Kolem takzvané badatelské učebnice dějepisu pro 9. třídu základní školy a víceletá gymnázia, kterou vytvořili zaměstnanci Ústavu pro studium totalitních režimů, se rozpoutala vášnivá debata. Nové vedení ústavu se totiž od této učebnice distancovalo a podalo ministerstvu školství stížnost proti zařazení učebnice mezi schválené učební pomůcky.

Jedna státní instituce tu odmítá svůj vlastní produkt a stěžuje si u jiné státní instituce, že tento její produkt schválila. Může to působit komicky, ale důvod je přitom srozumitelný. Na podzim 2021 proběhly volby, vyhrála je liberálně pravicová koalice a tento ústav, jehož oborem činnosti je národní minulost, dostal do čela lidi, kteří odmítají předchozí praktiky levicových historiků ve výkladu dějin. V éře vlády sociálních demokratů a normalizačního šíbra a agenta StB Andreje Babiše totiž vědci v Ústavu pro studium totalitních režimů vyzkoumali za peníze daňových poplatníků, že minulý režim nebyl totalitní.

Konflikt o učebnici dějepisu má tudíž přehledné dvě strany sporu. Ten, kdo rád relativizuje zločinnou podstatu komunistického režimu, tuto učebnici vychvaluje. Kupříkladu profesor Michal Stehlík v Deníku N. Osobnosti, kterým záleží na jasném odsouzení komunistické diktatury, ale protestují proti státnímu schválení této učebnice. Jde kupříkladu o Michala Klímu v deníku FORUM 24 nebo Stanislava Balíka v Reflexu. Je to tudíž spor principiální a hodnotový. Odráží logické rozložení názorů v každé společnosti, jež prošla diktaturou a ocitla se ve svobodě. Vztah ke společně prožité minulosti se liší podle toho, co kdo v té době zažil. Navíc ubývá pamětníků a vztah k této zkušenosti se přenáší v rodinách. Rodiny, které v době komunismu nepotkalo bezpráví, vzpomínají s dojetím na své první embéčko a na tu krásnou chvíli, kdy jim někdo schválil novomanželskou půjčku na pračku. Nebo vzpomínají na to, jak šly poprvé nakupovat do Kotvy a nebo jely poprvé metrem, které nám v Praze pomohl postavit Sovětský svaz. Jiné rodiny ale vzpomínají na ukradenou továrnu, ukradený statek, na vyhození z vysoké školy, na zničené životy svých rodičů a prarodičů. Podle profesora Stehlíka platí všechny rámce historie vedle sebe a mají prý rovnocennou platnost.   

Spor o učebnici je ale o něco složitější, než je tato triviální bitva mezi liberální levicí (Deník N a Alarm) a liberální pravicí (FORUM 24 a Reflex). Stačí si totiž učebnici přečíst nebo alespoň prolistovat.

Probíhající debata totiž není tak docela přiměřená tomu, co v této učebnici je. Co se v ní píše. Učebnice má navíc i jasné přednosti. Tou klíčovou předností, za niž obdržela ve Frankfurtu cenu na knižním veletrhu, je inovativní názornost. Propojení učebnice s pracovním sešitem a s internetovými stránkami umožnilo vytvořit unikátní prostor, který má neobyčejně hravou a zábavnou formu. Současné vedení ÚSTR nemá zřejmě chuť tuto přednost docenit. Toto vedení také kritizuje další jednoznačnou přednost učebnice, kterou je naprostá a velmi potěšující absence nacionalismu. Vedení ÚSTR vadí, že se v učebnici až příliš mluví o české kolaboraci za nacistické okupace a o české vině za odsun Němců. Obojí je přitom nezpochybnitelným, byť nepohodlným faktem.

K dobrým stránkám učebnice také patří citlivost k lidským právům českých Romů. Jde prostě o pozitivní stránky, jimiž se badatelská učebnice řadí k civilizovanému modernímu světu. Jistě i proto si vysloužila cenu.

Pak je tu ale jiná stránka, kterou nemohli lidé, kteří ve Frankfurtu učebnici ocenili, pochytit. Nečetli totiž česky a nemají niterný vztah k naší národní minulosti. Hodnotili zejména moderní formu a úroveň. Nemohli registrovat deficity. Jenže ty jsou rovněž zásadní. Profesor Stehlík, který učebnici nadšeně vychvaluje, i profesor Balík, který kritizuje narudlý výklad dějepisu, nevystihují podstatu věci. Stehlík emfaticky volá po tom, aby v dějepise nevyhrávala jedna předem stanovená pravda. A Balík odsuzuje, že učebnice zatajuje pravdu ohledně bezpráví, jehož se režim KSČ dopouštěl. Oba se věnují hodnotovému a názorovému vyznění, ale nevěnují se faktům. V pluralitní společnosti je přirozené, že dějiny mají různé výklady. Jenže ten skutečný deficit badatelské učebnice tkví v tom, že zde některé klíčové události dějin zcela chybí. Jako by se vůbec nestaly, takže nemohou být předmětem jakéhokoli výkladu. A nejde o nějaké malé epizody. Jde o největší okamžiky národní minulosti.

Badatelská učebnice dějepisu našim dětem třeba zatajila pražské povstání v roce 1945. Tato učebnice také nemá kapitolu o sovětské okupaci v srpnu 1968, a tudíž nevysvětluje souvislost mezi sovětskou invazí a následnou normalizací. Tyto deficity jsou naprosto skandální a je záhadou, jak mohlo něco takového schválit ministerstvo v éře vlády demokratické koalice.

Učebnice nezakrývá komunistické bezpráví. Neomlouvá diktaturu. Taková kritika prostě není pravdivá. Tato učebnice „jenom“ vynechává fakta první kategorie důležitosti, takže celkový děj postrádá smysl. O normalizaci tu čteme až po rozpadu Sovětského svazu a bez souvislosti se sovětskou okupací. A mnohem důležitější než okupace Československa je dekolonizace Konga nebo dějiny čokolády. Obojí má v učebnici vlastní kapitolu. Invaze armád v roce 1968 je zmíněná v půlce jedné věty.

Je jasné, že tuto absurdní a ve své podstatě nehoráznou učebnici neschválil premiér Petr Fiala nebo tehdejší ministr Petr Gazdík za STAN. Ale je správné si uvědomit, že učebnice prošla byrokratickým aparátem v této nové éře. Nemůže za ni ani Babiš, ani ČSSD.

Badatelská učebnice je po formální stránce takřka geniální. Jenže do této geniální formy je nalitý zcela absurdní obsah. Ignorace klíčových událostí, ignorace historických osobností, nevkusnost zobrazení justiční vraždy a holocaustu se nedá přejít tím, že jde o inovaci v oblasti učebnic. Ladovsky pojatá poprava Milady Horákové ukazuje vraždu jako naši domácí zabíjačku. Není přitom omluvou, že to má děti provokovat k přemýšlení. Hlavní je, že taková nevkusnost navozuje normu, kterou razí i postmoderní profesor Stehlík. Že totiž platí všechny rámce výkladu a že je tudíž všechno jedno. Na konci Farmy zvířat už přeci není jasné, kdo je prase a kdo je člověk. Všechno je jedno. A něco se vůbec nestalo, takže už tu není spor, jak tu událost vykládat. Neexistence pražského povstání a zašantročení srpnové okupace Československa, nedůležitost Terezína či celé emigrace nám tu má vyvážit kapitola o dekolonizaci Konga a o historii čokolády. Takže se zdá, že za tuto inovaci dějin dostala badatelská učebnice cenu ve Frankfurtu – od lidí, kteří si ji nepřečetli.