Udržíme jednotu Západu proti Rusku? Pokud Hrad splyne s Čapím hnízdem, česká pomoc Ukrajině začne vysychat

Bývalý premiér Andrej Babiš a dosluhující prezident Miloš Zeman jsou ničitelé české demokracie (ČTK)

Bývalý premiér Andrej Babiš a dosluhující prezident Miloš Zeman jsou ničitelé české demokracie | FOTO: ČTK

Na vietnamský Nový rok 1968 spustili komunističtí povstalci z rozkazu Hanoje tzv. Ofenzívu Tet. Zaútočili po celém území tehdejšího Jižního Vietnamu a podařilo se jim přechodně obsadit několik důležitých měst. Na konci operace byli poraženi, jejich mnoho let budované jednotky zničeny a další vedení války zůstalo zcela na bedrech severovietnamských komunistů. Američané sice v bojích zvítězili, ale doma utrpěli ještě mnohem horší politickou porážku než na bitevním poli Vietcong. Veřejnost léta přesvědčovaná, že komunistické jednotky jsou na pokraji zhroucení, ztratila ochotu dále podporovat válku.

Rusko brutální kampaní proti ukrajinské infrastruktuře, při níž spotřebovává nenahraditelné strategické zásoby balistických raket, řízených střel, a dokonce i prostředků protivzdušné obrany, plánuje provést vlastní verzi šokové operace ve stylu Ofenzívy Tet, kterou by na hraně vlastního pádu zlomilo ochotu Západu podporovat Ukrajinu.

Demonstrace na podporu Memorialu v polské Varšavě (2021) (Tomasz Molina / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0)

Vladimir Putin se díky našeptávačům ve svém okolí stal vyznavačem kontroverzních idejí zesnulého etnografa Lva Gumiljova. Ten předložil jednu z mnoha verzí teorie „úpadku Západu“, podle níž západní společnosti mají historický vrchol dávno za sebou, kdežto Rusko, které mocenský vzestup zahájilo později, prý na podobný zenit svých ambicí teprve čeká.

Ruská společnost je údajně, jako každá společnost na vzestupu, dominována tzv. pasionáty, lidmi vkládajícími do svého snažení nadprůměrné množství biopsychické energie. A právě proto má být možné, aby pasionární civilizace porazila i mnohem silnějšího protivníka, než je sama: Dnešní ekonomicky, vojensky i demograficky slabé Rusko má prý schopnost porazit „kolektivní Západ“. Zachránit ho má vášnivé odhodlání, jakého Západ už není schopen.

Odolnost západních společností

Tím, že Kreml pokračuje ve válce, kterou samotnými vojenskými prostředky nedokáže vyhrát, hodlá útočit na odhodlání západních společností podporovat ukrajinské obránce. Jeho hlavním cílem se stává rozklad západní koalice, o níž věří, že nemůže dlouho vydržet vytrvalý tlak.

Dobyvační diktátoři v mezinárodní izolaci, kteří sami sebe přesvědčili o vlastní „vyvolenosti osudem“ a „jedinečném historickém poslání“, obvykle doufají v rozklad koalic, jež na obranu proti nim vznikly. V případě Napoleona se jednalo o jednotu taktiky a strategie, kdy se i jako velitel na bojišti snažil rozbít sestavu koaličních jednotek a porazit je po částech. V případě Hitlera je doloženo, že ještě 12. dubna 1945, po oznámení Rooseveltovy smrti, propukl v hysterické veselí, neboť byl přesvědčen, že odchod amerického prezidenta znamená záchranu – obdobně, jako smrt carevny Alžběty Petrovny v roce 1761 rozložila tehdejší protipruskou koalici.

Jiří Šedivý působil mimo jiné i jako náměstek generálního tajemníka NATO (European Defence Agency / se souhlasem)

Není tedy divu, když i prohrávající Putin dál „věří ve svou hvězdu“ a za vlasy přitažené historické analogie. Nejlákavější cíle teď představují „měkké“ západoevropské vlády, zejména německá, ale také francouzská. K úplnému rozložení mezinárodní podpory pro ukrajinské obránce však Moskva potřebuje, aby se ve Spojených státech vrátil k moci Donald Trump. A naopak: Teprve definitivní Trumpův odchod z politiky by připravil Kreml o veškerou naději, že se „jednoho dne“ přece jen dočká konečného vítězství.

Německo i Francie se vyznačují přítomností silných proruských stran (AfD, Rassemblement National) v parlamentní politice, což je ještě doplněno silnou ruskou strategickou korupcí působící na dominantní politické strany (v případě Německa bohužel i na bezpečnostní aparát). Scholz i Macron jsou tedy vystaveni politickému soupeření s otevřenými stoupenci Kremlu, přičemž zejména Scholz kromě toho musí odolávat i proruským tendencím ve vlastní straně a ozbrojených silách.

Cokoliv soudíme o morální nepevnosti obou zmíněných politiků, může být naprostá pravda; nicméně neměli bychom také zapomínat, že jejich vlastní postavení v domácí politice jim předem velmi komplikuje jakékoliv pokusy podporovat ukrajinské vítězství ve válce. Připočítejme nezdravý respekt k Rusku, kterým se po porážce v roce 1945 vyznačuje německá společnost jako celek, jakož i slabost konvenčních ozbrojených sil obou zemí, a je snadné domyslet si důvody jejich časté obojakosti. Přímá konfrontace s agresívním Ruskem příliš neprospívá politické kariéře Emmanuela Macrona – a už vůbec nepomáhá v případě nevýrazného rutinéra Olafa Scholze, který je celým svým předchozím životem na roli krizového manažera absolutně nepřipraven.

Andrzej Nowak (Mateusz Bednarz/Biały Kruk/Public Domain)

Trumpové eso?

Putin nevěří na dlouhodobé trendy v západní politice, samozřejmě kromě „úpadku“ a „odvěké rusofobie Anglosasů“. Jako každý diktátor vnímá politiku coby záležitost jednotlivců na vrcholu mocenské pyramidy. Podle jeho představ by tedy výměna na postu amerického prezidenta měla vyřešit ruský problém. Joe Biden je prostřednictvím podnikání svého syna „připoután k Ukrajině“, ale jiný prezident by už nebyl.

A tentokrát by dokonce kremelský šéf mohl mít svým způsobem pravdu. Od dob Trumpova vydírání zastavením vojenské pomoci nepochybně existuje velmi špatná osobní chemie mezi Volodymyrem Zelenským a Donaldem Trumpem. Nejzapálenější Trumpovi příznivci v Republikánské straně, jako například Marjorie Taylor-Green, vykřikovali, že po ovládnutí Sněmovny reprezentantů Kyjev „nedostane ani cent“. Biden musí další dva roky udržet na uzdě „mírotvorné“ levičáky v Demokratické straně a současně hledat mezi republikány ve Sněmovně ty rozumnější, kteří by mu umožnili pokračovat v podpoře ukrajinské obrany. Pokud by se pak Trump vrátil do Bílého domu, své jisté by nemělo dokonce ani NATO – nemluvě o Ukrajině.

Poté, co Trump ohlásil další kandidaturu, v zásadě existují dva vlivní uchazeči o republikánskou nominaci do prezidentských voleb v roce 2024. Vedle Donalda je to ještě floridský guvernér Ron DeSantis, který výrazně uspěl v letošních midterms a někteří příznivci republikánů jej vnímají jako vhodnou náhradu za politicky „opotřebovaného“ exprezidenta. Obecně lze říci, že DeSantis by coby prezident prosazoval velmi podobnou agendu jako Trump, ovšem v daleko atraktivnějším balení.

Trump však již na DeSantise nevybíravě útočí a dokáže vyvolat takovou hysterii svých nekritických příznivců, že se z republikánských primárek může stát fraška a floridský guvernér se bude muset stáhnout.

Šanghaj patří mezi čínská velkoměsta nejvíce postižená opakovanými a bezohlednými lockdowny (WikiMedia (CC BY-SA 4.0 / volné dílo))

I kdyby Republikánská strana prokázala větší smysl pro sebezáchovu než dosud a další Trumpově kandidatuře se nakonec vyhnula, není jasné, jaký postoj by DeSantis zaujal k podpoře obránců Ukrajiny. Po 24. únoru několikrát verbálně ocenil jejich statečnost. Na druhé straně se ale také snažil zastavit Muellerovo vyšetřování ohledně ruského vměšování do voleb v roce 2016 a roku 2019 přijal peníze od Lva Parnase a Igora Frumana. I když mezitím tyto vysoce toxické kampaňové příspěvky vrátil, zůstává velkou otázkou, nakolik principiální je tento politik v ruských a ukrajinských záležitostech.

Putin tedy relativně oprávněně upíná své naděje k vítězství republikánů v příštích amerických prezidentských volbách. V této perspektivě musí vydržet protahovat válku ještě další dva roky – než Trump, nebo případně DeSantis, omezením či zrušením vojenské podpory Ukrajině zabrání pokračovat v osvobozování okupovaných území.

Je opravdu obtížné představit si, jak by případné vypadnutí Američanů z podpory Kyjeva šlo řešit. Země jako Velká Británie, Polsko, skandinávské či baltské státy by nepochybně v podpoře pokračovaly – jenže pouze Británie má k dispozici větší finanční zdroje, které se navíc kvůli dopadům brexitu rychle tenčí – a Londýn už oznámil záměr pomoc Ukrajině omezit. Teoreticky může další miliardovou finanční pomoc v případě řádného skřípnutí Maďarska poskytnout EU, ale jistotu nemáme.

Z vojenského hlediska by situace byla ještě mnohem složitější. Evropa je v zásadě strukturálně odzbrojena, chybí jí kapacity obranného průmyslu srovnatelné s USA i sítě mezinárodních kontaktů, jejichž prostřednictvím speciální americký tým opatřuje zbraně a munici sovětských/ruských vzorů. K již dodaným americkým zbraňovým systémům by Ukrajině záhy mohly chybět náhradní díly a hrozil by i nedostatek munice pro klíčové HIMARSy. Kyjev by se musel pokusit o rychlou náhradu HIMARSů například tureckými raketomety TRG-230. Na dodávku nových stíhaček by musel zapomenout.

Petr Pavel se na fotografii ČTK takřka vznáší nad Prahou. To ale není to, co mu pomůže vyhrát volby (ČTK / Petr Malina)

Případný výpadek americké zpravodajské podpory by mohl být z hlediska dalšího průběhu války dokonce ještě fatálnější.

Udržet ukrajinskou protiofenzívu jen s pomocí „koalice ochotných minus USA“ by bylo mimořádně obtížné, i kdyby se donoři jako Polsko, skandinávské a baltské státy ještě více překonali. Tlak na Kyjev, aby přijal pro něj nevýhodné „příměří“ a de facto čekal, až se Rusko lépe připraví na další invazi, by se naopak stupňoval k nesnesitelnosti. V tomto smyslu platí, že příští boj o Bílý dům může rozhodnout o osudu nezávislé Ukrajiny.

Česko v Zemanových stopách?

V malém českém rybníčku by mohl podobný zlomový trend nastoupit už napřesrok. Pokud roztříštěnost demokratů a vzájemná nevraživost Babišových protikandidátů usnadní Agrofertu finále prezidentské kampaně a Pražský hrad splyne s Čapím hnízdem, pomoc Ukrajině začne vysychat. Už během Obytňák Tour bylo zřejmé, že se Babiš rozhodl držet v jednom šiku s Okamurou, Trikolorou i ostatními skalními „Konečnými“ a vyřvávat laciná hesla o „míru“, která se vůbec neohlížejí na to, zda jde v praxi o pokoj svobodné země, nebo o ledový klid hrobu.

Prezident může vetovat zákony – a i kdyby byl nakonec parlamentem přehlasován, přinejmenším by vojenskou i ekonomickou pomoc mohl výrazně zdržovat. V maločešství populistů jde přece vždy symbolicky na prvním místě o „našelidi“ před „cizáky“ – třebaže nejprve bere dotace Agrofert, pak není dlouho nic, pak tři kupky hnoje a za nimi teprve následuje příslovečný „obyčejný člověk“, jemuž se házejí pod stůl kosti z rozkradačské hostiny velkých hochů.

Pokud tedy někdo tvrdí, že než aby na Hradě usedl bývalý komunista Petr Pavel, radši ať tam úřaduje estébák Andrej Babiš, zcela pomíjí bezpečnostní a zahraničněpolitické dopady takového výsledku prezidentské volby. Jestliže slýcháme, že prý Pavlova minulost je údajně ještě horší než Babišova, jde o absurditu, kdy přítomnost a budoucnost byly zcela vyzávorkovány z politické debaty. Chceme, aby ruští okupanti odešli poraženi? Nebo spíše toužíme po tom, aby ruská vojska jednoho dne stála na slovenských hranicích u Čiernej nad Tisou?

()

V té míře, v jaké může Česká republika ovlivnit současné události v Evropě, budeme během prezidentské volby spolurozhodovat i o uvedených otázkách. Tlak z Hradu by kromě toho už krátce po volbách mohl uspíšit rozklad stávající vládní koalice. Uvnitř ODS působí křídlo, pro nějž je spolupráce s proruským Zemanem mnohem přijatelnější než politika amerických liberálů nebo Bruselu.

Případný neúspěch demokratických prezidentských kandidátů by vygeneroval tlak na nahrazení Petra Fialy ve funkci premiéra někým lépe stravitelným pro nové osazenstvo Hradu. Pro ostatní koaliční strany by tím vznikla otázka, zda v takové vládě ještě sedět. Oposmluvní koalice ANO-ODS na některých radnicích by se ukázaly být výhonky staronového politického trendu ve znamení okřídleného hesla Jiřího Brdečky: Padouch, nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina! Podpora boje za udržení nezávislé Ukrajiny by se odebrala do opozičních lavic.

Putinova propaganda se za deset měsíců války výrazně proměnila. (ČTK)

V komplexních mezinárodních konfliktech, které obsahují silnou politickou a zpravodajskou komponentu, se opakovaně setkáváme s tím, že je mnozí zatvrzele chápou jen v čistě vojenském rozměru. Ačkoliv jsou tito lidé obvykle subjektivně přesvědčeni, že stojí „na správné straně dějin“ a smrtelně byste je urazili, kdybyste cokoliv namítli, důsledky svých akcí různými způsoby nahrávají nepříteli, nebo s ním dokonce fakticky spolupracují. To se týká jak „prozápadních“ trumpistů plnících naděje Kremlu, tak „prozápadních“ příznivců Andreje Babiše, kteří odmítají pochopit, že sunou zemi na Východ a přispívají k ukončení podpory Ukrajině.

A ve významné míře pak i těch, kdo dopustili, aby demokraté šli do českých prezidentských voleb se sadou navzájem se okopávajících kandidátů a v největší možné míře tak usnadnili případný Babišův návrat do vysoké politiky.

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články