Údolí včel: v popředí Jan Kačer jako Armin von Heide, vpravo Petr Čepek v roli Ondřeje z Vlkova FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Jak potvrzují dobová svědectví, vzniklo Údolí včel (1968) do jisté míry souhrou šťastných náhod. Po rozměrné epopeji Františka Vláčila (19. 2. 1924 – 27. 1. 1999) Marketa Lazarová (1967) zůstaly na Barrandově nákladné kostýmy a rekvizity, v terénu zase atrapy dobových staveb a dekorace, nabízelo se tedy zhodnotit náklady na jejich výrobu použitím ještě v jednom filmu. Postup obvyklý i jinde ve světě by možná mohl u nás poněkud zavánět socialistickou byrokracií, s nápadem přišel však sám Vláčil. A ten navíc právě v té chvíli díky dramaturgovi Antonínu Mášovi „padl“ na mladého spisovatele a scenáristu Vladimíra Körnera (* 12. 10. 1939), který se už tři roky zabýval sběrem materiálu k románu o středověkých řádových rytířích.
Román pak skutečně vyšel v roce 1970 pod názvem Písečná kosa, ještě předtím však Körner na Vláčilovu výzvu na stejné látce vystavěl námět samostatné filmové balady. Na počátku roku 1967 spolu podle něj sepsali literární scénář, ten byl schválen 2. 3., technický scénář 1. 6. a od 30. 6. do 31. 10. 1967 se Údolí včel už natáčelo. Körnerova knižní novela Údolí včel, vydaná v roce 1978, je tedy až dodatečným literárním dotvořením scénáře, který byl v době dokončování filmu otištěn ve Filmu & době č. 9/1967.
Od westernu k baladě
„Původně jsme chtěli vytvořit film o útěku čtyř rytířů z řádu, jakýsi středověký western,“ charakterizoval Körner svůj a Vláčilův výchozí záměr. Nakonec ve filmu z kláštera německých řádových rytířů kdesi ve východních Prusích prchá osamocený Ondřej z Vlkova (Petr Čepek) a místo „westernu“ je divák svědkem baladicky krutého střetu touhy po svobodě s věrností nadosobním principům, živočišně dychtivého prožívání světa se zachmuřeným asketismem, prosluněného vztahu k domovu se syrovostí života v nedobrovolném exilu.
Zdálo by se, že příběh akcentuje především problém odpovědnosti k přijaté víře, kterou až k fanatismu a sebeobětování zosobňuje Ondřejův přítel v řádu, Armin von Heide (Jan Kačer). Jako někdejšímu účastníku křižáckého tažení do Svaté země je mu cizí každý projev „nečistoty“ myšlenek i těla, zatímco v Ondřejovi se i po létech strávených v řádovém společenství nepřestává ozývat touha po domově a po přirozeném soužití v rodině. Právě vyobcování z ní se totiž stalo počátkem jeho osudového prokletí: když si ovdovělý otec (Zdeněk Kryzánek) přivedl kdysi na tvrz Vlkov novou mladou nevěstu Lenoru (Jana Hájková), znectil ji při svatbě vzpurný dvanáctiletý Ondřej (Zdeněk Sedláček) potměšilým dárkem – košíkem netopýrů. Otec ve hněvu Ondřeje málem zabil, vzápětí jej pak ze strachu o jeho život zaslíbil řádovému životu.
Stavby a hvězdy
Předpoklad využití staveb z Markety Lazarové bohužel nevyšel: přičinliví šumavští obyvatelé je mezitím rozebrali na materiál, zejména tvrz Vlkov bylo tedy třeba vytvořit od základů. Po dobudování sádrou a novodurem pod vedením architekta Jindřicha Goetze a zastřešení igelitem, který poskytl kameramanovi Františku Uldrichovi trvale rozptýlené světlo, se jí staly ruiny nedostavěného kláštera v Kuklově nedaleko Brlohu. A vyhledány byly i další lokace v okolí Prachatic či Volar, v Boleticích, a zejména pak polské baltské scenérie a hrady Malbork či Gniew. Právě tato krajina Körnera inspirovala, když si tam po vojně léčil žaludeční vředy a při toulkách písečnými dunami snoval svůj křižácký příběh.
Větší problém se ukázal u hereckého obsazení. Jak nám řekl Jan Kačer do cyklu Zlatá šedesátá (2009), nabídl mu původně Vláčil Ondřeje i Armina jako dvojroli, aby tak i vizuálně zachytil jednu tvář téže protikladné povahy. Tato představa se však ukázala technicky neschůdná, a když mu Kačer představil kolegu z Činoherního klubu Petra Čepka, namítal zas: „Copak ten může hrát v českém filmu, tenhleten Hun?“ Nakonec se Vláčil s Čepkem jako Ondřejem smířil a Kačer dostal roli asketického Armina pod podmínkou, že se naučí jezdit na koni a zhubne. Což se také stalo, zhubl kvůli ní o 11 kilo a jeho obličej dostal výraz skoro patologické zaťatosti.
Teprve utrpení přibližuje k Bohu
Na počátku celého příběhu stojí tedy otcovské provinění vůči synovi, chvilkové zapomenutí na přirozenou povinnost lásky, a od něho se s železnou zákonitostí odvíjí řetězec fatálních následků, vrcholících až v krutě tragickém konci. Ondřej se s řádem ani s chladem a ponurostí polské přímořské krajiny nesžije, ani Arminovo přátelství, které může navozovat i jisté homoerotické podtexty, se mu nestane náhradou za plnost existence na rodné tvrzi. Když je svědkem, jak řád nemilosrdně naloží s uprchlým bratrem Rotgierem (Josef Somr), rozhodne se po letech sám k útěku.
Jenže je to právě Armin, který svého přítele a zbloudilou ovečku nehodlá nechat na pospas světu obklopujícímu řádové území a plnému vlažnosti ve službě Bohu. On sám je přitom její zosobněný princip: přesvědčen, že „teprve utrpení přibližuje k Bohu“, je ochoten pro splnění svého fanatického úkolu obětovat třeba i sebe sama. To se také v krvavém finále skutečně stane, ještě předtím se však neodvratně naplní marnost Ondřejovy snahy vymknout se vlastní sudbě a stát se sňatkem s vdovou po mezitím zemřelém otci, teď už představovanou Věrou Galatíkovou, pánem svého vlastního osudu. Armin nevěstu na prahu svatební noci zavraždí a Ondřej jej za to nechá roztrhat psy.
Předurčenost lidského losu
Vidíme-li tedy v závěrečných záběrech filmu Ondřeje znovu na mořském břehu, při návratu do sídla řádu, nejde ani tak o „návrat ztraceného syna“, o vítězství Arminova duchovního odkazu popírajícího pro víru třeba i všechen život na zemi, nýbrž o rezignované podvolení se předurčenosti lidského losu a také trestu za otcovské porušení řádů lidských, nikoli božských. Determinace jedincova života nadosobními silami dějin, stejně jako vypjatě prociťovaný vztah k osudové náhodě bortící navždy vztah syna a otce, to jsou ostatně úhelná témata takřka celé Körnerovy tvorby scenáristické i prozaické.
Narážel s nimi opakovaně, celkem logicky tedy i u Údolí včel. To, ačkoli vzniklo v roce 1967, bylo podle Körnerových vzpomínek v monografii Petra Gajdošíka František Vláčil. Život a dílo (2018) prý později vykládáno jako skrytý obraz nástupu normalizace, kde „cihlové zdivo křižáckých hradů připomíná cihlové zdi moskevského Kremlu“. Körner sám k tomu ovšem řekl už v roce 2005 v rozhovoru s Naďou Klevisovou: „Je to obraz sedmdesátých let. Režimní kritici poznali, že Údolí včel je metafora. Hledali tam dokonce něco, co tam být ani nemohlo. Tvrdili totiž, že jsme film vytvořili pod vlivem vpádu sovětských vojsk, a on přitom vznikl o rok dřív.“ Asi právě proto, když film v roce 1977 vysílala Čs. televize, prezentovala jej bez titulků a s ustřiženým koncem Ondřejova návratu do řádu a režisér se scenáristou na ni pak podali žalobu pro porušení autorských práv.
Smích proti dogmatu
Vláčil se středověkého příběhu ze 13. století zmocnil s realistickou věrností, někdy až naturalismem, jako v několika krvavých scénách vražd, bitek a umírání, zároveň však s metaforickým nadhledem a rozmáchlostí, povyšující duchovní dualismus obou hlavních postav, Ondřeje a Armina, do roviny nadčasového symbolu. Motiv včel, kterým se film otevírá a jímž se evokuje teplo lidského společenství, je záhy vystřídán chladnými přímořskými scenériemi, nad nimiž znějí strohé liturgické zpěvy Zdeňka Lišky a zlověstný zvuk klášterního rohu.
Útěk přivádí Ondřeje zpět do prosluněné domoviny, k úlům, bzukotu včel, zvuku cepů mlátících obilí, ke světským zpěvům dětí a také – ke smíchu. Smích je to, co vrací člověka přirozenému životu, to, co – vzpomeňme na Jméno růže, román Umberta Eca (1980) a filmové drama Jeana-Jacquesa Annauda (1986) – ruší sílu dogmatu, rozvrací jeho moc. Proto Armin smích tak nenávidí, proto je jeho tvář neustále křečovitě stažena, proto dvakrát padne ve filmu zmínka o jeho rukou: „Tvoje ruce jsou studené, jako kdyby v nich nebyl život.“ Mesiášská umanutost jej staví nejen mimo ostatní lidské bytosti, ale doslova proti nim, neboť vedle jeho oddanosti Bohu jsou všichni kolem pouhými zmetky Prozřetelnosti, které by bylo nejlépe pro spásu jejich duše vymýtit jako odporný plevel.
Nelidské monstrum
Stačí pak, abychom Boha například v rozhovoru Armina s mnichem Blasiem (Michal Kožuch) zaměnili za jakýkoli jiný nadosobní princip obrácený v dogma, a rázem se ze středověku ocitneme uprostřed traumat našich časů. Obsazení Jana Kačera do role Armina dokonce přímo vybízí ke srovnání s jeho rolí mládežnického aktivisty Jardy ve filmu Evalda Schorma Každý den odvahu (1964), který se stejnou zarputilostí vnucuje svému okolí zase víru v revoluční komunistické ideály.
Padesátá léta jsou ovšem už pryč a on se teď snaží vybřednout z vlastní morální kocoviny. Ne tak Armin v Údolí včel: v něm už si filmaři o pouhé tři roky později mohli dovolit ukázat zosobnění dogmatu jako nelidského monstra, jež se pod rouškou obecné spásy neštítí ani vražd. „I když nakonec Armin von Heide zvítězí, přece víme, že potom přišla renesance, víme, kdo byl silnější,“ komentoval postavu ale hned v roce 1968 s nadějí Körner.
Pochopit tento svět
Vlastní natáčení proběhlo u barrandovské skupiny Novotný – Kubala za 60 dnů výhradně v exteriérech, celkové náklady činily 4 213 760 Kčs, přes nejrůznější komplikace se dodržel jak časový, tak finanční plán a ještě se ušetřilo. Premiéra černobílého filmu v širokoúhlém i klasickém formátu se konala 17. 5. 1968 ve vzrušené atmosféře „obrodného procesu“. Přesto, že myšlenkové poselství Údolí včel mohlo právě v té chvíli ve společnosti rezonovat, zdá se, že tomu tak docela nebylo. Značka vbc (= Vlastimil Vrabec) ve Svobodném slově 17. 5. dokonce přímo soudí, že „je opravdu těžké pochopit tento svět v jiné než přesně historicky determinované rovině“. Miloš Fiala v Rudém právu (23. 5.) má naopak za to, že ozvěna myšlenky filmu „v konfliktu na nic se neohlížejícího fanatismu s přirozenými právy člověka samozřejmě zní právě dnes zvlášť důrazně“.
Jinak se pozornost recenzentů vesměs vyčerpala srovnáváním Údolí včel s Markétou Lazarovou, jejíž definitivní verze měla premiéru teprve před necelým půl rokem – a tváří v tvář její monumentalitě a básnivosti se Údolí včel jevilo jako příliš úzké, tezovité a v řešení zápletky i v některých hereckých výkonech (Kačer) nepřesvědčivé. Jako by ve chvatu doby nebyl čas na důkladnější promyšlení toho hlubinného, z čeho příběh vyvěral, i na pochopení strohé monumentality Vláčilova pojetí. Ostatně jak byli tehdejší diváci i recenzenti českým filmem namlsáni, svědčí zprávička oznamující 15. 5. ve Večerní Praze pod recenzí na Údolí včel, že příští den se na MFF v Cannes promítá v soutěži film Jana Němce O slavnosti a hostech, pozítří Formanovo Hoří, má panenko a 24. 5. Menzelovo Rozmarné léto. Doma dosáhlo Údolí včel do konce roku 1970 návštěvnosti skoro 350 tisíc diváků.
