpovědí se objevuje jiný obraz – sebevědomého frajera, který svou minulost komentoval slovy: „Nó… povozil jsem se na tygrovi.“ Tak o tom mluvil podle svědectví Samira Hausera, tehdejšího zaměstnance agentury Ogilvy, kde se Klempíře na jeho estébácké angažmá ptal tehdejší kreativní ředitel Tomáš Belko. Nešlo o výčitku svědomí, ale o úsměvný bonmot – jako by se proháněl po zádech diktatury a celkem si to užil.
A tak zatímco senátorka Hamplová nebo Jindřich Rajchl dnes bijí na poplach a vykřikují cosi o porušení Listiny základních práv a svobod – prý vyhazov z kapely J.A.R. je protiprávní –, veřejnost si klade podstatnější otázky: Co vlastně víme o minulosti těch, kdo se dnes chtějí povozit na tygru politického populismu a rozhodovat o naší budoucnosti? Klempířova kandidatura mu přinesla popularitu – ale sotva takovou, o jakou by stál. Napsal, že jeho „obranné prostředky jsou sice omezené, ale i tak je zvědav, kolik kopí se o něj zlomí a kolik zůstane vězet uvnitř“. Spíš bychom se měli ptát, proč si tenhle boj vůbec vybral. Protože z tygra, na kterém se jednou svezete, se často slézt nedá. Je to něco, co člověka navždy poznamená. Zvlášť pokud to špatné zvíře v sobě krmíte.