Paní učitelka Zdeňka Douchová napsala dopis adresovaný ministrovi školství Robertu Plagovi. Ve svém textu popisuje zkušenosti s aktuálními vládními opatřeními. Tou největší absurditou je povolený limit patnácti dětí ve třídě, protože v jejím případě budou přebývat dva žáci. Přečtěte si, do jakých situací se někteří učitelé dostávají, podle zkušeností člověka, který musí tyto problémy řešit.
Vážený pane ministře,
jsem třídní učitelkou 3. ročníku jedné z jihočeských základních škol.
Mám zásadní připomínku k dokumentu o ochraně zdraví a provozu základních škol v období do konce školního roku 2019/2020.
Jedním z principů pohybu v základní škole je vytvoření skupin o maximálním počtu 15 žáků. Tady pro mě vyvstává problém. Jistě, kritéria pro vytvoření skupin jsou v kompetenci ředitele školy, tedy toto řešení by se mě vůbec nemuselo týkat.
Ve své třídě mám 21 žáků, které od září 2020 předávám jiné paní učitelce. Věřte, že my všichni bychom si velice přáli strávit zbývajících několik dní společně. Čtyři žáci do školy ze zdravotních důvodů nemohou, zbývá jich tedy 17, což znamená, že podle Vámi vydaného manuálu musí dvě děti „z kola ven“. A pan ředitel má určit, které to budou.
Nabízí se otázka, proč na základních školách musíme striktně dodržet onu danou hranici, když děti o pár let mladší se v mateřských školách mohou scházet v běžném počtu. Myslím, že vím, co mi odpovíte – to já ne, to epidemiologové. Zajímalo by mě, kolik zdá se různě smýšlejících epidemiologů v našem státě máme, protože jestliže jedni nás nutí dodržovat ve školách spoustu nezbytných opatření, jsou to patrně nějací druzí, kteří dovolují společné akce pro sto lidí a v době, kdy děti usednou po jednom do školních lavic, dokonce pro 500 lidí.
Nějakou dobu jsem přemýšlela, jak tuto pro mě nepříjemnou a psychicky velmi vypjatou situaci řešit v souladu s legislativou, a východisko jsem našla. Posuďte sám, není-li absurdní. Já sama žiji ve stejném domě se dvěma seniory staršími sedmdesáti let, do prezenční výuky tedy nemusím nastoupit. A vstup do školní budovy je dobrovolný i pro mých 17 žáků. Můžeme tedy pokračovat v distanční výuce a zároveň nám nikdo nemůže zakázat se libovolně, kdekoli scházet. V sedmnáctičlenné skupině se děti mohou volně pohybovat v parku, v knihovně, můžeme jít do kina a využívat i veřejné toalety. Nikdo nebude kontrolovat, jak dlouho a často si myjeme ruce, jestli větráme vnitřní prostory, do kterých se můžeme podle potřeby uchýlit. Stačí, aby rodiče své dítě svěřili té dobré známé, která je pohlídá, která jim klidně může pomoci s úkoly, jež jim zadala jejich paní učitelka.
Jak mám třeťákovi Honzíkovi, který pláče do telefonu, že chce do školy, vysvětlit, že to, co si můžeme dovolit svobodně na veřejnosti, si nesmíme dovolit ve škole? Že než jeho maminka vypřemýšlela, jak to organizačně zvládnout bez ranní družiny, byla „šťastná patnáctka“ už plná? Ten vždy upřímný a velmi dobrosrdečný devítiletý člověk prý pronesl: „Tak když mě ve škole nechcou, tak nechci ani já tam.“
Od první třídy se snažím vést děti k tomu, aby uvažovaly logicky, aby zapojily rozum i city, ve Vašem manuálu však tyto aspekty postrádám.
Jsem si jistá, že můj dopis je v tomto smyslu jen jedním z mnoha, které k Vám přicházejí. Vždyť je přece naším cílem mít aktivizované žáky, kteří mají radost z učení a do školy chodí rádi. Přece to nemůže být právě paradoxně ministerstvo školství, které jim toto nadšení a důvěru vezme.
Amálka, přestože by do školy chtěla, se s rodiči dohodla na tom, že své místo v patnáctičlenné skupině přenechá a využije ho v případě, že zůstane volné.
Amélie Luisa mi napsala:
Dobrý den, paní učitelko,
hodně jsme si s mamkou a taťkou povídali o škole. Děti se mají, že budou ve třídě s Vámi. Mrzí mě, že já asi ne, ale už to chápu. Někdo prostě do školy jít nemůže. Ještě mě napadlo, že by jsme si mohli zavolat, až budete ve škole, a všichni se slyšeli. To by bylo fajn. Mějte se hezky, paní učitelko. A když nepůjdu do školy, dostanu vysvědčení?
Pane ministře, zvažte změnu v manuálu, nechte naplnit skupiny v takovém počtu, v jakém budou dané třídě vyhovovat. Ředitelé jsou připraveni zajistit opatření. Pusťte Honzíka a Amálku s námi, nenechte nás chodit „za školu“. Chápu Vaši snahu chránit děti, a tím i další veřejnost, ale nejsou v tuto chvíli dětské slzy přece jen zbytečné?
Jsem ráda, že žiji ve státě, kde můžu vyslovit svůj názor, a věřím, že dostanu odpověď. Nejsem politická bojovnice, jen učitelka, která nedokáže s úsměvem a elánem 25. května stanout před svými žáky, když bude vědět, že dva páry očí někde jinde nejsou šťastné.
Tento dopis bych ráda předala médiím.
Mgr. Zdeňka Douchová, jedna z třídních učitelek, která miluje svou práci a své žáky
Pro dokreslení situace přikládám několik vybraných mailů. Telefonáty rodičů se nesly v podobném duchu:
Dobrý den paní učitelko,
vůbec si nevím rady, jak to všechno bude. Honzíka bych do školy chtěla dát hlavně kvůli Vám. Má Vás rád a v září už Vás mít nebude. Ale dojíždění a podmínky, které všude uvádějí, mi nebudou vyhovovat. Tak asi nenastoupí. Ale vidět by Vás určitě chtěl, pořád o Vás mluví. Doufám, že se s Vámi budeme moct rozloučit. Kdyby náhodou šel, vejde se do Vaší „patnáctky“?
————————————-
Tomášek půjde rád do školy, úkoly doma plní poctivě, ale hrozně mu chybí kamarádi a hlavně Vy. Pořád řeší, že už Vás neuvidí, že ve čtvrté třídě už bude mít jinou paní učitelku.
————————————-
Strašně se těším na školu. Mamka taky.
————————————-
Nebude Jiřík v nějaké jiné skupině než s Vámi?
————————————-
Pitomá karanténa. Nejraději bych šla už do školy, protože si chci s vámi užít aspoň poslední měsíc. Jenže nepůjdu ani v květnu, protože taťka pracuje v Rakousku. Doufám, že to změní.
————————————-
Sárinka se bála, že nebude smět do školy, špatně to nesla a dost plakala, že se s vámi už neuvidí. Chce za každou cenu do školy a moc se na vás těší.
————————————-
Dlouho jsem přemýšlela, jak bude těch patnáct šťastných vybráno. Myslím, že právo vrátit se do školy by měly mít všechny děti. My bychom se klidně s někým střídali, aby bylo dodrženo těch patnáct žáků. Chápu, že nařízení je nařízení a musíme se přizpůsobit. Marťa se chce do školy vrátit, protože paní učitelka je prostě nejlepší a chce si vás ještě užít. Takže se zapojíme do soutěže o nejrychlejšího rodiče a třeba to vyjde. Pokud ne, tak to přežijeme a pojedeme dál domácí výuku, docela se nám daří a Marťa zvládá. Svět se nezboří a přežili jsme i horší věci. Moc děkujeme za spolupráci, mějte se fajn. Jsme moc rádi, že jsme měli to štěstí a setkali jsme se s tak skvělou paní učitelkou a hlavně výjimečným člověkem.
