Udržitelná politika v oblasti klimatu aneb Proč je důležitá prevence a adaptace

Demonstrace, ilustrační foto (Pixabay)

Demonstrace, ilustrační foto | FOTO: Pixabay

Politiky vlád mnoha zemí v oblasti ochrany klimatu, kritika balíčků na ochranu klimatu ze strany politických stran, cíle nedávných sociálních hnutí a rady mnoha odborníků mají mnoho společného. Společné rysy však zastírají nedostatek šancí současné klimatické politiky.

Společenská debata v mnoha evropských státech a dalších zemích se stejně jako před dvaceti a více lety soustřeďuje na opatření ke snížení národních emisí skleníkových plynů. Mezi ně patří nejen stanovení cen za emise CO2, ale také zalesňování a podpora obnovitelných zdrojů energie, například výstavba větrných turbín, elektromobilita, zateplování budov a snížení DPH na jízdné v železniční dopravě.

Uprchlíci z Ukrajiny na nádraží v polském Přemyšlu (ČTK/AP/Czarek Sokolowski)

Klimatický program většiny evropských zemí klade důraz na jejich emise skleníkových plynů, ale nedokáže nabídnout žádné účinné páky, které by z předpokládaného snížení emisí CO2 učinily skutečně relevantní součást celosvětového objemu. Na otázku po nízkém dopadu opatření se odkazuje na údajnou funkci vzoru, jímž by měla být Evropa a který by přiměl lidi v jiných částech světa ke snížení vlastních emisí.

To je však iluze, pokud jde o lidnaté země mimo Evropu, protože tam – jak je uvedeno v takzvaných Rozvojových cílech tisíciletí Organizace spojených národů – existují kromě klimatických problémů i další závažné sociální problémy, jako je hlad a chudoba. Proti tomuto argumentu se často namítá, že se s tím nedá nic dělat. To je však špatná reakce, jak si vysvětlíme podrobněji.

Banner Nová Orientace

Kromě toho je třeba poznamenat, že se neustále přehlíží prevence, totiž ochrana lidí, společnosti a přírody před nepřízní počasí a její zintenzivnění v důsledku nevyhnutelné změny klimatu. Místo toho jsou extrémní události, jako například povodňová katastrofa v Německu na řece Ahr v roce 2021, interpretovány jako důsledek změny klimatu způsobené člověkem, proti které by pomohlo pouze snížení evropských emisí. Bez ohledu na to, zda má smysl snižovat emise celosvětově, se však v tomto případě jedná především o úpravy v jednotlivých regionech, za které jsou přímo zodpovědné jednotlivé země.

Dostupný politický kapitál je investován téměř výhradně do omezení národních emisí. To jsou bezpochyby záslužné snahy, které však mají velmi omezenou účinnost při řešení problému hromadění skleníkových plynů v atmosféře a jejich vlivu na klima.

(ČTK)

Kromě toho se mnozí domnívají, že mohou tuto dobrou příležitost využít k tomu, aby na pořad jednání zařadili další otázky, kterým se přikládá značný význam z hlediska klimatu – například řešení otázky kvality ovzduší, a tedy používání dieselových vozidel ve městech, dále emisí z lodí v přístavech, nočního provozu na letištích, omezení rychlosti na dálnicích, dobrých životních podmínek zvířat nebo rozkladu plastů v oceánech.

Veřejně málo diskutovaným jevem je doba setrvání skleníkových plynů v atmosféře. Trvá mnoho desetiletí až staletí, než takto vyprodukované plyny opustí atmosféru. Reverzibilita změny klimatu způsobené člověkem je nejistá veličina. Jedna studie odhaduje, že po úplném zastavení emisí by trvalo stovky let, než by došlo ke zvrácení trendu klimatických změn. Jinými slovy, antropogenní změna klimatu je nevratná přinejmenším po mnoho generací.

Změny klimatu, ke kterým dosud došlo a které se projeví v následujících letech, budou tedy pokračovat, a nakonec budou považovány za „normální“ bez ohledu na současné ambiciózní plány na zastavení uvolňování skleníkových plynů. Zkrátka, změna klimatu je tady, můžeme ji zmírnit, ale musíme s ní žít, protože ji neodstraníme. Politika, společnost a věda by se proto měly zabývat nejen zmírňováním, ale také preventivními opatřeními jako reakcí na důsledky změny klimatu.

To však komplikují tři faktory:

1/ Neexistují žádná sladěná časová měřítka pro udržitelné výsledky zmírňování a přizpůsobování. Úspěchy v oblasti snižování emisí skleníkových plynů se projeví až ve vzdálené budoucnosti.

Miloš Zeman na návštěvě u Vladimira Putina (ČTK/Šimánek Vít)

Ani okamžité prosazení nižších úrovní emisí CO2 nestačí k radikálnímu omezení klimatických změn v nadcházejících desetiletích. Dokud se budou skleníkové plyny kdekoli na světě uvolňovat, bude se klima měnit. Dosavadní rozsah emisí a setrvačnost ekonomiky a společnosti znamenají, že změna klimatu mění způsob našeho života a v dohledné budoucnosti bude pokračovat.

2/ Riziko extrémních jevů souvisejících s klimatem, jako jsou přívalové deště, záplavy a vlny veder, bylo v mnoha regionech světa vždy velké, a v posledním století se ještě zvýšilo v důsledku společenského vývoje. Vzpomeňte si například na New Orleans a hurikán Katrina. Zranitelnost našich zdrojů obživy se zvyšuje v míře, v jaké se rostoucí světová populace usazuje v ohrožených regionech, kde je zvyšující se počet obyvatel bez ochrany marginalizován a stává se obětí tzv. přírodních katastrof v důsledku politické ekonomie.

Tuto zvýšenou zranitelnost dramaticky demonstrovala povodeň na řece Ahr v Německu, která se stala katastrofou, protože v regionu se navzdory historické zkušenosti nijak nepracovalo s adaptací na klimatické změny.

3/ Regiony tohoto světa, jejichž život bude důsledky globální změny klimatu zvláště postižen, zejména pak „nejméně rozvinuté země“, již nyní oprávněně a s rostoucí naléhavostí požadují, aby se svět postaral o jejich ochranu, a nikoli pouze o ochranu klimatu.

Klademe si otázku, jak se my sami jako evropská společnost můžeme stát účinně proaktivními, tj. nad rámec četných a většinou neúčinných symbolických aktů, které se navíc často zaměřují na jiné cíle. Na tuto otázku existují dvě odpovědi:

1/ Má-li být příspěvek Evropy účinný, musí se zaměřit na vývoj a testování klimaticky relevantních technologií, jejichž ekonomická životaschopnost je přesvědčivá v celosvětovém měřítku, nikoliv na snižování emisí v jednotlivých evropských státech, které se do globálního celku téměř nepočítá.

Ruský prezident Putin se svým běloruským protějškem Lukašenkem (ČTK)

Zde lze uvažovat o přímé finanční podpoře ze strany ekologicky uvědomělé klientely, například prostřednictvím neziskového crowdfundingu. Důležitá je také ochota využívat technologie, které ještě nejsou plně rozvinuté, jako jsou e-automobily, aby se tímto způsobem podpořila jejich tržní vyspělost. Tento přístup se pomalu začíná projevovat i v evropské politice.

2/ Snížit vlastní zranitelnost prostřednictvím adaptačních opatření, která se pak mohou osvědčit i v jiných regionech světa. Pokud jde o adaptaci, je mnohem snazší ji provést a politicky legitimizovat jako preventivní opatření, přestože praxe politických stran a nedávných sociálních hnutí, jako jsou „Fridays for Future“, hovoří o opaku.

Atraktivní by to bylo také proto, že jejich úspěch by se neodehrával ve vzdálené budoucnosti. Adaptační strategie také usnadňují dosažení několika cílů najednou: zlepšení kvality života, kvality ovzduší, zdravotních opatření, snížení sociální nerovnosti a zvýšení politické účasti se vzájemně nevylučují.

Adaptační procesy mohou rovněž přispět k udržitelnému řízení. Adaptace nemůže nahradit snižování emisí, ale může přispět ke snížení emisí skleníkových plynů. Na druhou stranu samotné snížení emisí nemusí nutně vést k lepší adaptaci. A sice proto, že veškerá udržitelnost se ve skutečnosti vždy odehrává na lokální úrovni. Nejde tudíž jen o zvyšování pobřežních hrází, ale také o soubor opatření v oblasti zdravotní péče, mobility, bydlení, zásobování vodou, využívání půdy, socializačních vzorců, demokracie nebo řízení pobřežních ekosystémů. V nadcházejících desetiletích bude třeba stále více přemýšlet o tom, co je možné. A podstatnou součástí toho, co je proveditelné, bude rovněž jistá obezřetnost – ve prospěch nás všech.

Je zapotřebí soukromých a veřejných finančních prostředků, aby bylo možné provádět preventivní výzkum vhodný pro všechny oblasti lidského života. Toto téma se zatím do veřejné diskuse příliš nedostalo. Je pravda, že v technických odděleních podniků a správních orgánů se o přizpůsobení očekávaným změnám klimatu uvažuje již dlouho. Zdá se však, že politika a byznys se přinejmenším v Německu stále obávají hovořit o adaptaci nebo prevenci.

(Týdeník FORUM)

Stručně a radikálně řečeno, měli bychom se věnovat hledání účinných opatření pro zmírnění dopadů změn klimatu, které se nesmí stát argumentačním nástrojem k prosazování libovolných cílů s klimatem souvisejících jen vzdáleně. A konečně se musíme smířit se změnou klimatu a jejími problémy, jimž nelze zabránit dosud vzývaným snižováním emisí.

Adaptace i zmírňování následků jsou významnými politickými cíli. Nejsou ve vzájemném rozporu. Řešení rizik a nebezpečí v podobě přizpůsobení se a praktických důsledků změny klimatu patří rovněž na přední místa politické agendy.

Hans von Storch je německý klimatolog a meteorolog, emeritní profesor na Univerzitě Hamburk; Nico Stehr je německý sociolog a emeritní profesor kulturních studií na Zeppelinově univerzitě ve Friedrichshafenu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]